Ve zlomových okamžicích historie jsme opakovaně svědky zvláštního jevu: zatímco společnost je ještě v područí jazyka, institucí a rituálů odcházející éry, pod povrchem už nastupuje éra nová, jejíž obrysy ale nikdo neumí přesně artikulovat. Umělci nebo nekonformní intelektuálové pozvolný příchod tohoto „nového“ cítí a různými způsoby se na něj snaží upozornit, ale i oni mají problém s jazykem.
Chtějí-li totiž sdělit zbytku společnosti, co ono „nové“ může znamenat, musejí tak i oni činit většinou s pomocí jazyka éry stále ještě dominující. K tomu všemu se navíc přidávají nejrůznější tabu a myšlenková klišé, která s jazykem odcházející éry souvisí.
Dobrým příkladem těchto jevů je intelektuální a politický zmatek, kterého jsme svědky v současné době.
Knihkupectvím v západních zemích vládnou knihy o rozporech globalizace, zejména o rostoucích problémech globálního kapitalismu, jemuž se naplno otevřela stavidla po pádu komunismu, a který narazil do zdi v roce 2008.
V médiích můžeme pro změnu sledovat stále dokola úvahy o potřebě větší či naopak menší regulace finančních trhů, o tom, zda šetřit nebo naopak v dobách krize uplatňovat prorůstová opatření, co dělat se sociálními státy, atd.
Všechny tyto diskuse jsou úmorné nejen proto, že zůstávají na úrovni jakéhosi povrchního „intelektuálního údržbářství“, ale navíc se víceméně důsledně odehrávají „uvnitř“ existujícího systému.
Pokud jde o ekonomii, používají jazyk, který osciluje mezi ideologickými póly (neo)keynesiánství a (neo)liberalismu, a navzdory tomu, že se protagonisti opačných ideových východisek téměř na ničem neshodnou, celý tento diskurz zůstává pevně ukotven „uvnitř“ systému, který bychom mohli nazvat „pozdní kapitalismus“. Jelikož už ale víme, že ekonomové všech ideologických zabarvení naprosto selhali v předvídání krize i nabízení řešení, když vypukla, je současná diskuse ekonomů, která se opět zmocnila mediálního světa, intelektuálně v podstatě nudná. Těžko ji brát úplně vážně.
Skutečný problém se zdá být v samotném systému, nikoliv v jeho vylaďování tím či oním směrem. Jenže takové diskuse se nemůže zhostit ekonom, ale spíše filozof.
Oč méně je tato diskuse podnětná a přesná, o to víc je militantní. A to nejen mezi zástupci různých ekonomických teorií, ale i vůči těm, kdo se odváží vystoupit ven z debat v „rámci systému“.
Například jakákoliv úvaha o tom, zda globální kapitalismus neohrožuje liberální demokracii, která měla po roce 1989 údajně slavit definitivní vítězství, je považována v rámci dominujícího diskurzu za podezřelou. A to nejenom proto, že jedním z povrchních klišé této éry je tvrzení, že kapitalismus a demokracie jsou dvojčata, ale také proto, že kapitalismus se zdá být v současnosti systémem „bez alternativ“.
Když na otázku, co se dá dělat, odpovíme tak, že budeme-li chtít i v budoucnosti žít v autentické demokracii, musíme nejspíš radikálně transformovat dominantní ekonomicko-sociální model, budeme obviněni z toho, že se odkazujeme k neúspěšným experimentům ve 20. století, které měly katastrofální důsledky. Nic nepomůže ani upozorňování, že bude-li se současný globální kapitalismus vyvíjet bez korekcí, bude jeho politickým důsledkem v lepším případě „neliberální demokracie“, v horším autoritářský „čínský model“, s nímž, jak se zdá, si globální kapitalismus výtečně rozumí.
Jiným druhem argumentace proti těm, kdo si myslí, že dnešní globální kapitalismus v podstatě demokracii už nepotřebuje, a že si dobře vystačí třeba s čínským autoritářstvím, jsou občasné odkazy na tezi Francise Fukuyamy o „konci historie“ v podobě konečného vítězství liberální demokracie po roce 1989.
Tento druh demokratické „eschatologie“ souvisí úzce s tím, že celý současný systém je nesen náboženstvím nezastavitelného pokroku skrze lidský rozum, které se zrodilo v době osvícenství. Za „subversivní“ nebo přehnaně chmurná jsou tak považována dokonce i varování o možném zničení lidstva například zásluhou vyčerpání přírodních zdrojů.
