Asi málokdo se může pochlubit, že ho učil lyžovat samotný prezident republiky. Psala se osmdesátá léta. Jednoho rána na začátku jarních práznin, u pražského nábřeží, spolykal autobus vajíčkovitého tvaru děti zaměstnanců Ekonomického ústavu, jedno po druhém. Energický vedoucí zájezdu, s pihou v koutku úst, tužkou odškrtával jména účastníků u dveří. Měl na sobě elastické pumpky z východního Německa a fešáckou větrovkou. V ruce si bezmyšlenkovitě pohrával s ocelovými stopkami a každou chvíli po očku zkontroloval čas na hodinkách značky Quartz. Přesně v devět třicet se v plechové kastli autobusu rozhrčel motor jako kafemlýnek. Harmonika dveří zaskřípala než se s pšouknutím roztáhla. Soudruh Klaus zaklapl desky se seznamem. Mávající rodiče ustoupili stranou. Vyjeli jsme z města zaliti bledou sluneční září směrem k Jizerským horám.
Bylo mi necelých šest let. Spolu s o rok starším Honzíkem Klausů jsem byla nejmladší účastníci zájezdu. Věkový limit u zápisu byl osm let, avšak účast mé o deset let starší sestry a otcova výmluvnost způsobily, že soudruh Klaus přimhouřil oko. Jeho žena, matčina kolegyně Lívie, se prý za mě také přimluvila. Byla jsem radostí bez sebe. Lyžování jsem milovala. Sotva jsem začala chodit, už jsem se nadšeně učila sekat obloučky na chalupě v Krkonoších, kde jsme s rodiči v zimě trávili víkendy. Sjezdila jsem nejen placaté Mísečky, ale i strmý Medvědín, takže když mě soudruh Klaus v Jizerských horách zařadil do dvoučlenné skupiny s jeho mladším synem, který se většinu času neohrabaně plácal pod kopcem, považovala jsem to za velikou křivdu. Dlouho jsem se s ním však nezdržovala. Brzy jsem se chytla větších dětí a celý týden drandila po hrbolaté sjezdovce pod Ještědem s kotvičkou vleku uvázanou kolem pasu.
Moje vlastní sestra si mě nevšímala a já jsem korektně dodržovala nepsanou úmluvu, že ji nebudu kazit styl. Naducané šponovky a bující poprsí ji zajišťovalo pozici nejobletovanější sportovkyně na svahu. Mimo to jí šel báječně slalom. Byla jasná favoritka na celkového vítěze závodu, který se měl konat poslední den pobytu. Toužila jsem se sestře vyrovnat a celý týden se těšila, že se mi také podaří získat zlatou medaili v nejmladší kategorii, kde jsem kromě plužícího Klausovic Honzíka neměla žádnou konkurenci—což mi trochu kazilo radost z příliš snadného vítězství. Když jsem ale pozorovala soudruha Klause, jak v předvečer závodu s manželkou urovnává tabulky čokolád a pytlíky bonbónů vedle napůl vyplněných diplomů na stole v jídelně, zaplavila se mi ústa představou sladké odměny. Jenom mi nešlo do hlavy, proč soudruh vedoucí určil v nejmladší kategorii jako první cenu hromadu cukrovinek, zatímco druhé místo mělo být nepoměrně skromně odměněno malým kulatým lízátkem žluté barvy s obrázkem kačenky uprostřed. Veděla jsem, že je soudruh Klaus přísný, ale tohle se mi zdálo až neotcovské. V noci jsem se dlouho převalovala na palandě a přemýšela o tom, že bych se měla s Honzíkem o část své výhry podělit. Působil docela sympaticky, I když se křečovitě držel maminčiny lyžařské hůlky, často bezdůvodně brečel a v otcově hvězdné přítomnosti se příliš neprojevoval.
Na druhý den ráno jsem se probudila vůní mléka a rohlíků smíchanou s pachem páleného vosku. Zatímco si ostatní děti ještě protíraly oči, vyskočila jsem hbitě na nohy a nedočkavě zamířila do lyžárny. Chtěla jsem si před závodem zkontrolovat svoji výstroj—slovenské lyže Sulov s opravdovými kovovými hranami, které jsem dostala pod stromeček. Bylo na nich namontované východoněmecké vázání Gersch. Mělo někdy nepříjemný sklon vypadávat i s botou, v mém případě miniaturním přeskáčem značky Botas.
