Tisíce našich vojáků se při vhodné příležitosti vzdávaly a na ruskou stranu přecházely i ucelené jednotky, jako např. 28. pražský pěší pluk na podzim 1914 a vyhrávala jim k tomu dokonce plukovní dechovka, a třeba ještě i mladoboleslavský 36. pěší pluk, který se odebral do zajetí na jaře 1915. Nepochybně většina vojáků toužila stát se válečným zajatcem, neboť každý si uvědomoval, že ten blbec z protějšího zákopu mne může trefit a dokonce i zastřelit. Zajisté to bylo velice rozumné řešení, zajatec má větší šanci na přežití než voják v zákopech. Zběhnutí mělo ovšem zase jednu zásadní nevýhodu, takový dezertér z armády byl samozřejmě odsouzen dle vojenských zákonů k trestu smrti zastřelením, což v praxi znamenalo, že se už nemohl vrátit do své vlasti – tehdy do Rakouska Uherska. Samozřejmě nikdo netušil, jak dopadne válka a ani nikdo také v té době nemohl předvídat a předpokládat, že se tak mocná habsburská říše po válce rozpadne a zanikne a vznikne ČSR.
Co ovšem mělo dělat carské Rusko s takovým množstvím zajatců? A to nejen českých dezertérů, nýbrž i se spoustou zajatých německých vojáků (udává se číslo 150 až 200 tisíc) u kterých není zaznamenán jediný případ zběhnutí či dobrovolného odchodu do zajetí. Němečtí zajatci byli většinou posílání na práce při zvelebování Sibiře. Naši čeští obyčejní vojáci byli zase posíláni do zapadlých vesnic na zemědělské práce, nechť je tam na útraty vesničanů obec živí. (Za II. války už ovšem Hitler válečné zajatce nechával zplynovat nebo umřít hladem – z 6 miliónů ruských zajatců se vrátily necelé dva milióny.) Pouze zajatým důstojníkům bylo vyhrazeno místo v prázdných kasárnách (vojáci byli přece na frontě), mohli nadále nosit slavnostní uniformy, nadále měli k dispozici své pucfleky a stravovali se v důstojnické kantýně a zajisté mohli navštěvovat kavárny a bordely ve městě, kde trávili své zajetí.
Carští důstojníci věděli, že použít české vojáky do bojů v prvních liniích nelze, nanejvýše mohli plnit nějaké úkoly v týlu, kdyby totiž padli do zajetí, byli by okamžitě jako zběhové popraveni, takže tolik rozumu car měl a do prvních linií je neposílal. Jenomže přišel Lenin a uzavřel mír, válka pro Rusko skončila. Co se zajatci? Poslat je domů, kam by došli za dva tři týdny i pěšky, jaksi nešlo, neboť válka pro Rakousko-Uhersko a Německo ještě neskončila. To by bylo jako poslat je na smrt. Tak se diplomaté domluvili, že legionáři (zajatci) se přesunou po transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odtud budou převezeni do Francie na francouzsko-německou frontu. Než se tam ovšem přesunuli, válka skončila. V Rusku totiž vypukla občanská válka, takže nebylo nějak snadné přesunout 50 tisíc Čechů přes Sibiř do Vladivostoku, když navíc sovětská vláda musela dle mírových dohod přesunout ze Sibiře oněch málem 200 tisíc zajatců, tedy vrátit je Němcům, ti samozřejmě zase vraceli ruské zajatce, no a na takové přesuny transsibiřská magistrála nepostačovala, kapacita sibiřské magistrály a její technický stav jednoduše neumožňovaly současný přesun 40.000 legionářů na východ a pohyb masy 150 až 200.000 německých zajatců západním směrem. Němečtí navrátilci z ruského zajetí mohli znamenat pro Německo značné posílení jeho již vyčerpaných armád. Francie ovšem také potřebovala posily a tak vyvíjela nátlak na urychlení odsunu, takže legionáři uposlechli a magistrálu násilně ovládli. V Kazani převzali naši legionáři celý zlatý ruský státní poklad obrovské hodnoty. Zcela zákonitě začalo docházet k řadě incidentů, při nichž místní sověty odmítaly propouštět legionářské transporty dále.
