Békés balí kufry

Po měsíc a půl trvající generální stávce se minulý týden konečně podařilo podepsat dohodu mezi prefektem Guadeloupu, který zastupuje francouzský stát, svazem zaměstnavatelů a kolektivem dvaapadesáti odborových a občanských organizací. V dokumentu byly přijaty prakticky všechny požadavky stávkujících. A že jich nebylo málo! Když se 20. ledna sešla porada odborových svazů, aby vyhlásila stávku, snažili se odboráři jenom dohnat, co zameškali. Nespokojenost na ostrově byla již obrovská. Sociální exploze a nástup globální krize, která na ostrovní ekonomiku tvrdě dolehla, vše jenom uspíšily.

Guadeloupe spolu s Martinikem, Réunionem, Guyanou a Saint Pierre a Miquelonem mají status zámořských departementů. Vše by tedy mělo být na chlup stejné jako v kterémkoliv departementu v kontinentální Francii. Jenže tomu se situace na ostrovech ani zdaleka nepřibližuje. Kolonie sice zmizely; hospodářství zámořských departementů je ale pořád založeno na dovozu a uspokojení potřeb obyvatelstva naprosto neumožňuje. Každý rok zmizí stovky hektarů zemědělské půdy, z níž žije místní populace, ve prospěch hotelů, skladů, supermarketů. Sehnat práci je pro pravé starousedlíky stále obtížnější.

Ráje cizinců, pekla místních

Největší problém francouzských zámořských departementů představuje nezaměstnanost, která postihuje zejména mladé lidi. V chudých čtvrtích Fort de France, hlavního města Martiniku, dosahuje padesáti procent, v některých oblastech ostrova až sedmdesáti pěti procent lidí do šestadvaceti let. I když na Guadeloupu je situace o něco málo lepší, i tady se většina mladých lidí celý den poflakuje po ulici nebo na pláži a hledá aspoň nějaký příležitostný výdělek.

V obou departementech Malých Antil je zanedbána průmyslová infrastruktura a země žijí především z cestovního ruchu. Na ostrovech je samozřejmě k dostání úplně všechno jako ve Francii, jenže prakticky nic se zde nevyrábí. Dopravní náklady a chabá konkurence vytvářejí tlak na ceny, které jsou výrazně vyšší než v Evropě, což uznává i stát. Všichni státní zaměstnanci, kteří odcházejí pracovat do některého ze zámořských departementů, dostávají speciální příplatek k platu ve výši nejméně čtyřiceti procent, kvůli drahotě. Naopak Antilané, kteří nemají to štěstí a neplatí je stát, mají v průměru podstatně nižší platy než v soukromé sféře ve Francii.

Obchod je v rukou bělochů, Číňanů nebo míšenců, hotely patří velkým nadnárodním nebo francouzským řetězcům, v distribuci pohonných hmot nemá firma Total prakticky konkurenci. Je sice pravda, že Paříž posílá do všech svých zámořských departementů obrovské částky ve formě různých dávek a sociální pomoci; francouzské ministerstvo financí také poskytuje mimořádnou úlevu ve výši třiceti procent každému daňovému subjektu. Většina místního obyvatelstva tak jako tak nevydělává dost na to, aby vůbec nějaké daně platila, a sociální dávky bývají obvykle projedeny. Naopak samospráva si při stanovování místních daní, jež musejí platit všichni, žádná omezení neklade. Na kdeco je uvalena spotřební, „turistická“ daň, která na starousedlíky tvrdě dopadá. Francouzská administrativa zvládá situaci jenom s obtížemi. V historii oblasti se lidé ostatně nejednou vzbouřili, v roce 1967 vyrostly i barikády. Například povstání na Guadeloupu bylo utopeno v krvi a dodnes se nevyšetřilo, kdo vydal rozkazy ke krvavému potlačení manifestací.

Nejde jen o peníze

V pondělí 16. února letošního roku dostal Olivier Biancarelli, poradce prezidenta Sarkozyho pro zámořské departementy, tajnou depeši. Sdělovala, že situace je zralá na revoltu. Biancarelli samozřejmě na ranním brífinku informoval prezidenta, který si údajně jenom povzdechl, že by to chtělo více konkurence a více bohatých. Zatím poslal na ostrovy aspoň inspektory Konkurenčního úřadu (něco mezi naším Antimonopolním úřadem a obchodní inspekcí), aby zkontrolovali ceny a distribuci pohonných hmot a výrobků nejnutnější spotřeby. Jenže ceny benzinu a základních potravin, třebaže to byla ta původní jiskra, která rozdmýchala požár, už zdaleka nebyly tím hlavním, o co stávkujícím a manifestantům šlo.

Sdružení organizací a odborů se na Guadeloupu konstituovalo v Kolektiv proti pobuřujícímu využívání (LKP) a na Martiniku do Shromáždění pro zlepšení podmínek života a práce. LKP vypracoval souhrn požadavků, který zasahoval prakticky všechny oblasti života. Na prvním místě stanulo okamžité zvýšení všech důchodů, sociálních dávek a platů, které jsou nižší než jedenapůlnásobek SMIC, o částku dvě stě eur. Zároveň mělo být zmraženo nájemné, vypracován plán výstavby sociálních bytů a renovace neobyvatelných příbytků. Měly se snížit spotřební daně a DPH, jakož i marže na všechny základní výrobky, na dopravu a na pohonné hmoty. Stát měl zároveň snížit daně.