Sotva mé modré oteplovačky zašustily u vchodu do sklepa, kde jsme si ukládali lyže, přivítal mě vlídný úsměv soudruha vedoucího. Stál nahrbený nad skluznicí synových Elánů, v ruce lihovou žehličku na vosk. Na lavici jsem spatřila paletu barevných mýdlíček, až se mi na ně sbíhaly sliny. Pochopila jsem však záhy, že nejsou k jídlu, když soudruh Klaus jedno vybral a jal se jím pečlivě natírat lyže. Laskavě mě nechal přihlížet, dokonce mu nevadilo, že jsem se neubránila klást všetečné otázky. Dozvěděla jsem se od něj, že takto ošetřená skluznice lépe klouže, nelepí se na ni sníh, a proto všichni opravdoví sportovci tráví mnoho času před závodem přežehlováním svých lyží. Hlas soudruha Klause byl voskově měkký, neodolatelně přesvědčivý. Nenechala jsem se pobízet a na zkoušku lehce přejela skulznici svých Sulovek fialovým mejdlíčkem, které vedoucí předtím odložil na lavici.
„Ale kdepak,“ kroutil hlavou dobrotivý mentor. „S takovou bys daleko nedojela. Každý vosk je na jinou teplotu sněhu.“ Na to mi s mrknutím podal neotevřenou zelenou krabičku. Bylo mi to sice trochu divné, ale s důvěrou jsem následovala pokyny soudruha vedoucího.
Pořádně jsem namazala celý spodek lyží, jako bych natírala chleba máslem a soudruh Klaus se přitom blahosklonně usmíval. Vlastnoručně pak přejel nazelenalé skluznice žehličkou, čímž je zapečetil. Když mi podával lyže zpátky, poplácal mi rameno a pravil: „Nepochybuji o tom, že nám dneska pěkně ukážeš, co v tobě je. Zlom vaz. Sportu zdar.“
„Děkuji, soudruhu vedoucí,“ zarděla jsem se. Úplně jsem zapoměla, že jsem se ho chtěla zeptat na to malé žluté lízátko. Jestli náhodou nedošlo k omylu, když s vedoucími přerozdělovali odměny. Byli přece ekonomičtí analytici, stejně jako moje máma. A ta přece vždycky dbala na to, aby u nás doma každý dostal ode všeho spravedlivý díl, podle zásluhy. Mezi mnou a sestrou nedělala rozdíl a v distribuci trestů i odměn se snažila udržovat rovnováhu, neboť, jak tvrdila, jedině ta vede k dlouhodobé prosperitě.
Po snídani jsem se společně s ostatními dětmi vyhrnula před budovu staré školy, kterou jsme obývali, a na udupaném plácku za potokem si připevnila vázání. Hmoždila jsem se s tím notnou chvíli. Stačilo, aby se na spodek přeskáčů přilepilo trochu sněhu, a už jsem je nedokázala zaklesnout mezi čelisti úchytů, tak aby nesklouzávaly po umělohmotné destičce, na kterou se našlapovalo. Slunce mi pálilo za krk a v rozmrzajícím potůčku bublala voda mezi kameny. Než jsem se zdárně obula, propotila jsem tílko i punčocháče. Teprve tehdy jsem si uvědomila neobyčejně teplý vítr na tváři. Sníh byl mokrý a těžký a kolem mě se ozývaly nespokojené hlasy ostatních závodníků. Má sestra se tvářila znechuceně. Když si svlékala svetr, kruh nápadníků se kolem ní pevně sevřel, oči přilepené na prsou, pohupujících se v elastickém sevření roláku pod kšandami šponovek. Až když si znovu navlékla bundu, křečovitě pootevřené čelisti výrostků sklaply a soudruzi vedoucí, v čele s Václavem Klausem, vyzvali družstva k seřazení. Jako ovečky jsme se poslušně vydali na nedaleký svah, od shora dolů hustě prošpikovaný slalomovými hůlkami červené a žluté barvy.
