Tunisané, kteří v lednu tohoto roku spouštěli proces vedoucí k úprku hlavy státu, prezidenta Ben Aliho, do Saúdské Arábie, se minulou neděli dočkali. Z celkového množství 10,6 milionů obyvatel Tuniska bylo oprávněno (podle staré ústavy) volit 4,1 milionu obyvatel, a jak zatím ještě dnes ukazují první odhady, volilo (z těchto deseti milionů lidí) přibližně 3 miliony voličů. Volby byly standartně osazeny zahraničními pozorovateli (např. bývalý bolivijský prezident indiánského púvodu Alejandro Toledo). Přesto měly podstatné vady na kráse.
Volit nesmělo 1,8 milionu občanů z důvodů negramotnosti. Africké systémy si sice umějí poradit s negramotným a volbou z pěti stran, ne s negramotným a volbou ze stodesíti politických subjektů. Dále nebyli připuštěni ti, kteří si nevyměnili občanské průkazy. Takových občanů, kteří potřebovali nové doklady bylo letos na jaře 400 000.
Tuniskou politickou scénu lze v podstatě rozdělit na dvě části:
1) Ty strany, které doprovázely už Ben Aliho jako "stafáž" jeho dnes zakázané strany, například PDP, progresisté se středovým programem, levice Ettakatol (sociální demokraté) a komunisté.
2) Strany, které vznikly na jaře 2011. Ty, přirozeně, budí u veřejnosti vyšší a pozitivnější ohlas.
Strana šajcha Rašída Ghannúčího Ennahdha sice na tuniské půdě vznikla jako politická odnož saláfismu po íránské revoluci 1978-9, ale v Tunisku i mimo něj existovala povýtce po věznicích, nebo v zahraniční emigraci. Vymyká se současnému politickému trendu, neboť nechce být ani liberální, ani demokratická, ale náboženská. Jakékoli jiné úvahy jsou zbytečné. Možná právě proto Ennahdha (spíše an-nahda, obroda, renesance islámu) přitahuje kupodivu ženy, studenty, mladé muže, tedy osoby letící ku světlu s jepičí životní zkušeností. V sociálních médiích k tomu student Rijád Raid poznamenal: "Ennahda vyhraje, protože lidé už mají dost laických politiků, tvářících se jako vlastenci, kteří svoji ideologii ovšem importují ze Západu."
Výhra v tuniských podmínkách konstituce 217 členného ústavního orgánu znamená zisk vice než 35 % hlasů, což se Ennahdhě zdaří. V Německu mezi tamními Tunisany získala dokonce 49 % hlasů. Koaliční síla Ennahdy je sice malá, vůle malých stran dosáhnout na ministerská křesla však bude velká. Kromě předsedy vlády a ministra kultu strana nepotřebuje ministry, bude-li mít dominantní vliv v ústavodárném shromáždění (sejde se zřejmě 9. listopadu), a bude-li mít prezidenta, jehož moc je stejná jako jeho francouzského protějšku. Tunis je prezidentskou republikou.
O Ennahdhě nelze mít pochyb. Je významným partnerem Hamasu, je partnerem súdánské protibáširovské opozice, a ostatně, letos už se šejkem Ghannúčím jednali pánové Joe Lieberman a John McCain. Jejich polibek smrti demokratickému levicovému Tunisku pomohl právě silám blízkým "Nahdě", jak se zde říká, nebo maghrebské islámské al-Kájdě. Náboženské mumii, vstávající z hrobu pouště a prokletí.
