České parlamentní volby: Předvolební úvaha bez prognóz a bez záruky

20. a 21. října 2017 u nás proběhnou volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a podle předvolebních billboardů to vypadá, že celá předvolební kampaň se ponese v duchu boje za záchranu demokracie před Andrejem Babišem. O tom, zda je to ta správná taktika, která zavedeným stranám zvedne pokleslé preference, mám ovšem velké pochybnosti. Pojďme se podívat na několik důvodů, proč to dle mého názoru nebude fungovat.

Harakiri ČSSD

Sociální demokraté provedli rituální sepuku, když oznámili veřejnosti, že Andrej Babiš, předseda koaliční strany, s nímž tři a půl roku poměrně úspěšně vládli, je darebák, se kterým nadále nemohou sedět v jedné vládě. Potenciálnímu voliči sociální demokracie tak dali na výběr ze dvou variant. V té první sociální demokraté po celou dobu nevěděli, s kým jdou do koalice a s kým v ní po celou dobu vládnou. V tom případě prokázali naivitu a nezaslouží si jeho hlas. V té druhé celou dobu věděli, co je Andrej zač, a celý ten spektákl s demisí-nedemisí předsedy vlády byl jen způsob, jak snížit rozdíl v předvolebních preferencích ANO a ČSSD.

Pro tu méně cynickou část potenciálních voličů sociální demokracie je takový postup neakceptovatelný a dosavadní předvolební průzkumy ukazují, že efekt koaliční roztržky je přesně opačný, než předpokládali spindoktoři z okolí premiéra a dnes už bývalého předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky. Voliči také ČSSD řádně spočítají, že nesplnila své předvolební sliby týkající se církevních restitucí a dokonce se jim za to ani neomluvila. Slova nového volebního lídra Lubomíra Zaorálka o tom, že ČSSD má v předvolební kampani vystupovat více „antiestablishmentově“, pak v souvislosti se skutečnou domácí a zahraniční politikou praktikovanou vedením ČSSD nemohou působit jinak než směšně. Sociální demokracie dojíždí na klasické dilema levicových reformistů – nemohou dlouhodobě mít současně hlasy od chudých voličů i peníze od bohatých sponzorů.

ANO stačí nedělat nic, jeho úspěch zajistí „Lidová fronta proti Babišovi“

Andrej Babiš se svým hnutím bez ideového zakotvení a vyprofilovaných osobností má teď v podstatě jednoduchý úkol: Nedělat nic. A všichni, kteří si pamatují éru Berlusconiho v Itálii, vědí, že bude trvat ještě dlouhá léta, než se spojeným silám tradičních českých politických stran, „nezávislých, apolitických a neziskových“ občanských iniciativ, veřejnoprávních i soukromých prostředků šíření masových dezinformací, „čestných a odvážných“ policistů a prokurátorů a na politice a velkých penězích „naprosto nezávislých“ soudů podaří prosadit, aby český lid pod vedením zahraničních oligarchických struktur slavně zvítězil nad jedním slovenským miliardářem, který se rozhodl nerespektovat pravidla hry, jež tu byla s tak rafinovaným úsilím za posledních 28 let nastavena.

Andrej Babiš není příčina všeho zla, ale syndrom nemocného systému, jenž tady po roce 1989 nastolili lidé, kteří ho teď nejvíce kritizují. Žádost policie o vydání Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání dva měsíce před volbami je tak třeba vnímat jako začátek dlouhé cesty k cíli, kterým je… nic na současném prohnilém modelu neměnit.

Lidovecká ztráta rozumu

KDU-ČSL po celou polistopadovou éru působila jako strana s největším koaličním potenciálem a oslovovala své voliče důrazem na dlouhodobá řešení a rozumné kompromisy. Slavnostně odpřísahnutou a poté velmi rychle odpískanou koalicí se Starosty se však podle mého názoru sama této výhody zbavila. Přestože se tento podivný vládně-opoziční a klerikálně-ateistický slepenec po nekonečném ujišťování o pevném přátelství a politické odvaze rozpadl ještě před odevzdáním kandidátních listin, je docela možné, že výsledkem nakonec přece jenom bude koalice – tedy koalice dvou „odvážných“ mimoparlamentních stran. Pro lidovce by to dle mého názoru byl celkem spravedlivý trest za jejich roli při prosazování církevních restitucí, slepé plnění pokynů z americké ambasády i neochvějnou podporu militaristických tendencí, pro Starosty by to byla hořká odměna za předchozí kolaboraci s asociály z TOP 09.

