Sovětský triumf v Sýrii v letech 1982-1984

Současné události v Sýrii nám připomínají relativně nedávnou konfrontaci Sovětského svazu s USA a Izraelem, kdy místem střetnutí byla tehdejší Sýrie, spojenec SSSR proti hegemonii USA na Blízkém východě. Šlo o střetnutí pozemních, vzdušných a částečně i námořních sil. Sovětský svaz získal suverénní vítězství.

Ve druhé polovině 20. století svět dvakrát balancoval na hraně 3. světové války. V době Karibské krize po rozmístění sovětských raket na Kubě jakožto odpovědi na rozmístění amerických raket v Turecku a během arabsko-izraelské války v letech 1982-84.

Druhý případ je méně znám, třebaže natolik jako v tomto případě nebyla otázka srážky sovětských vojenských jednotek na Blízkém východě a součástí armády USA nikdy vyhrocena. Operace izraelské armády „Mír pro Galileu“ jen taktak nepřerostla ve válku pro celý svět.

V roce 1975 v Libanonu propukla občanská válka mezi pravicovými proizraelskými skupinami a levicovými prosyrskámi silami. V roce 1976 na základě rozhodnutí Ligy arabských států byly do centrálních oblastí Libanonu umístěny panarabské zadržovací jednotky, především šlo o syrská vojska.

Izrael naproti tomu v roce 1978 obsadil jižní část sousedního státu, Galileu. V Libanonu se v té době nacházelo více než 300 tisíc palestinských běženců. Většina z nich se nacházela v samostatných táborech. Šest největších se nacházelo na předměstích Bejrútu. Početnost obyvatel v některých táborech dosahovala 30 tisíc lidí. Pro sebeobranu v podmínkách občanské války vytvořili tito uprchlíci vlastní ozbrojené formace v síle 15 praporů, které byly vybaveny lehkým dělostřelectvem, minomety, granátomety, raketovými odpalovacími zařízeními, kulomety a dalšími střelnými zbraněmi. Protože izraelskou okupaci považovali za nezákonnou a za hrozbu své bezpečnosti, začali se palestinští uprchlíci a levicové síly bránit.

Izraelské letectvo zahájilo masivní raketové a bombové údery proti palestinským táborům. Ve stejnou dobu, údajně omylem, shodilo bomby na syrské jednotky. Syrské letectvo se snažilo zamezit bombardování pozic syrských vojsk a uprchlických táborů v Libanonu.

Postupně, krok za krokem, se nad libanonským nebem rozvinula ostrá letecká válka. Izrael měl převahu v množství i kvalitě letadel. V jeho vzdušných silách byly zařazeny nejmodernější stíhací bombardéry vlastní výroby Kfir 2, což byla kopie francouzského stíhače Mirage III. Spojené státy americké dodaly svému spojenci stíhače 4. generace F-15A „Eagle“ od výrobce McDonell-Douglas a F-16A „ Fighting Falcon“ od výrobce General Dynamics. Řízení vzdušného boje bylo vedeno z létajících velitelských stanovišť na letounech dálkového radiolokačního sledování E-2S „Hawkeye“ od výrobce Grumman (označení typů letadel upřesněno při překladu článku, pozn. překl.). Vybavení umístěné na tomto letadle umožňovalo sledovat 150 vzdušných a pozemních cílů, řídit průběh událostí, navádět na cíle více než 30 stíhacích bombardérů. Izraelští piloti disponovali bojovými zkušenostmi a nejlepším výcvikem na světě. Významnou část z nich tvořili Američané s dvojím občanstvím – americkým i izraelským.

Základ syrských vzdušných sil byl tvořen sovětskými stíhačkami MiG-21, prověřenými ve Vietnamu, blízkovýchodních válkách v letech 1967 a 1973 a také v indicko-pákistánských konfliktech v letech 1966 a 1971. Letoun byl vysoce obratný ve vzduchu, ale potřeboval navádění ze země.

