Může u nás dojít demokratickou cestou k přechodu vlády z pravice na levici?

Reklama


V demokratickém státě by odpověď zněla: Samozřejmě ano a bylo by to doprovázeno pozdvižením obočí nad nejapnou otázkou. Při pohledu do ciziny (západní) můžeme samozřejmě najít řadu případů, kdy k tomu došlo (Velká Británie, Švédsko, Španělsko, Itálie,…).

Nejsem si však jist, že tato situace by mohla u nás nastat dříve než v řádném termínu parlamentních voleb. Čtyřicet let podvolení se nadělalo své a já se po smířeném akceptování kuponové privatizace, tunelování a dnešních "reforem" a rozpočtových škrtů začínám divit, že se vůbec v listopadu 1989 sešlo na Václavském náměstí tolik lidí. Po relativně slabých demonstrací slabých odborů si myslím, že se na nás už zase dá dříví štípat. Itálie nebo Francie (nemluvě od krizí zmítaném Řecku či Španělsku) se statisíci demonstranty v ulicích a s realizovanými generálními stávkami prostě pro nás není vzorem. Když se státní podnik (myslím tím ČEZ) může chlubit desítkami miliard zisku, šroubovat přitom výš a výš ceny pro obyčejné lidi, nezdá se, že by stát (rozuměj vláda) zastupoval ty obyčejné občany, kteří ji zvolili.

Obšancováno proti změně je to dobře. Parlamentní většinu si pravice dokáže zatím vždy pojistit pomocí intrik (přelanařením potřebného počtu opozičních poslanců či dokonce vlastních rebelů, případně rozpadem nepohodlné strany a vytvořením nikým nevolené skupinky kývajících takyposlanců). Podmínkou pro to všechno je pochybná reputace lidí, kteří jdou do politiky. Na takové se pak dá přeběhlictví stavět. Bezúhonného nezlanaříš a takoví do politiky nejdou (bezúhonní se zřejmě vyskytují jen ve westernech a i tam podle dnešní hollywoodské módy nakonec skončí špatně). Pak jsou všechny pokusy o vyslovení nedůvěry vládě marné, protože v pozadí jde o zachování poslaneckých prebend.

Pozici v Senátu má sice po dvou posledních volbách levice velice silnou, což jí umožňuje vracet škrtací zákony zpět do Sněmovny, ale přesto, že "koalice" ve sněmovně začala s převahou 118 hlasů, stále zmíněnými intrikami potřebných 101 hlasů na protlačení vrácených zákonů má. A co je pozoruhodné, dokáže přehlasovat i případné vrácení zákona pravicovým presidentem, pokud se dokonce ani jemu některé podrazové zákony nelíbí.

Takže předčasné volby, ve kterých by dnes levice dosáhla velmi výraznou většinu, lze považovat za ošetřené.

Media (či přesněji řečeno jejich hlavní komentátoři) straní výslovně pravici, ta má podprahovou podporu zajištěnou Levicové je dnes (kromě Halo novin, které kromě oddaných členů KSČM nemají rozsáhlejší čtenářskou obec) s hodně přimhouřeným okem Právo, ale i to často kope do představitelů sociální demokracie (kteří si ovšem o to často svým neumětelstvím přímo řeknou).