Náboženství pokroku totiž pevně věří, že lidstvo, zvlášť ponecháme-li prostor svobodnému trhu, vždy ve správný čas najde vědecká a technologická řešení možných problémů. A že si svobodný trh nakonec vynutí i demokracii všude tam, kde dostane prostor.
Co na tom, že je takové myšlení nejčistší ukázkou v podstatě náboženské víry v Prozřetelnost, která se skutečnými možnostmi vědy a lidského rozumu nemusí mít nic společného.
Co když je ale celý systém globálního kapitalismu, jak naléhavě upozorňují někteří kritici, opravdu u konce s dechem? Jak vůbec lze v takové situaci hledat alternativy, když celý náš diskurz se zdá být dokonale uzamčen v jazyku „pokroku“, „růstu“, „spotřeby“, „racionalismu“, a jistých, údajně nikdy nezměnitelných konstant lidství, jako jsou nerovnosti, maximalizace individuálního štěstí, apod.?
Současná intelektuální debata je zcela v područí ekonomizujícího myšlení, které každý společenský problém, i daleko za hranicemi ekonomie, znovu a znovu redukuje na zjednodušující axiomy ekonomické „rádoby-vědy“.
Vše přitom nasvědčuje tomu, že jsme skutečně velmi blízko konce jedné epochy. Národní státy už nemají sílu na to, aby čelily náporu globálního kapitálu, jejich politika je víceméně zprivatizovaná, takže i „řešení“, která přijímají v reakci na množící se krize, od mamutích krachů v soukromém sektoru až po hrozící krachy celých států, jsou zcela v logice (sebe)destruktivního tažení globálního kapitalismu.
Dominantní průmysl „intelektuální reflexe“ všech těchto jevů, tak jak se projevuje v mainstreamových médiích, je součástí stejné logiky. Komentátoři i analytici papouškují klišé, vykrádají jeden druhého, a když přijde krize, hádají se, kdo ji předpověděl či nepředpověděl.
Skutečně důležité jevy se přitom odehrávají „za scénou“ tohoto všeho. Dotýkají se jich přitom, jak jinak, mnohem častěji někteří umělci nebo intelektuálové vyvržení za okraj mainstreamové diskuse, než ti, kteří určují parametry současných debat.
Znamení o nadcházejícím konci současné epochy jsou přitom všude okolo nás, včetně skutečnosti, že politici ztrácejí schopnost i ochotu cokoliv řešit, a spíše jenom do množících se globálních ohňů přilévají olej.
Bohužel i tam, kde se jim dříve dařilo jít správným směrem, jakým byla evropská integrace. Neméně příznačná je krajní polarizace diskuse i politiky ve všech demokraciích, která za ideologickými výkřiky ukrývá bezradnost a zkorumpovanost politických elit.
Tím, že globální kapitál ve své nesmírné expansivnosti a dravosti do značné míry zprivatizoval politiku národních států, zničil v globálním kontextu záchranou brzdu, která v poměrech „národního“ kapitalismu v podobě politiky přece jen existovala. Tyto časy jsou pryč.
Nejlepším příkladem zprivatizování politiky v západních zemích a jejím podřízení potřebám globálního kapitálu je nejnovější axiom „neoliberální“ filozofie, podle něhož uspěje Západ v globální soutěži s novými ekonomikami, jen pokud se jim co nejvíc přizpůsobí. Jinými slovy, je prý třeba omezit nebo úplně zrušit největší sociální vymoženosti západní civilizace, které ve 20. století organicky vyrostly z tisíců let naší kultury, a přeměnit se ekonomicky v jakousi druhou Čínu, kde sociální stát neexistuje.
Namísto toho, abychom trvali na tom, že s Čínou, Indií a dalšími novými ekonomikami budeme svobodně obchodovat pouze za předpokladu, že se zaváží přijmout alespoň minimální sociální standardy, které my považujeme za samozřejmé, a bez kterých není vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem často nic jiného než nejhrubší forma vykořisťování, máme prý být „jako oni“.
Tedy: když v poslední době selžou nejrůznější neoliberální poučky o co největší možné flexibilitě pracovního trhu, nízkých sociálních výdajích, a co nejmenší regulovanosti, nastupuje vždy strašení Čínou. Jakousi její verzí se západní svět nakonec může vskutku stát, jenže to bude naše naprostá prohra, a to se vším všudy – tedy i s pravděpodobným zadušením toho, co ještě zbývá z liberální demokracie.
Navíc globální trh zbavený jakékoliv politické kontroly bohužel není jen koncem demokracie. Může být i koncem civilizace a světa tak, jak jsme je zatím znali.
Napsáno pro Deník Referendum, 19. 7. 2011
Převzato z blogu autora na Aktuálně