Podmínky pro Syřany ovšem nebyly příhodné. Údolí řeky Bikáa – hlavní oblast vzdušných bojů – bylo od Sýrie odděleno horskými hřbety a nebylo kontrolováno syrskými radiolokačními stanicemi. Byly zahájeny práce na vytvoření radiolokačního pole na nebi nad Libanonem, nicméně to vyžadovalo jistý čas. Za těchto podmínek sovětští vojenští specialisté doporučovali Syřanům, aby se dočasně zdrželi aktivního nasazení letectva nad Libanonem. Ovšem generální štáb syrských ozbrojených sil tvrdohlavě nasazoval i za takových okolností nad Libanonem stíhačky MiG-21, které tu neměly dostatečnou pozemní informační podporu. V souvislosti s touto skutečností utrpěly velké ztráty ve střetnutích s izraelskými F-15A, naváděnými na cíle z paluby letadel lodi radioelektronického boje „Hawkeye,“ která hlídkovala nad Středozemním mořem. Neúspěchy ve vzduchu podkopaly bojového ducha syrských letců. Množily se zvěsti o předčasných katapultážích poté, co se ozval signál palubního systému o zaměření Migu palubním radarem nepřátelského letounu. Tvrdohlavost syrského vedení se do značné míry vysvětlovala jako snaha přesvědčit sovětské vedení, aby dodalo Sýrii nejmodernější leteckou techniku a výzbroj.

V roce 1981 dodal Sovětský svaz Sýrii více než 30 nejmodernějších a nejsilnějších stíhaček MiG-23 (v ČSLA přezdívka „bedny,“ pozn. překl.) a pozemní systémy protivzdušné obrany. V dubnu téhož roku Sýrie umístila do Libanonu brigádu a pluk raket země-vzduch, dva radiotechnické prapory, dva prapory radioelektronického boje a prostředky pro jejich ochranu. Při pokusu se znovu „splést“ a shodit bomby na pozice syrských vojsk ztratily izraelské vzdušné síly tři bombardéry.

V první polovině roku 1982 USA svému spojenci dodatečně dodaly 123 stíhacích letounů (48 F-15A a 75 F-16A), čímž mu zajistily dvojnásobnou převahu ve vzduchu. Tato skutečnost byla zdrojem euforie a víry v snadné vítězství nad uskupením syrských vojsk v Libanonu u izraelského vedení. Generální štáb izraelské armády vypracoval plán operace „Mír pro Galileu“.

Plán předpokládal soustředit v Galilei čtyři tankové divize (91., 219., 252., 162.) a dvě tankové brigády. Podél pobřeží měla postupovat 91. divize, dojít k předměstím Bejrútu a zničit šest hlavních palestinských táborů. Poté měla tato divize uzavřít obklíčení syrských vojsk v Libanonu ze severu. Ostatní tankové divize a brigády měly prolomit obranu syrských vojsk ve středním Libanonu, obklíčit je, rozdělit a zničit.

Zároveň měla 201. tanková divize za úkol se dostat po komunikaci mezi Bejrútem a Damaškem na předměstí syrského hlavního města a předložit (syrské vládě) ultimátum.

Při plánování blitzkriegu izraelský generální štáb operoval se stereotypy předchozích válek a nezohlednil, že od těch dob syrská armáda zesílila, mnoho jejích důstojníků prošlo přípravou v SSSR a pomoc jí poskytovalo několik tisíc vojenských poradců-specialistů.

Izrael soustředil a uvedl do bojové pohotovosti plánované množství vojsk k útoku. Poté začalo největší vojenské střetnutí poslední čtvrtiny 20. století. Na obou stranách se ho zúčastnilo více než 200 tisíc vojáků, 900 letadel, 3 tisíce tanků a bojových vozidel.

6. června 1982 izraelské letectvo veškerou svojí silou udeřilo na přední linie syrských vojsk a palestinské tábory. Současně proběhl i masivní dělostřelecký úder.

91. tanková divize posílená mládežnickými polovojenskými milicemi Nachal (původně formované z členů osadnických skupin „Garin,“ dnes pěchotní brigáda izraelské armády, pozn. překl.) zahájila útok. Proti ní stálo 15 palestinských praporů a 3 tankové prapory Syřanů. Během úporných bojů tato divize pronikla k Bejrútu. Zničení palestinských táborů se účastnily zejména mládežnické milice. V celém světě se stal známým jimi provedený masakr v táborech Sabra a Šatíla. Před útokem hlavních izraelských sil proběhly dvoudenní letecké boje. Nad Libanonem se střetlo z obou stran až 350 letadel.

Ráno 9. června si tři divize a dvě brigády izraelské armády vynutily přechod přes řeku Zahrání a vedly útok na širokém úseku. Syrských pět divizí (tři v prvním a dvě v druhém sledu) se nacházelo v nebezpečné oblasti. Na čele se nacházely jen pozorovatelské jednotky, nafukovací a překližkové modely tanků, děl a odpalovacích raketových zařízení s elektrickými tepelnými generátory. Na ně především směřoval úvodní letecký a dělostřelecký útok.

