Demokracie v systému kapitalismu: Podstata, fasáda, demontáž

 

(Vydáno v roce 2013)

Kdo nenávidí svobodu? (10)

Jednou z podmínek svobody je chápat celkové souvislosti konkrétních událostí pro správné rozhodování. Jednou z takových otázek je chápání demokracie a všeho toho „humbuku“ kolem ní. Ať se nám to líbí nebo ne, dnes opět probíhá kritická fáze vývoje celého lidstva. Ostatně novela pandemického zákona, přijatá „novou vládou“ nám ukazuje, že na nás budou tlačit stále (přehled poslanců, jak kdo hlasoval ZDE. A je dobře vidět, že to prosazují i strany a lidé, kteří jsou „prý“ zaručeně pravicové orientace (a to přestože vyšachovali „Piráty“ – nejspíše prý novodobé „komunisty“). Prostudujte si tento seznam z tohoto hlediska a možná budete mít argument pro tzv. „samozvanou“ střední třídu, či pro hlupáky, komu to vlastně odevzdávají hlasy pro zachování svého statusu quo … a pak se tak stávají  zaručenými podporovateli „novodobého komunismu“ – podle jejich vlastního slovníku. Ostatně v Německu to samé přece dělala (Merkelová) a dělá „ryze křesťanská“ strana …  Otázka zrady vlastního národa je ale nad rámec tohoto celkového pojednání a samozřejmě i tohoto článku, původně napsaného pro studenty a to v roce 2013. Schválně jsem vybral takto starý text, aby bylo vidět, co se plní a co ne, tedy ještě ne – pozn. překl.

Zvýraznění překladatel.

I.

O krizi demokracie na Západě se mluví už dlouho, nejméně čtyři desetiletí. Zároveň je třeba ale poznamenat, že to není demokracie obecně, co se demontuje, ale ta forma, která se vyvinula v severoatlantickém jádru (USA, západní Evropa) kapitalistického systému v letech 1945-1975 a která představuje vrchol, nejvyšší úroveň rozvoje buržoazní demokracie.

A této úrovně nebylo dosaženo ani tak logikou vývoje samotného kapitalismu, ale navzdory ní.

V tomto ohledu to, co řada badatelů nazývá „krizí demokracie“ konce dvacátého a počátku jednadvacátého století, není ničím jiným než návratem buržoazní společnosti k její skutečné normě (formě, podstatě). Existují i jiné interpretace krize demokracie, které budou diskutovány níže. Hlavní věc je, že demokracie je druh ideální, propagandisticky proklamované formy, jejíž skutečný obsah nebyl nikdy úplný a vždy byl výsledkem boje různých společenských sil. Podobně i současná krize demokracie na Západě je výsledkem aktivit určitých společenských sil, především nadnárodních oligarchií, „globalizátorů“ („globalizace plus totalitarismus“).

Než však budeme hovořit o současném historickém okamžiku, je třeba nejprve říci několik slov o pojmu „demokracie“; za druhé o realitě buržoazní demokracie, která byla vždy „nenápadná“ (málo viditelná) sama o sobě jako o „vůli a zastoupení“. Poté se podívejme na otázku demokratického „vzestupu“ v letech 1945-1975, jeho příčiny a nakonec se obraťme k současné demontáži demokratických institucí jako podpůrných struktur poválečného kapitalismu.

II.

Termín „demokracie“ („moc démosu“, tj. lidu) je jedním z nejnejednoznačnějších a kvůli této polyfonii a amorfnosti jej nelze považovat za striktně vědecký (viz např. Zinověv, 2000: 311), který se nachází na pomezí vědy a ideologie a ve větší míře tíhne k ideologii. Zpočátku byla demokracie chápána jako vláda lidu, která byla na jedné straně v opozici vůči ochlokracii (moci davu), a na druhé straně proti aristokracii/oligarchii a monarchii/tyranii. V této souvislosti se termín „demokracie“ používá také k označení práv a svobod občanů, obvykle formálních. Zda jsou naplněna skutečným obsahem, a pokud ano, jak, je otázka, která nesouvisí s demokracií samotnou, ale s konkrétním společenským systémem, s mírou toho, kolik v závislosti na povaze tohoto systému a specifické situaci „sčítání – odčítání“ sociálních (třídních) zájmů vlastníci tohoto systému umožňují (jinými slovy – co si nevybojujeme nikdy mít nebudeme. V jakémkoli systému! – pozn. překl.).

