Po 36. sjezdu ČSSD 18. a 19. března 2011 mi to nedalo a musel jsem sepsat své postřehy. Prohlášení Michala Haška, že „sociální demokracie bude znít jedním silným hlasem“ mě pobavilo stejně dobře, jako že Bohuslav Sobotka má jasné politické vize a bude silným předsedou strany.
Málokteré události se stávají jen tak náhodou, dnešní konečná fáze eroze ČSSD není výjimkou, ale pokračováním dávno započatého sledu událostí.
Na ponížení, kterého se 24. ledna 2003 dostalo Miloši Zemanovi, tento pán nikdy nezapomněl. Dvacet křiváků z vlastní strany, které si tenkrát Miloš Zeman hřál na prsou, ho hanebně podrazilo při volbě prezidenta republiky. Sociální demokraty dnes dohonila jejich vlastní bezcharakternost. Miloš Zeman z ničeho vybudoval silnou proevropskou sociálně demokratickou stranu, která ho v okamžiku jeho vrcholného kariérního výstupu podrazila a nepřímo podpořila jeho soupeře a ideologického rivala, pravicového euroskeptika Václava Klause. Na to se nezapomíná. Sociální demokraté dnes sklízejí dračí setbu svých minulých morálních poklesků. Výsledkem systémového podrazáctví socanů a personální, ideologické i programové impotence ČSSD je faktický rozpad strany. Zdá se, že sociální demokraté jsou nenapravitelní.
Vítězem předčasných voleb 2013 se stal Miloš Zeman, který po pádu Nečasovy vlády sestavil svoji „vládu přátel Miloše Zemana“ v demisi, která vládla, vládne a vládnout bude ještě nejspíš hodně dlouho. Prezident Miloš Zeman se tak stal faktickým vládcem země, moderátorem politického dění, v případě ČSSD dokonce i vnitrostranického.
A tímto noc dlouhých nožů v ČSSD ještě zdaleka neskončila. Pokud jsem pozorně poslouchal OVM, dalšími na řadě budou Špidla a Gross.
A pak že Miloš Zeman nemá smysl pro humor.
