Volby v Egyptě s přehledem vyhráli tzv. islamisté, kteří obsadili téměř tři čtvrtiny parlamentních křesel. Pro stranu Svoboda a Spravedlnost založenou Muslimským bratrstvem hlasovalo zhruba 36% voličů, zatímco sociálně ještě konzervativnější saláfistická strana al-Núr získala podporu čtvrtiny těch Egypťanů, kteří se zúčastnili nejsvobodnějších voleb v historii moderního egyptského státu. Mnohé mediální reportáže o egyptských volbách vytvářejí dojem, že se Egypt vydává cestou fundamentalistického náboženského zřízení afghánského, saúdsko-arabského nebo iránského typu. Existuje důvod k panice? Ne, ze tří důvodů.
Za prvé, Egypťané nešli k volbám proto, aby si zvolili režim, který je bude utlačovat, ale aby se utlačovatelského režimu zbavili. Kandidáti pohrobků rozpuštěné režimní strany neuspěli. Uspěli lidé, kteří mají v Egyptě auru disidentů. Hlavními tématy strany Svoboda a Spravedlnost, jejíž kandidáti byli za minulého vojenského režimu tvrdě perzekuováni, byly rovnost před právem, sociální a ekonomická spravedlnost, úcta k lidskému životu a politika vycházející z islámských hodnot definovaných pozitivně ve smyslu ctností. Tyto ctnosti, které se mají postupně ve společnosti zakořenit vzděláním založeným na náboženských hodnotách, mají zaručit politiku s menším korupčním potenciálem a pozitivnějším dopadem na celou společnost. Realizovatelnost takových slibů může být předmětem pochyb, důležitý je ale jejich pozitivní charakter. Tedy to, že Egypťané nevolili příslib krvavého džihádu, teokratické vlády nebo přísného výkladu islámského práva, ale příslib zlepšení ekonomické situace a důstojnější přístup autorit vůči občanům.
Za druhé, úspěch ultrakonzervativní strany al-Núr musí být dát do kontextu s historií saláfistického hnutí, jejím politickým programem, koaličním potenciálem a vlivem praktické politiky na principiální pozice. Saláfisté těžili zejména ze své mediální přítomnosti, kterou jim paradoxně umožnil Mubarakův režim, jenž saláfisty využíval jako nástroj proti Muslimskému bratrstvu. Zatímco Bratři neměli přístup na televizní obrazovky, saláfistům Mubarak povolil řadu soukromých televizních stanic. I proto, že v té době ještě saláfisté politikou opovrhovali. Během voleb se tak mohli opřít o známé tváře, které nerozhodnutí voliči, jichž bylo možná až 40 %, měli z obrazovek spojené s kázáními o morálce a ctnostech. Během samotných voleb se však saláfisté v mnoha volebních okrscích tvrdě politicky střetli s Muslimskými bratry. Ti vytrvale dávají najevo svoji preferenci pro povolební koalici s neislamistickými stranami a některé ze saláfistů dokonce veřejně označili za fanatiky. Konečným důkazem toho, že demokracie odměňuje pragmatiky, je zpráva o povolebním vyjednávání mezi saláfisty a liberály. U jednoho stolu se sešli ultrakonzervativní saláfista, nezahalená žena a křesťan, aby se dohodli, že Muslimské bratrstvo by nemělo dominovat ani parlamentu, ani ústavodárnému shromáždění, které má teprve vzniknout.
A za třetí, Egypt není izolovaná Saúdská Arábie nebo specificky šíitský Irán. Údolí Nilu v sobě během dlouhých tisíciletí absorbovalo nesčetně kultur, náboženství, etnik a politických ideologií. Jeho obyvatelé, jak křesťané, tak muslimové, jsou sice sociálně konzervativní a nábožensky založení, ale bez apetitu pro extrémy. Vědomí vůdčí role v arabském světě a zvláštní pozice na křižovatce mezi kontinenty, mezi voláním Středomoří a voláním pouště, je hluboce otištěné v myslích Egypťanů. Kdokoli, kdo se snažil vychýlit Egypt radikálně jedním nebo druhým směrem, byl dříve nebo později nucen vrátit kyvadlo zpět doprostřed.
Publikováno v MF DNES 19. 1. 2012
Převzato z blogu autora na Aktuálně