Po cestě jsem se bořila do hlubokých šlépejí v tajícím sněhu a namáhavě se odpichovala. Ale jako bych měla na nohou přivázané balvany. Přestože jsem měla odborně namazané lyže, lepila se mi na ně tlustá vrstva sněhu a nic nepomáhalo, že jsem se ji co chvíli snažila servat špičkou hůlky. Nabalený sníh na povrchu rychle zamrzal a sotva se mi podařilo kousek strhnout, hnedka se přilepil další. Už při výstupu na sjezdovku jsem začala zaostávat za ostatními. Jedině Honzík Klaus mě nepředhonil, protože se mu stále křížily lyže. Často padal a měl na krajíčku.
Když jsem konečně dosáhla vrcholku kopce, byla jsem skrz naskrz mokrá a zcela vyčerpaná, jako bych absolvovala závod, který měl teprve začít. Tyčky slalomových branek mi takřka tančily před očima. V cílové rovince stáli shromáždění vedoucí a rozjařeně upíjeli čaj s rumem z kelímků. Narozdíl od svých kolegů, soudruh Klaus vypadal nadmíru profesionálně, jako rozhodčí na lyžařském mistrovství světa, které jsem tak ráda sledovala v televizi. Bral svůj úkol smrtelně vážně a poháněl svou manželku, aby mu asistovala. Přikázal jí vylézt do půlky svahu a dávat pozor, aby žádný ze závodníků neminul ani jednu branku. Za tento prohřešek se strhávalo pět bodů a Livie měla za povinnost ihned svému manželovi dolů signalizovat každé takové pochybení. Ten potom připočítal stržené body k naměřenému času na svých stopkách a výsledek bezchybně zapsal do knihy na rozkládacím stolku, který si za tímto účelem přinesl z ubytovny.
Slunce se překulilo nad špičatými vrcholky okolních smrků a svist píšťalky odstartoval první kolo slalomu. Začínalo se nejmladší kategorií. Strnulý Honzík Klausů chtě nechtě zareagoval na zběsilou gestikulaci přísného otce, a s hůlkama nataženýma před sebe, v předtuše nevyhnutelného pádu, se spustil směrem k první brance. Jeho maminka a ostatní děti ho přitom pobízeli sportovním pokřikem. Za každý metr, který ujel na nohou, si vysloužil potlesk. Pokrčen v záchodové pozici, špičky lyží skřížené v pluhu, sem tam si sedl na bobek, párkrát spadl na nos, ale pokaždé se hrdinně zvedl a asi po deseti minutách se mu podařilo projet všemi brankami do otcova chladného náručí.
Bylo mi ho vážně líto. Na to, jak byl nešikovný, podal vskutku nadlidský výkon.
Když přišla řada na mě, opřela jsem se do hůlek, jak jsem to vídala u startujících závodníků v televizním přenosu. Prudce jsem se zaklonila a nato odpíchla, div mi nevyletěla chodidla z přeskáčů. Namazané skluznice drhly o sníh a vzpěčovaly se klouzat. Polila mě hrůza. Měla jsem pocit, jako by mi nějaká temná síla zabraňovala v pohybu. Fandění starších dětí kolem mě ochabovalo a přecházelo ve výsměch. Musela jsem vypadat komicky. Zoufale jsem se odpichovala, až jsem hůlkami vytrhávala hroudy sněhu i s trsy trávy pod ním. Nemohla jsem pochopit, co se to stalo. V tak útlém věku v mé duši ještě nebylo místa pro podezření. Napínala jsem všechny síly, abych zpřetrhala neviditelné provazy, které mě z neznámých důvodů držely zpátky. Projela jsem sotva první brankou a v plicích se mi rozhořel požár. Začala jsem vidět červeně. Všechny slalomové tyčky měly najednou stejnou barvu. Už jsem mezi nimi nerozlišovala.
Blížila jsem se k polovině kopce, když jsem uslyšela Lívii, jak volá: „Tudy ne! Musíš se vrátit a objet to znovu.“ Její paže připomínaly padající šraňky.