V noci z 9. na 10. června provedli pod vedením sovětských specialistů Syřané silný dělostřelecký protiúder útočícím uskupením nepřítele a způsobili jim velké ztráty. Následovala tanková bitva nevídaná od dob 2. světové války. Prorazit obranu syrských vojsk z chodu se izraelským tankům nepodařilo. Blitzkrieg se zasekl, sotva začal.

K ránu 11. června byl izraelský útok zastaven na celé frontě. Syrské letectvo zničilo 23 letadel, dalších 27 sestřelily pozemní protivzdušné jednotky, sami Syřané ztratili 70 letadel. Syrská pozemní vojska zničila 160 tanků, 10 dělostřeleckých a raketometných baterií. Vytvořila se příhodná situace pro protiofenzívu. Syřané začali připravovat protiútok na křídlo izraelské 91. divize, která pronikla k Bejrútu a pro ten účel vytvořili uskupení z 47. a 51. tankové brigády a čtyř pluků komandos.

Izrael soustředil své letectvo a zničil syrské komplexy raket země-vzduch v údolí Bikaa. Ale ani to příliš nepomohlo překonat porážku vlastních pozemních vojsk.

„Klienta“ začal zachraňovat „sponzor.“ Do Damašku dorazil 10. června osobní zástupce prezidenta USA F. Habíb, za ním státní tajemník Shultz. Přesvědčili vedení Sýrie o tom, aby nepřistoupilo k protiofenzívě, když slíbili jménem tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana, že Izrael do deseti dnů stáhne svou armádu z Libanonu.

Ve 12:00 dne 11. června prezident Sýrie Háfiz Assad (otec dnešního prezidenta Bašára Assada, pozn. překl.) vydal rozkaz pozastavit bojové operace. Nepředpokládal, že protivník před ním tají tak strašlivou zbraň, jakou je jeho věrolomnost. Neuplynulo ani 24 hodin, když izraelské letectvo udeřilo na syrská vojska, která se zastavila na místě, zničujícím úderem, který jim způsobil těžké ztráty. Byla zcela zničena 47. tanková brigáda. Izraelské tankové uskupení využilo zmatku a prolomilo syrskou obranu a téměř se dostalo k silnici z Bejrútu do Damašku, ale pak bylo poraženo a vytlačeno zpět o 15 km 3. syrskou tankovou divizí. Ukázalo se, že sovětské tanky T-62 a T-72 mají převahu nad izraelskými tanky typu M-60 a Centurion (americkými a britskými tanky, pozn. překl.). Rozvíjet tento úspěch se Syřané nerozhodli. Strany uzavřely dohodu o přerušení boje, která ale nevydržela dlouho. Izrael nanesl masivní letecké údery útvarům protivzdušné obrany „Fedda“ na území Sýrie. Bylo zničeno 28 protiletadlových raketových systémů. Byly poškozeny letištní plochy, technické základny, velitelská stanoviště, komunikační uzly. Město Damašek a celá oáza kolem hlavního města s třetinou obyvatelstva země a polovinou jejího ekonomického potenciálu zůstaly bez protivzdušné obrany.

Izraelci přeskupili síly a 18. června se znovu pokusili probít ke komunikaci spojující Bejrút s Damaškem a téměř svého cíle dosáhli. Pro Sýrii to znamenalo téměř porážku. Damašek leží 20 kilometrů od hranice s Libanonem. To je 20 minut jízdy tankem.

V naléhavé situaci bylo ze Sovětského svazu dopraveno transportními letadly 120 odpalovacích zařízení „Fagot“ s nezbytnou zásobou protitankových řízených raket. Syřané je ihned namontovali na terénní automobily a nasadili do boje. „Fagoty“ bylo zničeno 150 tanků protivníka. Izraelský útok byl znovu odražen.

Bezprostřední strany konfliktu se spolu, jak se říká v boxu, zaklesly v klinči a tak začala na Blízkém východě konfrontace mezi dvěma světovými mocnostmi. Každá se snažila ukázat světu, kdo je pánem planety.

Na začátku srpna roku 1982 dodal Sovětský svaz do Sýrie 50 nejvýkonnějších stíhaček – MiG-23 MLA, MiG-23 ML, MiG-25 PD a stíhací bombardéry MiG-23 BN a bombardéry Su-22M, které vyzbrojil termobarickými zbraněmi a pumami se zvýšenou účinností.

