Říjen 18, 2012
Na pravé straně politického spektra vypukla po volbách panika, která se vtělila do klišé „Lidé zapomínají,“ jež má vyjadřovat nepochopení a nesouhlas s rozhodnutím voličů de facto rehabilitovat komunisty, a to takovým způsobem, aby si pravice nemusela připustit, že si svůj výsledek může především sama (pikantní je srovnání této praxe s teorií konstitučního mýtu osobní odpovědnosti). Ale když výmluvy na hloupé a zapomnětlivé občany jsou snadné a iluzi o vlastní výjimečnosti ochraňující…
Ale i kdyby občané zapomínali, bylo by něco divného a špatného na tom, že se nerozhodují podle více než dvacet let staré minulosti, ale podle včerejší a dnešní zkušenosti a podle toho, jaký vývoj očekávají zítra? Představte si burziána, který nakupuje či prodává akcie na základě dvacet let starých indikátorů, představte si řidiče, který dává přednost dvacet let staré mapě před včera aktualizovanou navigací, představte si lékaře, který léčí podle zdravotního stavu, který měl pacient před dvaceti lety.
Je zde ovšem ještě jedna možnost, stejně reálná a legitimní, totiž že lidé nejenom že nezapomínají, ale naopak si velmi dobře pamatují a zcela cíleně chtějí zpět alespoň něco, co před dvaceti lety měli. V politice totiž stejně jako v sexu platí, že co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému.
Lidé jsou různí, každý člověk má vlastní cíle a vlastní hodnoty, a pokud druzí chtějí něco jiného, není správná demokratická praxe vnutit jim hrubou silou svoje, ale zamyslet se nad tím, proč to chtějí, a hledat způsob, jak by spolu mohly obě strany vyjít, protože lidská společnost prostě není unisex, a co vyhovuje jednomu, to nemusí vyhovovat druhému. A vůbec to nemusí znamenat, že jeden z nich je špatný, hloupý, zlý nebo ošklivý.
Převzato z blogu Tribun