Na krajské úrovni je levice po posledních volbách velice silná. Je však nutno registrovat varování voličů, spočívající ve velikém posílení komunistů. Je to varování sociální demokracii, která po předposledních krajských volbách velice často vládla spolu s ODS stylem jednou já, jednou ty, což voliči výrazně odmítli. Způsob vládnutí na municipální úrovni je velmi průhledný – je to spojení s mohovitými podnikateli, kteří podpoří své politiky (finančně, propagačně) a ti jim to oplatí na zakázkách. Já bráchovi v Zastupitelstvu, brácha mně v zakázkách. Cestičky jsou různé, firmy dají třeba peníze na podporu místního sportu (za na stadiónu vylepené logo firmy se může koupit jeden hráč) a radnice je slavná, že drží ve městě ligu. Nebo se představitel vládnoucí radniční koalice díky zavázané firmě (a ty jsou provázané často i do zahraničí) podívá na návštěvu do družebního města v cizině (a doveze si něco pěkného pro milostivou paní). Firma si také jako vděk za udělenou zakázku může za slušné peníze objednat „studii“ u s radními spřátelené nebo spříbuzněné poradenské firmy a bez obav uhradit v podstatě bezcennou kompilaci ekonomických blábol. Takových případů prosákla do medií řada, nemluvě o jednoznačně odhalených korupčních případech, kdy se odměna realizovala přímo peněžně. A když teče naší "protikorupční" (!) vládě do bot, přijde ve sněmovně vhod i poslanecký náhradník, odsouzený za municipální korupci. Jednak je rozsudek zatím nepravomocný, jednak to při kouknutí se, kdo je poslanecký náhradník, nikdo netušil a kromě toho, když si náhradník nedá říci, tak se nedá nic, ale vůbec nic dělat. To komunisti měli jinak srovnanou kádrovou politiku.

Pak zde máme policii. V té evidentně před pár lety zavládlo rozhodování podle politických sympatií. Něco vyšetříme, něco zapřem. Po výměnách na státních zastupitelstvích a výměně policejního presidenta se zdálo, že se blýská na lepší časy. Ale kausy šoféra Janouška, řečeného Mazánek, to blýskání nějak utlumují. Způsob výměny policejního presidenta také moc důvěry v to, že by se policie stala čilejší, neposkytuje.

Soudy? Je skutečností, že hodně soudců prošlo komunistickou stranou. A jako odborníci soudí dodnes (pak se nelze divit, že jsou osvobozováni i hybatelé zla jako Grebeníček starší nebo že snad dodnes soudí soudkyně, která bez zaváhání odsoudila Pavla Wonku). Díky obavě z kolapsu soudů po převratu (nejsme jako oni) došlo k potvrzeni většiny původních soudců ve funkcích a dnes, díky zákonům o soudnictví, nemohou přece být kolegové soudci za zjevná pochybení postihováni (maximálně ty, ty, ty – musíme ti snížit na čásek plat). Aby byli odvoláni, museli by snad být usvědčeni z masových vražd.

Ústava je ozdobný dokument, který se naplňuje podle potřeby. Dokud nebyl tlak na odměnění zasloužilých straníků, nebyl zapotřebí senát. A občanská strana se bojí jako čert kříže občanského rozhodování, takže referendum je pouze úsměvné slovíčko v ústavě, ale nikoliv v realitě. V tom jediném referendu (které bylo zřejmě nutné) o vstupu do EU se evidentně občané rozhodli ne příliš vhodně (a nepomohlo tehdy ani tutlání, jak bude volit pan president, což – být občané ovlivnitelnější – je mohlo znejistit, aby zabránili vstupu do područí Bruselu), Konec konců se nad Hradem vlajka EU dodnes nevyvěšuje, tak si lze preferenci pana presidenta domyslet.

Členství v EU by mohlo být určitou zárukou trvající demokratičnosti (i když zlobivým rakouským voličům, kteří před lety zvolili extrémní pravici, EU dost brzy odpustila). V současnosti si naše vládnoucí pravice oťukává, jak daleko si může troufat EU nerespektovat. Když se jedná o pitomost jako balení koblih, to poslechneme, ale když se jedná třeba o společný postup v oblasti finanční politiky EU, stavíme se na zadní.

Takže je u nás reálné svržení jednou po volbách ustavené vlády? V předchozím popsaná situace a používané metody naznačují, že i dnes občany pohrdaná koalice si pozice do oficiálního termínu voleb udrží a že si pro své zasloužilé podpůrce připravuje odměnu v rámci propasírovaných reforem a zákonů (zvláště zdravotnictví, penzijní reformy a vyrovnání s církvemi).

