Chladnokrevné běsnění v Gaze, shrnuto a podtrženo

Stanovisko Izraele

Pozemní ofenzíva zahájená v noci ze 17. na 18. července má oficiálně tyto 3 vojenské cíle:

• Vyvolat tlak na Hamás, aby uzavřel příměří a přijal vyjednávání egyptské vojenské junty, kterou Izrael považuje za jediného reálného vyjednavače v konfliktu.
• Omezit vypalování raket z Gazy tím, že se prostě zničí všechna místa, odkud rakety vyletí. Civilní ztráty se přitom nepočítají, protože civily berou obě strany jako rukojmí.
• Zničit tunely, kterými se bojovníci Hamásu tajně dostávají do palestinských území ilegálně okupovaných Izraelem.

Izrael tedy má vojenské cíle, které chce naplnit. A potřebuje k jejich realizaci i relativně dost dlouhou dobu. Dají se tyto vojenské cíle splnit? Asi těžko. Odpalování raket z Gazy se dělá málem z dětského kočárku, podívejte se na toto video(external link).

Rakety z domácích dílen mají dolet až do Tel Avivu a jejich výrobu nelze zastavit. To by bylo třeba zničit celou Gazu a Palestince nahnat do moře. Izrael již ilegálně okupuje rozsáhlá území Palestiny a může je udržet jen válkou, popřípadě terorem proti civilnímu obyvatelstvu. Viz toto video ukazující ilegální zábor v roce 2004, což se zásadně urychlilo v posledních letech.

Podobné je to s tunely a s vyjednáváním skrze egyptskou juntu. Stavba tunelů spojuje Gazu s Egyptem, odkud se během blokády Izraelem pašují prakticky všechny potraviny, léky a životní potřeby. Půlka Gazanů nedělá nic jiného, než že hloubí tunely, aby zůstali na živu. Podchod pod nezákonnou zdí vybudovanou Izraelci na okupovaných územích a odsouzenou mezinárodním tribunálem pak vypadá následovně:

Junta generálů v Egyptě vojensky a půjčkami placená z USA systematicky dělá totéž, co nyní vojensky provádí Izrael, tj. ničí zásobovací tunely. Izrael a zločinný režim v Egyptě mají stejný cíl. Egyptská junta chce fyzicky vybít Muslimské bratrstvo, které je historickým spojencem Palestinců v Gaze. Viz Fakta o Egyptě II. Armáda nenávidí Muslimské bratrstvo (MB) také z historických důvodů. Dejme slovo generálovi Amrovi, který řekl 18. srpna po masakru zpravodaji Le Monde následující slova: „Je nás 90 miliónů Egypťanů a MB nemá víc než 3 milióny členů. Potřebujeme asi 6 měsíců, abychom je všechny zlikvidovali, nebo zavřeli. To není žádný problém, už jsme to udělali v roce 1990.“

Tento generál byl odpovědný za boj proti teroru a obviňuje MB, že nechalo při červencové amnestii propustit několik tisíc nebezpečných islamistů. Narážka na rok 1990 odkazuje na zlatou dobu armády, která po zavraždění Anvara Sadata (1981) držela v zemi moc a během desetiletí výjimečného stavu popravovala a mučila politické vězně všeho druhu. Izrael má tedy ideálního spojence pro vraždy a genocidu. Jenže svou politikou se dostal do situace, kdy už slušné spojence prostě mít nemůže.

Prohrabat se bagry za ostřelování a za neustálých bojů do hloubky cca 10 metrů a přerušit tunely vedoucí na okupovaná území, to chce čas, a tím i masakry civilního obyvatelstva. Jinak než násilím se nedá zabrat cizí země existenčně nutná k obživě. Na Blízkém východě to platí dvojnásob.

Situace u Palestinců

Je třeba poznamenat, že válku nechtělo ani politické vedení Al-Fatáhu a dokonce ani politické vedení Hamásu. Ale hladoví a ponížení lidé trvale obíraní o území, o zásoby vody, bez elektřiny a bez potravin dovážených do Gazy mimo jiné i z nyní nepřátelského Egypta, nakonec vsadí na boj. Zvlášť, když ozbrojené složky mají hlavní slovo v palestinské politice. Shrňme situaci Palestinců v bodech:

• Al-Fatáh jako hlavní kolaborantská strana placená Izraelem a USA nyní musí ukázat, že umí bojovat proti „nepříteli“. To nikdy moc neuměli, kromě teroristických začátků. Stejně začínali boj za nezávislost samotní Izraelci v roce 1946, viz útok na hotel Krále Davida. Naopak pro Hamás v Gaze je boj proti Izraeli existenční záležitost.
• Odchod Izraelců od jednacího stolu, radikalizace a rasismus v izraelské politice (včetně výroků oficiálních politiků o vyvraždění Gazanů) znamená, že na obou stranách budou mluvit jen zbraně, a to trvale.
• Hamás zatím nemá vůdce typu duchovního Nasralláha jako v libanonském Hizballáhu, který by dal živelnému odporu ideové a strategické cíle, vytyčil dlouhodobá spojenectví, vytvořil bojeschopnou armádu a dal hrdost odporu proti izraelské okupaci zabraných území aspoň jednou vyhranou bitvou. To všechno už Hizballáh udělal.
• Roztříštění a zoufalí Palestinci se v syrském uprchlickém táboře Jarmúk dokonce prodali sunnitským despociím a vraždili a nechali umírat hlady vlastní lidi.
• Naopak Hizballáh spojený s ideově „nepřátelskou“ Sýrií (Asadův režim je sekulární západní strana socialistického typu) vyhraje první velkou válku na Blízkém východě, v níž nepřímo porazí Izrael. Tolik k rozdílu mezi chaosem a skutečnou válkou za nezávislost.

Co na závěr?

Citujme z fakt o Sýrii XX (Izrael začne sklízet, co zasel): „Stejně tak otočili mnozí Palestinci, kteří se nechali naverbovat proti Asadovi, jenž léta podporoval jako jeden z mála režimů palestinské uprchlické tábory v zemi. Viz hodně citovaný tábor Jarmúk u Damašku, kde hlady umírající Palestince vraždili jejich vlastní lidé. Ti bojovali proti Asadovi, který je desetiletí živil a dal jim přístřeší. Všichni tito hrdlořezové, teroristé a vrazi se budou muset nějak vykoupit, protože válka je už prohraná a vítěz je znám. A nepřítel je pro muslimský džihád pořád stejný. Teorie spiknutí, tak milovaná na Blízkém východě, všem zjeví starou pravdu, že za všechno mohou sionisté. Strach a hněv těchto skupin (Palestinci, wahabitští teroristé, Hizballáh, vítězná SAA) znamená, že začne dobývání Golan.“

Převzato z e-republika.cz