Pokud sledujete vyprávění České televize o 2. světové válce na zpravodajském kanálu ČT24, myšlenka, že se kromě lítých bojů spojenců s wehrmachtem na západní frontě bojovalo snad též i někde jinde, vás ani nenapadne. Podle ČT byl hlavní, klíčovou a rozhodující událostí 2. světové války den D, čili vylodění spojenců ve francouzské Normandii 6. června 1944 – a tím tzv. spadla klec, o tomhle faktu se prostě dál nediskutuje. Zrovna včera zopakovala tuto tezi o „klíčové události“ 2. světové války moderátorka ČT ještě předtím, než načala rozhovor o dni D s pozvaným odborníkem. Snad proto, aby mu naznačila, jak má odpovídat, chce-li být pozván i příště. Onen odborník zřejmě pochopil, vyslovenou tezi o klíčové bitvě přešel mlčením, ale nechť je mu ke cti připsáno, že poznamenal aspoň to, že k invazi v Normandii došlo v situaci, kdy wehrmacht už byl značně oslaben.
Oslaben kde a kým pochopitelně (možná z opatrnosti), už neuvedl, ale uvědomíme-li si, kde seděl a s kým svou debatu vedl, byla už tahle jeho poznámka heroickým činem, za který mu všichni pamětníci 2. světové války jistě v duchu zatleskali. Zvláště při vědomí toho, jak tahle nejen Českou televizí šířená „osvěta“ působí asi na mládež, která 2. světovou válku nezažila, a tím pádem netuší nic o tom, že kromé té „hlavní“ západní, existovala též fronta východní, bez jejichž bitev u Stalingradu a Kurska by ona „hlavní“ západní fronta vůbec nevznikla, nebylo by přeslavné invaze v Normandii, nebylo by ani spojeneckého osvobození Paříže, a nebylo by dokonce ani tak bouřlivě oslavovaného vstupu US Army do Plzně, kteréžto tajemství je ovšem třeba, zvláště pak před naší mládeží, držet co nejpečlivěji pod pokličkou. Stejně jako fakt, že v přeslavný den D vyháněla Rudá armáda německé vojáky už z posledních oblastí někdejšího SSSR a byla tedy už v ten čas, to je 6. června 1944, vítězem 2. světové války, což uznal i německý polní maršál Kesselring, když ve své knize Vojákem do posledního dne napsal: „Po Stalingradu (rozmezí let 1942 a 1943, čili rok a půl přede dnenem D), jsme my všichni věděli (myšleno my němečtí generálové), že tahle válka se už vyhrát nedá“.
Tolik tedy ke „klíčové“ bitvě 2. světové války, jak ji viděl německý polní maršál a jak nám ji dnes interpretují takypublicisté z Kavčích Hor. Ale ještě malý dodatek ke Kesselringově knize. V jejím závěru píše totiž též něco, co se dotýká i nás, Čechů i Slováků.
„To, co nás, Němce a spojence dělí, musíme nechat stranou, abychom k sobě ve své staré, křehké Evropě měli blíž, abychom se naučili vzájemně se chápat, abychom konečně odkázali malé státy do propadliště dějin, kam patří, a nalezli cestu k jednotné Evropě.“
A pozor! Že s tím propadlištěm má na mysli přímo nás, dokazuje o pár řádků niž, v nichž píše: „Poslední pochyby o nutnosti nového uspořádání Evropy mi vzaly mé zkušenosti letce. když jsem se po startu z Berlína i s pomalým strojem z roku 1934 musel po pouhé hodině letu podívat na mapu, abych se nedostal za československé hranice.“
Musel, chudák, kvůli naší existenci, vytahovat z obalu mapu. No řeknětě, není to dost pádný důvod, abychom jako stát a národ přestali existovat a rozpustili se v „jednotné Evropě“? A nejde vývoj v naší zemi i v Evropě právě tím směrem, který nacistický polní maršál s tak vzácnou otevřeností ukázal?
24 komentáře