Připomeňme si ještě jednou rok 2010, čas voleb do Poslanecké sněmovny. Podívejme se však tentokrát na výsledek voleb řečí čísel a mnohem důsledněji. Oficiální statistika celkové účasti všech voličů říká – 62,6 % (okrajové pidistraničky nezapočítány):
ČSSD 22,08 %, ODS 20,22 %, TOP09 16,70 %, KSČM 11,27 %, VV 10,88 %, KDU-ČSL 4,39 %, Zeman 4,33 %, Bobošíková 3,67 %, Vandas 1,14 %, Piráti 0,80 %, Mach 0,74 %
Protože více jak třetina oprávněných voličů tehdy nešla k volbám především z důvodu nevíry ve změnu, je třeba procenta sympatií občana voliče pro jednotlivé strany zohlednit zmenšením o více než třetinu (přesně 37,4%), aby bylo možno pravdivě vidět, kolik reálného souhlasu ke svým mandátům kandidující politické strany volbami vůbec dostaly. Matematika pak ukáže tento výsledek:
ČSSD 14,27 %, ODS 12,66 %, TOP09 10,45 %, KSČM 7,05 %, VV 6,81 %, KDU-ČSL 2,75 %, Zeman 2,71 %, Bobošíková 2,30 %, Vandas 0,71 %, Piráti 0,50 %, Mach 0,46 %
Po volbách přišel čas k ustavení nové vlády. Zásluhou stávající legislativy se prezident mohl rozhodnout tak, jak se rozhodl:
Svou pravomocí středověkého monarchy dal preferenci k vytvoření vlády koalice ODS + TOP09 + VV. Vlády koalice nejen původně programově nesourodé, ale zejména – až povolebně sestavené – s reálným celkovým volebním ziskem pouhých 29,92 %!
Volebně bídný mandát a obrovská moc
Co z toho přehledu čísel vidíme?
Vidíme názornou ukázku faktu, jak součet bídných volebních výsledků tří politických stran, které se teprve po volbách účelově spojily, jim mohl přinést neuvěřitelně silný mocenský efekt, kterému ony dodnes hrdě říkají legitimní mandát vlády!
Dále: Chyběly pouhé DVA poslanecké mandáty a dnešní vládnoucí trojkoalici, sumárně zvolené necelými 30 % z počtu oprávněných voličů, to málem stačilo i na parlamentní ústavní většinu. A proč? Inu proto, že nejen zafungovala předvolební lež o budoucích slibovaných činech VeVerek, ale zejména se uplatnila již dříve zmíněná základní legislativní kruhová obrana všech českých politiků proti moci jejich voličů.
Uplatnil se vychytrale zkonstruovaný volební zákon.
Uplatnil se zákon, který umožnil předem určit partaje, jejichž tajemníci a další samozvaní aktivisté si zase předem určili toho, kdo, jak a kam bude z jejich straníků zvolen. Jaký klíč k tomu ti tajemníci měli? A kolik asi svým partajím volební kandidáti na stranická konta předem složili, aby se vůbec na kandidátku dostali? … Nuže, přiznejme si, stávající forma české zastupitelské demokracie, to je vskutku chytře vymyšlený systém! Předstihli jsme dokonce i Německo a USA, kde se pro důležitá ústavní rozhodnutí požaduje dvoutřetinová většina poslanců. Nám však musí stačit jen 60 procent.
A přece: Ti nakonec zvolení lidé, s tak nízkým součtovým mandátem pouhých necelých třiceti procent, nám nyní vnucují tak zvané reformy. Reformy, kterými politicky a ekonomicky ničí samé základy demokracie a sociálního smíru. Ostudně nízký voličský mandát mají a přece se nerozpakují jej vydávat za sílu, kterou lze válcovat poslaneckou sněmovnu bez jakékoliv ochoty k akceptaci kritiky či alespoň diskuse. Převratem zrušený Článek 4 staré Ústavy o vedoucí úloze jediné strany KSČ byl nahrazen systémem vedoucí úlohy šikovně vykonstruované jediné volebně partajní oligarchie, na níž se domluvilo devět lidí povolebního koaličního spolku. Zkrátka, jakoby z hrobu promlouval Jára Cimrman: Občane, je nová doba, a proto se nic nezměnilo. Pokrok ani krize nezastavíš! Konec sociálního smíru máš na dohled.
Nekvalifikovaný management a nulová zodpovědnost
Již za normalizačního socialismu platilo: Dělník, udělá-li zmetek, tak je mu to strženo ze mzdy.
A jak tomu bylo u politiků v české demokracii? .. Nesli členové Topolánkovy a Fischerovy vlády zodpovědnost za největší deficit za poslední léta u státního rozpočtu 2009? Ponese zodpovědnost za své bačování "nejlepší ministr financí" Kalousek, který utápí republiku v dalším obrovském dluhu, (přepočítáno na hlavu i každého kojence) a jménem státu prodává nejbohatším zájemcům, (aniž by se ptal, kde na to vzali), nezdaněné dluhopisy, jejichž obsluhu a úhradu zas bude platit ze svého jen daňový poplatník, nikoliv tento povedený finanční ministr? A důsledky? Nepřímé daně stoupají a mnohé výrobní podniky, které privát dostal za hubičku od státu, už dávno beznadějně krachují. Vyčichlé heslo oslavovačů kapitálu, že co je soukromé, to prý prosperuje lépe, je už totálně v koncích. A nic … přestože v pohraničních prázdných fabrikách není práce a nezaměstnanost a sociální napětí vzrůstá. Okolnosti otevřely léta neřešený vřed cikánského problému. A co na to naši "osvícení" vládci? Jsou právě tak akorát jen schopni poslat do ulic policii a vyhrožovat těm, kteří v tom nesnesitelném kriminálním prostředí už dále žít nechtějí.
