Listopad 07, 2012
Nejdražší a nejokázalejší politický cirkus světa jménem americké prezidentské volby skončil, do Bílého domu nezasedne poprvé v historii mormon a Barack Obama se nemusí stěhovat zpátky do Chicaga. Tentokrát se však žádné všelidové veselice v ulicích a milionové davy na washingtonském bulváru zřejmě konat nebudou. Jakkoli totiž americké volby obvykle připomínají brazilský karneval, tak letos měly výrazně evropský charakter – patrná byla všeprostupující únava a otrávenost z politiky.
Republikánský kandidát Mitt Romney byl pro konzervativní voliče tím, co v roce 2004 John Kerry pro demokraty – „menší katastrofa než ten druhej chlap“. Bohatý velkopodnikatel, jehož jediným ideovým cílem, jediným bodem politického programu, byla zřejmě touha sedět za starožitným stolem v Bílém domě a nechat se oslovovat „pane prezidente“, žádné velké nadšení nevzbuzoval. Nejen vzhledem připomínal prodejce ojetých automobilů ze seriálu Simpsonovi – byl ochoten říci a slíbit naprosto cokoli, pokud z toho koukal nějaký prospěch. To sice u politiků není nic výjimečného, ovšem Romney tuto praktiku povýšil takřka na umění. Republikánské primárky vyhrál tak trochu sobě navzdory, jelikož přes chabé výkony v diskuzích a rozhovorech působil jako jednooký král slepých. Jeho protikandidáti připomínali spolek bláznů, beznadějných snílků a zavánějících politických mrtvol.
Na opačné straně politického spektra však nebyla situace o mnoho růžovější. Před čtyřmi lety platil Barack Obama za rockovou hvězdu a pro mnohé zosobňoval rovnou druhý příchod Krista. Jeho heslo „Naděje a změna“ se v zemi vyprahlé osmi lety buranské vlády George W. Bushe šířilo jako stepní požár. Lidé opravdu věřili, že kultivovaný, vzdělaný a inteligentní profesor práv vnese do tradičně zatuchlé americké politiky čerstvý vánek. Bohužel se ukázalo, že prezident Obama se k profesoru Obamovi nechce moc znát. Trička a odznáčky s Nadějí a změnou letěly do koše a novým heslem nové americké vlády se stalo „Nic nového pod sluncem“.
Podle mnohých komentátorů Obama se svými spolupracovníky špatně odhadl situaci, nedocenil, jak moc lidé žízní po opravdové změně, a začal vystupovat jako prezident, který spojuje, nikoli rozděluje, jako nadstranická hlava státu evropského ražení, která ochotně vezme pod svá křídla všechny strany, kandidáty a ideologie. Tím si během pár měsíců spolehlivě znepřátelil velkou část své voličské základny, zatímco u svých odpůrců si žádné velké oko neudělal. Nedokázal si připustit, že tradiční konzervativní voliči jej budou nenávidět, i kdyby jim snesl modré z nebe, protože je zkrátka vysokoškolský profesor, představitel intelektuální třídy ze severu a k tomu černoch. Když k tomu národ celé čtyři roky pečlivě masírovala propagandistická televizní stanice Fox News, která umně pracovala s fámami, že prezident je beztak tajný muslim a že se možná vůbec nenarodil v Americe, stal se Barack Obama zosobněním všeho, co je na bohabojném americkém jihu od ďábla.
V jeho vlastních voličských řadách mezitím rostla nervozita a rozčarování. Když v rámci boje s finanční krizí jmenoval do funkcí na ministerstvech a mocných regulačních úřadech zprofanované osobnosti z Goldman Sachs, Citibank nebo newyorského FEDu, omlouvali to jeho příznivci nutností okamžiku. Velkých změn však Obamova personální strategie nedoznala ani posléze. Na ministerstvu obrany ani ministerstvu financí nedošlo k žádnému personálnímu zemětřesení, žádnému vyvozování odpovědnosti. Za prohřešky Bushovy éry nepřišel nikdo vlivný o místo, o nějakém soudním stíhání vůbec nemluvě. Prezident Obama prohlásil, že je zbytečné prodlévat v minulosti, že národ se musí dívat do budoucna – starý obehraný trik, kterým američtí politici tradičně odvádějí pozornost od selhání svých předchůdců.
Naprostým fiaskem skončila i proklamovaná kampaň za větší transparentnost politiky a odstranění pochybných praktik předchozí éry. Nejenže prezident Obama řadu opatření Bushovy vlády zachoval, ale v některých případech svého předchůdce dokonce dohnal a předehnal. Policejní aparát dál odposlouchává občany bez soudního příkazu. Nechvalně proslulá věznice Guantanámo, symbol Bushova pohrdání ústavou, proti němuž ústavní právník Obama tak vášnivě hřímal, stojí dál. Slibovaná imigrační reforma, velké americké téma, je stále v nedohlednu. Slib zprůhlednění politiky dopadl tak, že Obama vyhlásil bezprecedentní válku tzv. interním informátorům, tedy lidem zevnitř státní správy, kteří pouštějí informace o nepravostech úřadů do novin. A tam, kde si prezident Bush osoboval právo držet kohokoli ve vazbě bez udání důvodů na neurčito, prezident Obama některé vybrané podezřelé nechává rovnou odpravovat.
A i mnohé sliby, které prezident Obama splnil, zanechaly většině jeho příznivců hořkou pachuť v ústech. 800 miliard dolarů, které měly stimulovat ekonomiku, bylo sice promptně utraceno, leč výsledky jsou přinejlepším sporné. Současný deficit je sice nižší, než ten krizový, který Obama zdědil po svém předchůdci, pořád je však doslova strašidelný, stejně jako celkové zadlužení USA, které se letos na jaře přehouplo přes 100 % HDP. Reforma asociálního zdravotnictví byla sice schválena, k evropskému systému všeobecného pojištění, po němž většina levicových voličů volala, má ovšem daleko a podle nejednoho názoru z ní těží především zdravotnický byznys. Mimo to nikdo pořádně neví, jak vlastně bude celý systém fungovat, až za rok naběhne naplno, a zda jej státní rozpočet vůbec unese. A třetím klíčovým bodem Obamova volebního období měla být reforma prohnilého finančního sektoru, z níž se vyklubal rozbředlý, řídký a bezzubý zákon, který velkým bankám hrůzu rozhodně nenahání a řeší všechno možné, jen ne problémy, které vedly k finanční krizi 2008.
To vše jsou důvody, proč včera američtí voliči neběželi k urnám křepce a s rozzářenýma očima, nýbrž se ploužili unaveně a trochu proti své vůli. Jako by místo karnevalu šli na ranní směnu – nic příjemného, ale povinnost je povinnost. Z Baracka Obamy se sice místo bojovníka za naději, změnu a transparentnější vládu vyklubal jen další tuctový politik, jenže vedle postavičky z kresleného seriálu byl pro tenkou většinu z nich pořád tou přijatelnější volbou.
Převzato z blogu autora na Aktuálně