Vybral jsem z Wikipedie: Již tak vyhrocenou situaci dále značně přiostřil příkaz lidového komisaře zahraničních věcí Čičerina z 21. 4. 1918 o zastavení čs. ešalonů z důvodu transportu německých zajatců ze Sibiře do evropské části Ruska. V důsledku předcházející konfrontace odeslal z Moskvy 25.5.1918 lidový komisař vojenství Trocký telegram, obsahující rozkaz č. 377 nařizující všem sovětům od Penzy až po Omsk „každého Čechoslováka, který bude přistižen na železnici ozbrojený, zastřelit na místě, každý ešalon, jehož příslušníci budou ozbrojeni, vyvést z vagónů a zavřít do zajateckého tábora“. Na námitky penzského sovětu o nemožnosti splnění rozkazu vzhledem k početnosti československých jednotek odpověděl slovy: „Vojenské rozkazy se nevydávají k posuzování, nýbrž k vyplnění.“ Rozkaz Trockého se stal poslední kapkou, kterou pohár zdrženlivosti obou stran přetekl. Dnem 25. května naplno propuklo ozbrojené nepřátelství mezi československými legiemi a bolševickou vládou. Jak rudoarmějci, tak legionáři se zajatci zacházeli velmi krutě a životní cestu zajatců zpravidla ukončila poprava, po předcházejícím krutém mučení. Tolik Wipkipedie.
A teď ještě k tomu zlatému carskému pokladu: Bylo to 18 vagónů zlata v 5143 bedničkách a 1678 tlumocích v hodnotě 670 miliónů rublů, celkem 500,6 tun zlata – tohle tedy přebralo velení legií v Kazani. Než dojeli do Irkutska, kde předali poklad sovětům, tož z původního množství, kterého se legie společně s bělogvardějci zmocnily při obsazení města Kazaň v srpnu 1919, bylo ovšem vráceno pouze 319,7 tuny. Prý Kolčak použil pro financování nákupu zbraní v zahraničí 148,3 tuny a část byla během neustálého putování pokladu z místa na místo rozkradena (32,6 tuny). Určitého množství zlata se s největší pravděpodobností zmocnily i legie a odvezly je na lodi Sheriden z Vladivostoku do Terstu a odtud „sanitním“ vlakem do Prahy. Množství cenností přivezeno do Prahy je obvykle udáváno jako 750 beden, ovšem faktická hmotnost či finanční hodnota nebyla nikdy uvedena. Banka československých legií (Legiobanka) vznikla už na podzim roku 1919 v ruském Irkutsku rozhodnutím velení československých legií založit finanční a hospodářské centrum legií. Dodnes se v Rusku objevují informace, že jim Čechoslováci poklad ukradli, potíž je však v tom, že soupis pokladu sepsaný irkutským sovětem se ztratil…
Závěrem ještě jeden „drb“ o zlatě, které prý Češi ukradli: Gottwald měl údajně v únoru 1948 ukázat Benešovi nějaké doklady o tom carském zlatě s poznámkou, že to teda zveřejní, no a Beneš podepsal demisi vlády, je to sice fantasticky konspirační teorie, ale proč ne?
A ještě jeden poslední drb o Masarykovi: Masaryk sliboval ruským carským diplomatům, že pokud podpoří vznik českého království (o Slovensku se vůbec nezmiňoval), tak králem Česka bude Romanovec, anglickým zase sliboval, že králem Čech bude někdo z rodu Windsorů, francouzským, že to bude republika dle francouzského vzoru, a americkým, že dle amerického vzoru.
Evropské královské rody byly (a jsou posud) spolu navzájem provázány příbuzenskými svazky, kdyby si králové (císařové a carové) udělali nějaký sjezd, tož na té párty by se tam sešli samí bratranci, sestřenice a strýcové. Není potom divu, že ty rody byly zdegenerované, jsou ostatně posud, je to zřetelně viditelné i na jejich vizážích a inteligenci. Tak třeba ruský car Mikuláš a německý císař Vilém byli bratranci, manželka cara byla Němka – a přesto proti sobě vedli válku s milióny mrtvých svých poddaných.
Tolik mrtvých, ale bankéři v Londýnské City a na Wall Street v New York City vrněli rozkoší a mnuli si blahem a štěstím ruce.
Pavel J. Kuthan: Jiný pohled na carské zlato a legie