Zeptáme-li se, "kdo to zavinil?" vládní politici svorně dají najevo: Inu nikdo, to se stalo tak nějak samo. A ostatně, vy občané, nám nic nevyčítejte, vždyť jste si nás přece zvolili. Zbývá už jen si domyslet: Tak teď čtyři roky občane mlč a buď rád, že politici se ještě zatím nerozhodli uzákonit volební finanční census, čili právo volit a být volen, podložené jen majetkem bohatého voliče! Jestli se nepletu, nejen jakýsi Joch už něco podobného kdysi v mediích naznačoval.
Takže tu je ta otázka potřetí: Není to mazaně vymyšlený politicko-volební systémový kruh? A jak z toho do budoucna ven, když oba parlamentní tábory, jak současná pozice, tak i opozice, berou už dvacet let do svých řad i bezcharakterní kariéristy, korupčníky a ideové zrádce, kteří důvěryhodnost svých stran oslabují? Jak z té systémové korupce ven, když parlamentní gró demokratické opozice se stydí nahlas kriticky pípnout a předsedové a pár zbylých "drsných poctivců" připomínají biblický hlas volajícího na poušti? Není trochu pozdě, čekat zas, až se znovu ocitneme v další uměle vyvolané ekonomické "krizi" a jako občané ztratíme ještě i ten zbytek Ústavou garantovaných práv, svobod a sociálních jistot?
Důsledky vadně nastaveného systému
Starší z nás už mají z minulosti zkušenost:
Politická strana, která kdykoliv v dějinách usilovala o totalitu, měla vždy nakonec ve většině svých řad jen deprivanty. Logicky tak vznikla názorová izolace takové partaje od masy občanů. Ve východním bloku osmdesátých let na to většina komunistických stran politicky "dojela".
A přesto, dnešní politické strany, ač se verbálně zaklínají demokracií, si z toho poučení nevzaly. Chovají se naprosto stejně. Neví, že u obyvatelstva takto logicky vzniklý sociální Papinův hrnec začne vařit mnohem rychleji, právě kvůli vyššímu tlaku, který bude uvnitř. Potlačování protestů armádou a zbraněmi policejních robocopů není řešením. Násilný tlak servisních elit proti nepokojům nakonec občanskou masu k neposlušnosti a odporu proti moci ještě více sjednotí, i kdyby vnitrácká operativa nasadila stávkokazů a provokatérů na demonstracích sebevíc.
Nemá-li tedy časem dojít ke krvavým pouličním nepokojům a samoozbrojování každého proti každému, je nutné politický systém zodpovědně změnit a chlívek deprivantů uklidit. Přesměrovat vývoj k autentické a spravedlivé demokracii původních proklamací Občanských fór z listopadu 1989, které nikdy nebyly proměněny v činy. S plnou vážností je třeba se zamyslet a hledat cestu k nápravným systémovým krokům a k nutným nápravným legislativním opatřením.
Dnes už je naprosto jisté, že jediné a přijatelné řešení současné občanské krize bude jen v předčasných volbách a v důsledném uplatnění principů přímé demokracie. Je zároveň však i jasné, že právě tato forma demokracie bude mluvčími elit vždy dehonestována jako první, anebo nám bude partajemi podsouvána vějička přímé volby prezidenta, jehož pravomoci by beztak měly být daleko nižší tak, jako je tomu například v Německu.
Fakt, že se současným volebním zákonem je spokojena vládnoucí koalice, je věc pochopitelná. Fakt, že proti současnému volebnímu zákonu nedělá prakticky nic opozice, je však nejen znepokojující, ale má to i svou vypovídací schopnost pro rozhodování voličů v příštích volbách. Přízeň a důvěra inteligentních budoucích voličů se nezíská jen množstvím partajních reklamních tabulí u silnic a na budovách. Získá se dnešními skutečnými činy politiků při jejich každodenní práci. Jenže pak už nemusí jít vždy jen o důvěru a přízeň, naopak může nastat i ostré odmítnutí kandidátů, kteří v dosavadních politických funkcích občanské veřejnosti jenom škodili.
Nesmí být proto v příštích volbách dovoleno, aby kandidovali a byli voleni deprivanti, sociopati a diletanti. Nesmíme volit pouhé stranické technology moci, kteří chtějí volby vyhrávat jako nějakou lotynku. Musíme si zvolit občany poctivé a odhodlané.
Je třeba najít takové budoucí politiky, jejichž předpokladem bude odbornost a jejichž cílem bude vysoká právní čistota nových zákonů, prozíravá hospodárnost ekonomiky, kvalitní funkčnost veřejné právy a nestranná a nekompromisní spravedlnost. Zkrátka, musíme si zvolit osobnosti, které chtějí, umí a dokážou změnit systém.