Poslušně jsem se obrátila. Jízda do kopce mi šla asi stejně rychle jako naopak. Netušila jsem kudy mám vlastně jít, ale zřejmě jsem na druhý pokus branku projela, protože Lívie se už neozvala. Špičky mých Sulovek opět mířily správným směrem. Intuitivně jsem se snažila přenášet váhu na hrany lyží a špičky hůlek, o než jsem se opírala tak vehementně, že jsem spíš poskakovala směrem k cíli než jela. Touto novou, nevídanou technikou se mi dařilo tak zrychlit tempo, že jsem skoro dohnala počáteční zdržení. Scházelo několik tyček, když hrana mojí pravé lyže narazila na kámen. Ozvalo se břinknutí, jako když zazvoní umíráček. Vázání značky Gersch vyplivlo destičku, na níž byl připevněn můj přeskáč. Samotná lyže by bývala dál pokračovala v jízdě, nebýt bezpečnostního pásku, který jsem za tím účelem měla zapnutý kolem nohy.
Nezbývalo než zastavit.
„Prosím, soudruhu, promiňte, ale vyplo mi vázání!“ hlásila jsem udýchaně, pro případ, že by rozhodčí nepostřehl důvod, pro který jsem byla nucena přerušit závod. Automaticky jsem počítala s tím, že budu moci slalom zopakovat, až se mi podaří vázání opět nazout. Pokoušet se o něco takového uprostřed kopce by bylo holé zoufalství a tak jsem sebrala odpadlou lyži a s kulhavým poskokem se hnala zpět nahoru ke startu.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ ledový hlas mě zamrazil v zádech.
Překvapeně jsem se otočila. Soudruh vedoucí stál rozkročen v cíli a zamračeně poklepával na sklíčko svých stopek. „Běží ti čas?“
„Jak to?“ Divila jsem se. Přece i na mistrovství světa může závodník začít znovu, když má technický problém. Myslela jsem si. Tento argument jsem však ve svém věku nedokázala pohotově formulovat. Místo toho se mi stáhl krk a pocítila jsem zvláštní hořkost.
Viděla jsem naškrobená čela starších dětí seřazených podél svahu. Nikdo nic najednou neříkal. Moje sestra stála daleko nahoře a nevěnovala závodu pozornost. Místo toho se koulovala s klukama. Ostatní vedoucí krčili rameny, zvedali posměšně obočí, a něco si mezi sebou šuškali. Lívie odvracela oči, jako že se jí to netýká. Honzík Klaus na mě civěl s prstem v puse.
„Pospěš si, zbytečně ztrácíš drahocenné vteřiny,“ důrazně mi radil soudruh Klaus. „Taková jsou pravidla férové soutěže a platí pro všechny. Nebudeme dělat žádné vyjímky. Nandej si vázání a jeď.“
„Ale přece—„ do očí mi vytryskly slzy, „já nemůžu.“
Lívie Klausová se podívala na svého muže a hluboce vzdychla. „No tak snad pro jednou?“
Ten však neoblomně kroutil hlavou. „Kam bychom došli? Pravidla jsou pravidla. Součástí lyžařské zdatnosti má být také adekvátní péče o sportovní výstroj. Není možné, aby se někdo na závod špatně připravil a potom se vymlouval a zdržoval ostatní. To nepřipustím, ani u těch nemladších. Každý nese zodpovědnost za svá chybná rozhodnutí. Protože jedině tak se příště naučí větší opatrnosti a bude mu to k dobru.“
Přes závoj slz jsem skoro neviděla. Ztratila jsem všechnu motivaci. Dostala jsem chuť sednout si do sněhu a na protest zmrznout. Kolem mě se však začala vzdýmat vlna nespokojenosti. Místo fandění jsem teď slyšela kohosi sprostě klít a pískat. „Dělej. Nezdržuj!“ křičelo víc a víc dětí. „Nebuď labuť a pohni zadkem! Nauč se prohrávat!“
Polykala jsem jejich slova jako kyselé trnky a skřípala zuby. Je těžké smířit se s nespravedlností, z které dopělí udělali pravidlo. Každé dítě to musí jednou prožít, aby už pak nikdy tak docela nebylo dítětem. Mechanicky, jako strojek natažený na pérko, pohybovala jsem skřehlými prsty a v ponižujícím sehnutí páčila přeskáč s nášlapnou destičkou pokrytou ledem mezi čelisti nepraktického vázání. Trvalo mi to věčnost, ale nikoho nenapadlo, aby mi pomohl. Vzduchem se šířila netrpělivost přihlížejících. Soudruh Klaus neúprosně třímal tikající stopky a občas pro pobavení utrousil sarkastickou poznámku, které se přihlížející obecenstvo pokaždé zlomyslně zasmálo, čímž si zkrátilo čekání.