Zvrat může zajistit jen rozsáhlé a opakované vystoupení znechucených občanů a budoucí výrazný volební výsledek, který řekne ne současným poměrům. Napomoci by mohlo prozření voličů pravice ze středních vrstev, kteří by pochopili, že na jejich zádech se vytváří stále se jim vzdalující vrstva uživatelů výdobytků vítězství pravice.

Současně by se ale levice musela vzchopit a změnit. Stále nemůžeme příliš věřit proklamacím vůdců sociální demokracie, že jim jde o potřeby lidí. Ano, i jim jde o hlavně o posty. Viděli jsme to v odstavení mladého Dienstbiera v komunálních volbách v Praze s cílem pokračovat ve velké koalici s ODS. Prokoukli, až když z ní byli vykopnuti. Vnitřní nejednotnost sociální demokracie a ochota kopat se vzájemně do kotníků nenaznačuje voličům nic dobrého. Proto si hodně voličů v posledních krajských volbách uvědomilo, že současná KSČM je nezašpiněná vládnutím a že by hlas pro ni mohl znamenat ťafku jak pro ODS, tak pro ČSSD).

Levici stále chybí mladší osobnosti. Výjimkou je Dienstbier, je ale otázkou, zda jeho kandidatura na presidenta není jen dočasné uklizení zásadového politika, aby neměl čas tlačit na změny politiky vedení ČSSD. Za současné situace si toto vedení vystačí s kritikou konání koalice. Lidem by ale měli současně říkat, nejen co odmítají a slibují změnit, ale i jak chtějí své budoucí vládnutí ekonomicky podchytit a zajistit.

ODS bude mít stále dost nových suverénů, protože mladí vzdělaní ekonomové a právníci si získali v posledních letech výborně placená místa ve stávajícím establishmentu a nebudou chtít o tyto pozice přijít. A pokud už mají finančně zabezpečenu svou rodinu, nebude jim činit problém posedět za slušný peníz v parlamentu a obhajovat politiku, která je vynesla vzhůru.

Funkcionářská základna sociální demokracie je chudá a zářným cílem je pro ně z jejich omezeného pohledu dobře placené místo poslance ať již na krajské či dokonce celostátní úrovni. Takže v ČSSD funkcionářská základna usiluje více o koryta v politice než tomu je v jiných stranách, což podrývá její akceschopnost (a vytváří trvalé podhoubí pro přeběhlictví).

Část komunistické věrchušky je stále silně konservativní. Dokud se v jejich vedení neprosadí mladší generace, bude to stále politická strana bez schopnosti přetvořit svůj volební výsledek v užitečnou práci pro levicovou politiku. V tomto směru může pomoci jejich výsledek v posledních krajských volbách. Tam by se měli jejich mladí otrkat a předvést občanům (pokud je ovšem v krajských koalicích nesemele prospěchářství již zaběhnutých papalášů z ČSSD).

Závěr? Pro příští volby je nutno zachovat současnou sílu levice, ohlídat si jakékoliv podrazy a excesy, které by pravicová media hbitě rozmazala a využila k znejistění dnes podrážděných občanů. Současný odpor proti bezohledným reformám (a nedůraznost a slabost odborů při obraně malého počtu pracujících, kteří odborově organizováni jsou) se může unavit, vyměknout a po dalších volbách, do kterých se jistě nastrčí nová poctivá veřejná strana pro komunistů se bojící občany, by opět mohla vzniknout patová situace.

Jak z toho ven? Proti egoistickým zbohatlým mladým papalášům, ekonomům a bankovním poradcům se musí politicky postavit inteligentní mladí učitelé, vědci, inženýři a drobní podnikatelé spolu se zaměstnanci (i státními), tedy střední vrstva obyvatel, která si bude muset uhájit své postavení soli země, která tento stát daňově nese na svých bedrech a které by proto měl tento stát sloužit. A tuto devizu si musí hlavně sociální demokracie uvědomit a chovat se podle toho.

Přejít do diskuze k článku