Bezzubí komunisté

Čeští komunisté dnes jako jediní splňují Haškův ideál „Strany mírného pokroku v mezích zákona“. Nenajdete u nich až na několik výjimečných „mimóz“ typu Semelové žádný radikalismus (možná z obavy, že by pak mohli být soudně zakázáni). Co se týče migrace, zastávají v souladu se svou voličskou základnou nikoli internacionalistické, ale nacionalistické postoje. Ostatně, přiznejme si, že internacionalismu na levici hodně uškodily „internacionální“, či přesněji řečeno imperialistické intervence, kterými bývalý Sovětský svaz občas „obšťastňoval“ své spojence.

Ve věcech ochrany životního prostředí, energetiky a hospodářské politiky komunisté dlouhodobě prosazují technokratická řešení, čímž se příliš neliší od ODS, ČSSD a TOP 09. Jako takoví by mohli být ideálním koaličním partnerem pro ideologicky beztvarého technokrata Babiše. Tato varianta, proti které by se samozřejmě okamžitě spustil pokřik o „temné ruce Kremlu“, by měla jednu velkou výhodu – rozbila by současný politicko-ekonomický systém služeb a protislužeb. Proto jí také velkou šanci na realizaci nedávám.

Kalousek na suchu

Poté, co se z mediální scény potichu vytratil Karel Schwarzenberg, kníže, jenž je pražskému lidu kavárenskému blíže, ponořila se TOP 09 postupně pod čáru ponoru předvolebních průzkumů. Miroslava Kalouska však není radno podceňovat, patří k rétoricky i mediálně nejzdatnějším českým politikům. Pokud se úspěšně podaří pravicovému lidu vnutit představu Andreje Babiše jako „zlojeda“ číslo 1, pak by se mohlo stát, že čeští asociálové ve spojení se zahraničními sponzory nakonec do poslanecké sněmovny protlačí tuto černou můru české politiky a jeho spolustraníky. A pokud se policejní a soudní cestou podaří eliminovat Andreje Babiše z volební soutěže, bude se tento médii protežovaný Richelieu české politiky v „duhové vládě národní jednoty proti Babišovi“ jistě pohybovat jako ryba ve vodě.

Outsideři z okraje politické scény

O pravicového euroskeptického voliče se utká ODS s SPD Tomia Okamury. Ti první jsou na dlouhodobém úpadku, ti druzí na pozvolném vzestupu. Rozhodně by bylo chybou podceňovat Tomia Okmuru s jeho asijskou houževnatostí a pohnutým dětstvím prožitým v sirotčinci pod katolickým Hostýnem. Tato nevšední kombinace ho v duchu těch nejlepších haškovských tradic předurčuje k vůdcovství českých nacionalistů. V případě, že se do parlamentu dostanou obě tyto strany, mohly by tvořit druhou variantu koalice s hnutím ANO.

Na druhé straně politického spektra živoří Zelení a Piráti. Přestože se mezi nimi pohybují zajímavé politické osobnosti, škodí jim jejich ideová nečitelnost, sklony k chaotismu a zaměření na úzce vymezená témata. V případě, že se některá z těchto stran dostane do poslanecké sněmovny, bude těsně po volbách vítanou posilou pro lidovou frontu proti Babišovi, po několika měsících však hrozí, že se pro své partnery stane příslovečným trnem v patě.

Závěr

Tipovat při současných turbulencích, jak z hlediska výsledků jednotlivých politických stran dopadnou říjnové volby do poslanecké sněmovny, by vyžadovalo mít věštecké schopnosti a vlastnit křišťálovou kouli. Jedno je však jisté – Česko bude mít novou vládu a budou v ní spolu sedět lidé, kteří dnes přísahají na to, že v ní spolu nikdy sedět nebudou. A ať už nám z těch, kdo se ucházejí o naš hlasy, bude personálně vládnout kdokoliv, fakticky se rozhoduje pouze o tom, v jakém poměru se o zisky z masivního ožebračování našich občanů podělí zahraniční korporace s místními oligarchy.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!