Dále LKP požadoval, aby se zvýšil počet učitelů a zastavila probíhající školská reforma. Kolektiv také chtěl, aby mohl zasahovat do školních osnov a postupů. Po státu požadoval nejméně sto milionů eur na profesionální vzdělávání a vytvoření speciálních výukových programů, adaptovaných na místní poměry a na specifické potřeby v zemědělství, životním prostředí a obnovitelných zdrojích energie.

V pracovní oblasti byla navržena pozitivní diskriminace – Guadeloupané měli mít přednost při přijímání do práce před ostatními zájemci. Další požadavek zněl prodloužit dobu, během níž lze pobírat příspěvky v nezaměstnanosti, a zvýšit procentuální podíl těchto příspěvků.

Nespokojenci se soustředili především na zachování skutečné veřejné služby s tím, že ve všech podnicích, které ji poskytují, mají zasednout ve správních radách i zástupci pracujících a uživatelů. Měla poklesnout cena vody, hromadné veřejné dopravy, telefonních poplatků. Okamžitě se měla snížit také cena pohonných hmot.

Podle Kolektivu se konečně měla zastavit i žravost developerů a rozprodej zemědělské půdy. LKP přímo vyjádřil názor, že stanic s pohonnými hmotami, hyper- a supermarketů je už na ostrově dost a žádná další výstavba by se neměla vůbec povolovat. Zrovna tak by se měly zastavit práce na výstavbě přístavu v hlubokých vodách. Mezi požadavky se ocitl i návrh na trestní stíhání jedinců, kteří byli zodpovědní za masakr v květnu 1967, a odškodnění poškozených nebo jejich dědiců.

Něco hned, něco potom

Situace se ale LKP začala postupně vymykat z rukou. Bandy mladých se pustily do rabování a na výzvy předáků hnutí ke klidu nereagovaly. Mládež se opevnila v ulicích, průjezd povolovala pouze sanitkám a lékařům. Při pokusu o objetí jedné barikády u letiště došlo dokonce k zastřelení řidiče.

Vláda musela ustoupit. Zasedla tripartita. Jednání byla nesmírně tvrdá, trvala i devatenáct hodin v kuse. Pod okny sálu se dnem i nocí manifestovalo. Když se však konečně podařilo dohodu uzavřít, zaměstnavatelé pod nátlakem vlivnějších členů svazu podpis odvolali.

LKP následně zvolilo metodu nejtvrdšího nátlaku. Vytvořily se úderné skupiny, které chodily od firmy k firmě, obsadily kancelář majitele nebo generálního ředitele a neodešly, dokud nezískaly jeho podpis pod dohodu. Marně proti tomu předsedkyně francouzského Svazu zaměstnavatelů Laurence Parisotová protestovala přímo v prezidentském paláci. Generální stávka skončila naprostým vítězstvím stávkujících.

Vláda slíbila vytvořit speciální dávku ve výši osmdesát eur, kterou obdrží všichni, kdo mají nižší mzdu, než je 2113 eur. K tomu přidala místní administrativa padesát a zaměstnavatelé mezi padesáti až devadesáti eur. Skoro každý dostane přidáno okolo dvě stě eur. Sníženy budou už tak nízké daně z příjmů a konečně i ceny. Zbytek požadavků se bude řešit postupně. Mluvčí Kolektivu nato zdůraznili, že LKP trvá na každém z bodů úmluvy a v případě, že nebudou požadavky řešeny, vše začne znovu.

Sarkozy se zlobí

Pařížská vláda se na guadeloupském případě poučila. Na Martiniku začala generální stávka tři týdny po Guadeloupu. Požadavků byla už jenom desetina, výhradně ve mzdové a cenové oblasti. Také zde se pokusily bandy mladých využít situace, policie ale situaci zvládla. I jednání byla rychlejší. Tři dny po vítězství LKP na Guadeloupu mohl Michel Monrose, vůdce martinického Shromáždění pro zlepšení podmínek života a práce, oznámit, že všechny podmínky byly splněny. Na Réunionu stačilo stávkou už jen pohrozit.

Velká sociální bitva nicméně zanechala stopy v myslích lidí. Zpráva politické policie Renseignements généraux upozorňuje ministryni vnitra na to, že se na Antilách vytvořila psychóza nepřátelství vůči bělochům, nejen při manifestacích, ale i v běžném životě. Békés, jak jim říkají Antilané, se najednou cítí nevítáni. A nepřátelství se jim dává ostentativně najevo. Mnoho bělochů se začíná připravovat na odchod. Zatím posílají své děti do Francie nebo do Spojených států na studia, občas s nimi jedou i maminky. Zůstávají pouze muži, kteří řídí své podničky i podniky, hotely a restaurace, slouží jako zdravotníci či zaměstnanci státní správy. Ale i oni pozvolna podléhají psychóze. Ve všech Francouzích hluboce dřímá alžírský syndrom, kdy také museli opustit zemi, kterou se snažili za každou cenu udržet.