„No konečně, sláva!“ slyšela jsem ostře nazální tenor, když se mi na pátý pokus podařilo vázání nasadit. „Už jsem myslel, že tady ztvrdneme do příští zimy.“
Falešné nadšení se rozlilo davem. „Bravo! Hip, hip hurá!“ skandovali starší kluci. Poléval mě stud, střídavě chlad a pak horko. Nejraději bych se schovala pod zem. S očima upřenýma na špičky lyží jsem poslušně objela několik zbývajících tyček a s úsilím se doplahočila do cílové rovinky.
„Dvanáct minut, padesát dva vteřin a třináct setin,“ Soudruh Klaus mě bohorovně poplácal po zádech a pověsil mi kolem krku stříbrný plíšek. „Krásné druhé místo.“
„No vidíš,“ shlukli se kolem mě ostatní vedoucí. „Dokázala jsi to!“
Nenapadalo mě nic, co bych jim mohla říct. Jejich předstíraný zájem a alibismus jsem vnímala jako něco nedefinovatelně lepkavého, čemu jsem se nedokázala bránit, ale ani to přijmout.
Závody záhy pokračovaly soutěží starších družstev. Jak se dalo předpokládat, v nejstarší kategorii na celé čáře zvítězila moje sestra. Ve žlábku mezi prsy se jí potom třpytily hned dvě zlaté medaile. Za slalom i sjezd. Ale sotva jsem se k ní přiblížila, abych jí gratulovala, dala mi jasně najevo, že mě náš příbuzenský vztah v žádném případě neopravňuje k tomu, abych si snad dělala sliny na její čokolády. Odlesku jejího triumfu nebylo souzeno dopadnout na moji hlavu. Musela jsem se smířit s malým kulatým lízátkem, které mi po společné večeři slavnostně předal soudruh Klaus, spolu s diplomem krasopisně nadepsaným mým jménem pečlivou rukou Lívie.
Malý Honzík od otce přijal hromadu sladkostí s rozzářenou tváří. Odnesl si je ke stolu, kde je před mýma očima labužnicky vychutnával, aniž by ho napadlo se se mnou rozdělit. Maminka ho spokojeně hladila po hlavě a i jindy tak přísný otec viditelně zjihl při pohledu na malého vítěze.
Ne, že bych mu to nepřála, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že tu něco nehraje. Pomalu jsem lízala žluté kolečko na špejli, ale chutnalo tak nějak kysele. Obličej soudruha Klause se mi měnil před očima. Chvíli z něj vyzařovala přirozená autorita, jindy se jeho sebevědomá maska vytrácela. V očích se mu zračila nejistota, kterou zakrýval uhlazeným úsměvem. Když si všimnul, že ho pozoruji, podvědomě se ošil. Bylo mu to očividně nepříjemné. Jako by neměl úplně čisté svědomí. Znovu se mi vybavila zelená krabička, kterou mi předchozího večera podal v lyžárně. A fialové mýdlo, jímž mazal synovy lyže. Proč mi dal jinou barvu, táhlo mi hlavou? Nebyla jsem hloupé dítě, ale myšlenku na to, že by takový důvěryhodný, dospělý člověk záměrně udělal něco, čím by mě schválně poškodil, jsem se zdráhala přijmout. Nedávalo to žádný smysl. Nehledě na to, co by z takového ponurého závěru vyplývalo pro můj další život. Źe se dospělým nedá věřit? Nebo, že nemá cenu soutěžit, když ti, co podvádějí, mají větší šanci, než ti, co něco umí? Jako bych se chystala otočit kámen na otcově staveništi, pod kterým by se svíjely žížaly a červi. Úplně se mi z těch myšlenek zvedl žaludek.
Odebrala jsem se pro jistotu na záchod a chvíli se na sebe dívala v oblýskaném zrcadle. Když jsem ho zadýchala, otřela jsem ho rukávem, a tu mi blesklo, že se podívám do lyžárny.
