O apokalyptické rozšafnosti katolických vlažných
Duben 22, 2012
Polarizace společnosti ustavuje dva póly. Na jedné straně protestující chudí, na druhé straně stoupenci stávajícího pořádku a starého režimu. Nic nového pod sluncem. A mezi těmito dvěma skupinami stojí něco jako katolická, čili všeobecná rozšafnost. Podívejte, jak ti lidi blbnou, vždyť není tak zle. Jsou to extrémisté. A my přece nesmíme být tak radikální, jak ti nebo oni. Jistě, tak radikálně krást by se asi také nemělo, ale co naděláme…
Pozice rozšafného diváka vyniká lhostejností k veřejným věcem, v nichž nechává volný průběh negativním důsledkům, které se sčítají. Dobro se prý možná násobí. Ale to chce přiložit ruku k dílu, což není samozřejmé. Konec Janovy apokalypsy nabádá jednoho vlažného šéfa křesťanské obce v Laodikeji vyloučením z boží přízně: "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech." Důvod je zajímavý: tento dotyčný šéf sboru či diecéze se spolehl na svůj majetek a na své postavení. Tím zaujal onu rozšafnou pozici nad společenským a božím řádem: "Vždyť říkáš: Jsem bohatý, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý." Rada shůry je stručná a jasná – takový člověk má prohlédnout a zjistit, o co vlastně v životě a v dějinách běží.
Převzato z Umlaufovin
