Stačí připomenout aféru „mensalao“, která proběhla v roce 2005, kdy se PT, Strana pracujících a Lula osobně, dostal do velmi nepříjemné situace, spojené s „nákupem opozičních poslanců“ pro ta hlasování v parlamentu, iniciovaná Stranou pracujících, a její legislativní návrhy. Brazílie s 200 miliony obyvatel, je – a to je velmi podstatné – prezidentskou republikou, v níž pravomoci hlavy státu jsou pro ilustraci větší, než kdysi de Gaullovy ve Francii.
Paní Dilma Rousseff získala v neděli 3. 10. 2010 předběžně 46,9 % hlasů, protikandidát a hlavní soupeř José Serra ze Sociální demokracie 32,6 % hlasů a ekoložka Marina Silva, kandidující za Stranu zelených 19 % hlasů. Padesát procent a 1 hlas navíc bylo zapotřebí ke zvolení v prvním kole. Je překvapením, že to budou hlasy právě doktorky Silvové, pocházející z rodiny sběračů kaučuku, garimpeiros, ze státu Acre, které rozhodnou o vítězi prezidentských voleb: Rousseff nebo Serra.
Aby celá věc byla pochopitelnější, konstatujme, že v Brazílii, podobně jako v Uruguayi, jsou volby povinné. Ze 135 milionů voličů se jich k volbám 3. října dostavilo 111 milionů, a tito lidé si týž krok musejí koncem října zopakovat. Ať už mají či nemají platné osobní doklady, rozhodující je zapsání do seznamu voličů. Proto někde nevolí armády bezdomovců – nejsou připuštěny. Což je určitým správním automatismem a úřady jen zajímá, zda jedinec je/není „brasileiro“ či „brasileira“. Získat nadpoloviční mandát ze 111 milionů znamená, že prezident(ka) je pak opravdu osoba, reprezentující občany své země.
Přirozeně, 6 000 v neděli volených kandidátů z 27 stran muselo být nějak označeno. A tak neudiví, že – podle seznamů Tribunal Superior Eleitoral do Brasil – byli na přední místa zvoleni kandidáti s čísly 4 545, nebo 1 212 či 2 222 (číslo onoho klauna-komika Tiriricy). Abychom však nezůstali u marginálií, dodejme, že byly voleny i místní (státní) administrativy a 26 guvernérů včetně dalšího, odpovídajícího za federální distrikt, tedy oblast města Brasília.
Pan Aécio Neves, bývalý guvernér státu Minas Gerais a nově zvolený senátor, je jedním z nejtalentovanějších brazilských politiků. Je to ovšem právě jeho rodina, které Brazílie vděčí za přímé prezidentské volby. Dědeček mladého Aécia, Tancredo, byl totiž zvolen (ještě starým systémem volitelů) 15. ledna 2005 brazilským prezidentem, a stihl s vnukem navštívit všechny podstatné světové politiky, 14. března 2005, tedy den před svou inaugurací onemocněl, a zemřel, aniž jeho inaugurace proběhla. Nicméně, zvoleným presidentem přirozeně byl.
Kdybychom měli shrnout tento zatímní mezikrok brazilské politické scény, totiž prioritní prezidentskou volbu 3. října 2010, měli bychom konstatovat, že PT, a tím i Lulova schovanka přišla o hlavní politické téma. O „Bolsu Familiu“ a jiné programy, realizované Lulou da Silva. Jde o výplatu „renta básica“ ženám, které se starají o rodinu (muže, děti) a jejichž příjem je přitom pod hranicí 70 reálů měsíčně. Těm renta dorovnává 68 reálů.(Měsíční mzda je průměrně 600 reálů). Ročně se takto vyplatí 5 miliard eur celkem 12 milionům rodin, z nichž část žije ve favelách (celkem 40 milionů Brazilců ještě takto bydlí), nebo jsou bezzemci. Těch je v zemi 20 milionů. Sociální demokrat J. Serra, který prošel řadou vysokých volených funkcí, chce systém zachovat, stejně jako Marina Silva, která je ovšem proti odlesňování země, kterou právě nyní provádí největší Lulův finanční sponzor, firma Eletrobras, stavící kaskádovou soustavu děl na bočním toku Amazonky, výhledově účinnou jen na 10-20%. Právě to může rozhodnout, stejně jako úvaha, zda letní Olympijské hry a Mundial, které se mají v tomto desetiletí uskutečnit v Brazílii, zorganizuje lépe (tedy neztrátově) muž-technokrat, nebo velmi emotivní žena.