V září se začala u libanonského pobřeží soustřeďovat plavidla USA, Velké Británie, Francie a Itálie. USA žádaly ultimativní formou, aby se Sýrie stáhla z Libanonu. V Bejrútu byly vysazeny jednotky námořní pěchoty a začaly se připravovat k útoku na syrská vojska. Americká bitevní loď ostřelovala děly ráže 406 mm syrské pozice (plavidlo New Jersey, k tomu však došlo až během kampaně v roce 1983, pozn. překl.).

K syrskému pobřeží připlul oddíl sovětských vojenských lodí a ponorek s úkolem nedopustit námořní blokádu Sýrie a zabránit útokům na ni z moře a zajistit tak zásobovací trasu pro dodávky materiálu.

Izrael opět zahájil nálety v údolí Bikaa a americké letectvo začalo útočit na syrská vojska ve středním Libanonu. Syřané odpověděli raketovým a bombovým úderem na uskupení lodí NATO v oblasti Džuníja, což vytlačilo britské a italské lodě směrem ke Kypru. Syrská protivzdušná obrana sestřelila 9 amerických a 2 francouzské letouny.

Lokální konflikt překonal blízkovýchodní měřítka. USA přemístily z amerického kontinentu strategické bombardéry na základny v Saúdské Arábii a Turecku a posílily námořní uskupení ve Středozemním moři.

V lednu 1983 dorazily do Tartusu náklady doprovázené sovětskými pravidelnými jednotkami. Mezi nimi byly dva raketové pluky protivzdušné obrany vybavené systémy dálkového dosahu S-200 (dnes je aktuálně u pobřeží Sýrie nasazen raketový křižník Moskva vybavený modernějším systémem S-300, pozn. překl.). Jeden z pluků byl umístěn poblíž města Homsu a hájil tak vzdušný prostor severozápadní Sýrie. Druhý byl dislokován 30 km jižně od Damašku a uvedený do bojové pohotovosti ochraňoval velkou oázu kolem hlavního města.

Tento 220. pluk na rozkaz prezidenta Sýrie jedinou raketou sestřelil nad Středozemním mořem na vzdálenost 196 km izraelské létající velitelské stanoviště „Hawkeye“. Dříve Syřané posílali za účelem splnění takového úkolu skupiny složené z 50 – 70 letounů, ale bezúspěšně. Každý „Hawkeye“ byl chráněn dvěma izraelskými leteckými pluky s letouny F-15 a F-16. A nyní došlo ke zničení cíle jedinou raketou. To zchladilo izraelskou horkokrevnost. Začali se obávat možných ztrát a spoléhali na to, že do boje se sovětskými pravidelnými pluky protivzdušné obrany nastoupí americké letectvo, ale přepočítali se.

Vedení USA a američtí generálové neriskovali zničení sovětských vojenských útvarů v Sýrii z obavy, že by to přerostlo ve válku ve velkém měřítku. V čele SSSR byl od počátku roku J. V. Andropov, muž rozhodný a smrtelně nemocný. Taková kombinace vyvolávala obavu, že by mohl dát osudový rozkaz k zahájení vojenských akcí proti ozbrojeným silám USA.

Flotila NATO odstoupila od libanonských břehů. Izraelská vojska ustoupila na výchozí pozice v Galileji. Válka ve vzduchu probíhala ještě rok, ale změnit situaci už nemohla.

Po obnovení syrské protivzdušné obrany potřeba nasazení sovětské operativní vojenské skupiny pominula. Na podzim 1984 mládenci z Ruska svlékli syrské uniformy, oblékli si civilní obleky a pravidelnými linkami se jako turisté vrátili do vlasti. Polovina seržantů a vojínů místo povinných dvou let sloužila dva a půl roku a z toho polovinu v poušti v podmínkách blízkým frontovým. Nikdo si nestěžoval.

Zdroj: http://worldcrisis.ru/crisis/2083639

Pozn. překl.: Pro srovnání doporučuji text k téže válce na Wikipedii.

Překlad: Pavel Křížek

Stanův komentář: Podíváme-li se na ztráty obou válčících stran, nelze o suverénním vítězství hovořit. Podíváme-li se však na míru dosažení deklarovaných válečných cílů, jednalo se o první porážku Izraele v celé sérii izraelsko-arabských válek.