Září 22, 2012
Prezident Václav Klaus se před pár dny na univerzitě v Neapoli opět s chutí opřel do Evropské unie, k čemuž tentokrát přidal i předpověď o konci eurozóny. Internetové stránky Hradu informují nejen o jeho projevu, ale lze se tam též dočíst, že v létě vyšla v italštině Klausova kniha Evropská integrace bez iluzí, což je po bulharštině prý už druhé cizojazyčné vydání tohoto díla.
Nestálo by to za komentář, kdyby se tyto zprávy daly vyjmout z domácího politického kontextu, v němž máme co do činění s vlnou otrav pančovaným alkoholem, která, jak se stále více ukazuje, je výsledkem tragického selhání českého státu. Klaus sice až z Itálie na selhání státu v této aféře poukázal, ale zároveň odsoudil částečnou prohibici jako „silácké řešení“. Jakmile se prý stát začne do něčeho plést, tak to prý bude vždy jen horší, ne lepší.
Jelikož prezident vidí jako alternativu k evropské integraci jakousi organizaci suverénních národních států, měl by vysvětlit, jaký stát občanům coby alternativu k evropské integraci vlastně nabízí. Víme jen, že podle něj evropská integrace českému státu bere jeho suverenitu. A víme, že zdůrazňuje jakési zaručeně naše, i když nikdy přesně nedefinované národní zájmy.
Jenže ve světle otrav alkoholem a dalších četných selhání českého státu by možná měl občanům, kteří jsou stále více bez iluzí o svém státě, vysvětlit, co tak výjimečného vlastně právě náš stát ve srovnání s Evropou nabízí. Zatímco svět jistě oželí nějaký další Klausův myšlenkový výboj na téma globálního neoteplování nebo zhoubného evropeismu, občanům státu, jehož je hlavou, by nepochybně pomohlo, kdyby jim vysvětlil, proč by měli evropskou integraci vyměnit za „suverenní“ stát, který by se neměl do ničeho plést, protože to nemůže dopadnout dobře.
Mnoho lidí totiž může mít v současné metylové kalamitě naopak oprávněně pocit, že problémem není, že by český stát jednorázově selhal, čemuž podle Klause navíc netřeba čelit siláckými řešeními. Problémem, podle nich může být, že stát selhává opakovaně, ba že je sám jedním velkým selháním.
Je to stát, jenž je podle zprávy své vlastní Bezpečnostní a informační služby ovládán zákulisními skupinami, které drží v šachu politiku a státní správu. Stát, v němž se pravidelně důležité iniciativy a investice mění ve fiaska, a v němž se na všech úrovních bezostyšně krade. Stát, v němž se dokonce i maturity na středních školách mohou změnit v absurdní dobrodružství.
Václav Klaus hodně mluví o tom, jak bychom si měli tento náš stát chránit před vnějšími vlivy, jenže mnoho lidí si může oprávněně myslet, že jediné, co nás ještě drží „nad vodou“ jsou právní a civilizační standardy, které jako členská země EU musíme alespoň částečně respektovat.
Stát, který Klaus nabízí jako alternativu k evropské integraci, je ve své současné podobě dost odpudivý, a to nikoliv zásluhou integrace, nýbrž navzdory této integraci. Pokud by chtěl prezident skutečně přesvědčit občany, že lepším řešením než integrace je uzavřít se za branami našeho národního státu, musel by nabídnout nějakou jinou vizi státu než tu, v níž je stát to, co zbude po řádění mafiánského kapitalismu.
Žití v takovém státu se dost podobá kocovině. Navíc se to týká jen těch, co mají štěstí, že pančovanou mízu našeho státu zatím přežili.
Napsáno pro Právo, 22. 9. 2012
Převzato z blogu autora na Aktuálně