V prázdné místnosti panovalo ticho a chlad. Jen čůrky tajícího sněhu odkapávaly z lyží opřených o zeď. Na lavici se ještě válela žehlička a krabičky s voskem. Rozhodla jsem se je prozkoumat. Opatrně jsem je očichala aniž bych mezi nimi nalezla podstatný rozdíl. Ani chuťově se nijak nelišily. Číst jsem trochu uměla, ale údaje o výši teploty sněhu na krabičkách mi nic neříkaly. Už jsem se chystala zanechat pátrání a zhasnout, když se za mnou na dlaždicích ozvaly kroky. Leknutím jsem ztuhla a schovala vosk za zády.
„Co tady vyvádíš?“ ušklíbla se sestra, jakoby tušila, že mám za lubem nějakou neplechu. Od mého narození ode mě vlastně ani nic jiného neočekávala. Byla jsem pro ní ztělesnění neplechy, kterou ztropili její rodiče. „Neviděla jsi tu někde moje lyžařský brejle?“ Chtěla vedět. „Chci se jít sbalit a nemůžu je nikde najít.“
„Ne,“ ohlédla jsem se kolem a pokrčila rameny. „Ale když ti je pomůžu hledat, mohla bys mi něco tady přečíst?“ Podala jsem ji fialovou a zelenou krabičku a požádala ji o vysvětlení.
Její svraštělé obočí nevěstilo nic dobrého, ale nakonec si odfrkla a zaměřila svou roztěkanou pozornost na obaly vosků. „Prosím tě, to ví přece každý malý dítě,“ vyprskla. „Fialovej je na mokrej sníh, od mínus dva do plus dva stupňů celsia, a zelenej se používá, když mrzne, tak při mínus deseti.“ Nevěřila jsem svým uším. „Potom máš eště taky červenej,“ pokračovala sestra. „Ten je myslím na nejteplejší počasí, a modrej, na něco mezi tím vším.“
„Aha,“ polkla jsem naprázdno. Najednou se mi v hlavě vyrojilo na statisíce otázek. „A co by se stalo, kdybych si namazala lyže zeleným voskem a bylo přitom teplo?“
Ale sestra se se mnou nehodlala zdržovat. „Co by? Nejspíš by ti to asi nejelo!“ vyjekla. „Hele. Takže začni hledat tady a já se jdu po těch brejlích podívat do pokoje,“ přerušila mě mávnutím ruky, jako by odháněla obtížný hmyz. „A hoď s sebou. Za chvíli bude večerka.“
Když odešla, zůstala jsem sama se svými chmůrnými myšlenkami. Dojedla jsem zbytek lízátka a hořce-těžce se smířila s tím, že jsou na světě lidé, kteří podvádí a lžou, a přitom se tváří jako samo ztělesnění poctivosti. To jsem samozřejmě ještě netušila, že se jednou ze soudruha Klause stane ministr financí, takzvaný architekt porevolučního procesu privatizace státního majetku. Nevěděla jsem, že zrovna on bude zodpovědný za vytváření zákonů a pravidel, které přesto, že byly mnohými hodnoceny jako geniální, přivedly naši zemi na pokraj morálního a ekonomického krachu, nesrovnatelně vážnějšího než toho před dvaceti lety. A i kdybych to byla tušila, nemohla jsem se cítit o nic víc ošizená. Nejde totiž o peníze a odměny, ale o princip. Jestliže nemůžeme věřit svým vůdcům a nadřízeným, že to s námi myslí dobře, jak je potom máme poslouchat, aniž bychom si připadali jako stádo dobytka, které dobrovolně kráčí na porážku? Jaký má vlastně smysl předstírat soutěživého ducha a snažit se o sebezdokonalení, když ti, kteří nás mají hodnotit už dopředu rozhodli, že jsme nuly?
Ale tak daleko jsem v pěti letech samozřejmě nedohlédla. Přesto už tehdy, před třiceti lety, se v mojí mysli zhroutil Klausův kult osobnosti. Mnohem dříve, než si porevolučního hrdinu s utaženým opaskem a současného anti-evropského pana prezidenta zidealizovaly milióny občanů.
Zklamala jsem se v něm tak hluboce, že jsem se mu příští ráno při nástupu před odjezdem nedokázala podívat do očí. Bylo mi za něj stydno. Z hloubi duše se mi příčilo poslouchat příkazy, které v mých uších náhle zněly jako prázdné volání do plechové trouby. Už jsem mu nevěřila ani slovo. Připadal mi jako strašák do zelí, z něhož čouhá sláma.
