Je na pořadu dne 3. intifáda, tedy palestinské povstání? Ano i ne. Vlna dnešního násilí má jiný charakter než ty minulé. Dnes není řízena a podněcována politickým ani vojensko-politickým vedením Palestinců. Podle izraelského tisku jsou nejčastějšími pachateli palestinští mladíci do 20 let se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním, kteří se vzbouřili establishmentu, a to jak izraelskému, tak palestinskému. Takový vývoj má mnoho příčin, jednou z mnoha je naprostá ztráta životní perspektivy, neboť více než 30 procent vysokoškolsky vzdělaných Palestinců je bez práce a naděje na získání odpovídající práce je mizivá. Současná vlna násilí tak nemá jen náboženský či rasový charakter, ale vyvěrá mnohem spíše z psychických a celospolečenských příčin.

Palestinci už nevraždí ve jménu Alláha nebo palestinské myšlenky, ale prostě proto, že se cítí být zahnáni do kouta, z něhož nevidí východisko. Samotná izraelská společnost je pak vystrašená snad ještě více než při dřívějších organizovaných povstáních a útocích střel Kassám. Proč? Protože proti těmto střelám existuje alespoň nějaká obrana protiraketového systému „Iron Dome“, a proti sebevražedným atentátníkům systém kontrol a špionáže. Ale jak se bránit proti vyšinutým jedincům? Nezabíjejí pro peníze ani v zájmu nějaké vyšší myšlenky, vraždí jen z čirého zoufalství, neboť již nemohou unést tlak na ně vyvíjený. Nezabíjejí Židy pro vidinu sedmdesáti panen v ráji, ale proto, že Židé jsou pro ně těmi hlavními trýzniteli tady a teď.

Jak reaguje izraelská společnost?

Izraelská společnost reaguje tak, jak je zvyklá. Nepřiměřeně. Například při akci „Lité olovo“ bylo zabito 13 Izraelců, z toho 10 vojáků a 3 civilisté, zatímco Izraelské obranné síly zabily 1300 lidí, z toho 940 civilistů. Poměr zavražděných civilistů činil 3 ku 940. Naše diplomacie se tehdy zesměšnila a nebylo to jistě naposledy. Na tuto ostudu můžeme vzpomenout v článku ZDE. Izrael zaznamenal další tzv. „vojenské vítězství“ a vytrvale kráčí k iracionální společnosti řízené politiky postavené mimo racionální myšlení. Na bývalou ministryni zahraničí Tzipi Livniovou byl vydán v Británii zatykač. Více si připomeňte ZDE.

Naše vláda však pěstuje s Izraelem nejužší přátelství a pořádá společná zasedání vlád. Podporuje tak iluzi, že je Izrael standardní demokracií. Takové iluzi však mohou věřit jen Izraelci porovnávající svou zemi s despociemi typu Saúdské Arábie, a pak už jen neinformovaní cizinci. Nejvyšší soud Izraele například řeší otázku dosavadní praxe, kdy domy rodin palestinských atentátníků byly bez náhrady zbourány. Za trestné činy jednotlivců tak byla postižena celá široká rodina. Praxe kolektivních trestů, tak neblaze proslulá z jiných dob a jiných okupací, se stala naprostou společenskou normou. Izraelské společnosti připadne nenormální se takové „blahodárné“ praxe vzdát. Efekt iracionálního zabíjení tak nepostihuje jen vraždící Palestince, ale i Židy. Dnešní (2.11) izraelský tisk zase přinesl zprávu i s videem, že dvaatřicetiletý Žid jménem Shlomo Pinto pobodal 13.10. v supermarketu omylem jiného Žida Uri Razkana v domnění, že je to Arab.

Mělo jít o odvetu za jiné útoky jiných Arabů v jiných městech. Shlomo Pinto je tedy obviněn z pokusu o vraždu s rasovým motivem, přestože Žid zaútočil na Žida. Taková je absurdita zdejší společnosti zmítané směsí rasismu, rasové segregace, náboženského fundamentalismu, vypjatého nacionalismu a militarismu. A hlavně iracionálního strachu vyvolaného rasovým násilím a děsivou vysídlovací politikou.

Mírové uspořádání v Izraeli se stalo zbožným snem

Mírové uspořádání v Izraeli je v nedohlednu. Symbolizuje to i vystoupení bývalého prezidenta Spojených států Bila Clintona k 20. výročí atentátu na tehdejšího ministerského předsedu Izraele na náměstí Jicchaka Rabina za neprůstřelným sklem. Na přání organizátorů se měl vyhnout politickým otázkám a levicoví politici Izraele se krčili v koutě. Kdo by se chtěl stát obětí atentátu, že ano. Před dvaceti lety pravicový židovský náboženský fanatik Jigal Amir vykonal podle svých slov rozsudek v souladu s židovským náboženským právem halacha, neboť někteří rabíni z rady Ješa označili Rabina nejtěžšími halachickými obviněními Žida. Byl podle nich „rodef“, tedy vrah Žida, a „moser“, tedy udavač Židů gójům a zloděj židovského majetku. Ono „zlodějství“ spočívalo v tom, že by umožnil vznik státu Palestina na území Erec Jisra’el. Tuto „Zemi izraelskou“ ovšem nelze zároveň ztotožňovat s územím státu Izrael. Nekopíruje současné politické hranice (tj. na západ od řeky Jordán), ale označuje celou biblickou zem. Kam až tato „Erec Jisra’el“ sahá si, můžete prohlédnout na těchto mapách.

Podle židovských náboženských fanatiků údajně postupujících podle židovského náboženského práva halacha nemůže žádný žid vydat Palestincům (Filištínům) žádnou „židovskou“ půdu, tj. území, kde před mnoha tisíci lety vládli židovští králové. Pro takovou interpretaci ovšem nemají pochopení zase jiní Židé, kteří v atentátu na Jicchaka Rabina nevidí výkon nábožensky motivované spravedlnosti, ale sprostou vraždu, za kterou izraelský soud vyměřil Amirovi doživotní trest.

Ale vraťme se k výročí tohoto atentátu, který skutečně dosáhl svého cíle. Došlo k zastavení mírového procesu a k expanzi nelegálních židovských osad. Bývalý americký prezident mluvil o míru, zatímco současný premiér Izraele nedlouho předtím o věčném meči. I proto je izraelská společnost paralyzována strachem, hněvem, nenávistí a beznadějí.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!