S ohledem na přítomnost nebo nepřítomnost těchto práv a svobod (deklarování svobody a rovnosti občanů, uznání vůle většiny jako zdroje moci atd.) se termín „demokracie“ používá k charakterizaci typu státnosti a samotného státu. Nejčastěji se tedy v ideologických schématech a vědecko-ideologických teoriích používá termín „demokracie“ ve státně-politickém a právním rozměru. Konečně v buržoazní společnosti byla demokracie prohlášena za jednu z nejvyšších hodnot a v důsledku toho za měřítko pokroku (odtud formule „demokracie a pokrok“). V souladu s tímto měřítkem Západ hodnotil pokrokovost některých společností, tj. jejich podobnost, připravenost kopírovat buržoazní Západ, uznával ho jako určitý etalon a západní meum – univerzálním verum (můj – náš).

Je nezbytné – v podmínkách toho, co se nazývá „občanskou společností“, rozlišovat mezi státní a občanskou demokracii. Kromě toho je třeba rozlišovat mezi abstraktní, ideologickou demokracií na jedné straně a jejími skutečnými formami v jejich konkrétním obsahu na straně druhé.

Rostoucí propast mezi „ideálem“ a „skutečným“ je podstatou evoluce demokracie na Západě – evoluce, která vstoupila do období krize v roce 1970, a ve skutečnosti do období demontáže demokracie jako reality s relativním zachováním demokracie jako ideologie, za níž ve skutečnosti již není žádný obsah nebo je v nejlepším případě minimální. Demokracie byla vždy jen prvkem, převážně vnějším (skořápkou – pp), západní (buržoazní) mocenské struktury, která jako celek nikdy nebyla a není skutečně demokratická.

Další věc je, že na určitém stupni vývoje buržoazní společnosti, v boji buržoazie s feudalismem a s tím, co se nepřesně nazývá absolutismus, zaujímal prvek „demokracie“ více či méně významné místo v mocenské struktuře. Na Západě hrála demokracie roli, která byla dále nafukována pro propagandistické účely, zejména v období opozice kapitalistického Západu vůči Sovětskému svazu jako systémovému antikapitalismu, jako alternativnímu světovému systému. Není náhodou, že počínaje rokem 1970 krize demokracie na Západě vypukla po rozpadu SSSR, kdy hospodáři kapitalistického systému již nepotřebovali – před nikým a pro nic – zachovat ani demokratickou fasádu.

Zopakuji: v posledních 30 až 40 letech došlo pouze k přechodu kvantity v kvalitu, postupná, plíživá oddemokratizace Západu (tj. odstranění i těch malých výdobytků, které byly výsledkem, často vedlejším a nepředvídaným, boje buržoazie o moc) začala mnohem dříve – od doby, kdy buržoazie získala moc v „éře revolucí“ (E. Hobsbowm) – 1789-1848. Ve skutečnosti buržoazie bojovala za demokracii v osmnáctém a první polovině devatenáctého století, to znamená, že organizovala a využívala to, co se později začalo nazývat „buržoazními revolucemi“.

Pokud jde o třídu, která revoluci provádí“, jak napsali K. Marx a F. Engels, „tím, že se staví proti jiné třídě, nejedná od samého počátku jako třída, nýbrž jako představitel celé společnosti; jeví se jako jednolitá masa společnosti v protikladu k jediné vládnoucí třídě. Je tomu tak proto, že zpočátku je její zájem stále více či méně spojen s obecným zájmem všech ostatních nepodřízených tříd, protože ještě neměl čas, pod tlakem do té doby existujících vztahů, aby se vyvinul ve zvláštní zájem nové třídy“ (Marx a Engels, 1955: 47).

Zde je třeba poznamenat, že Marx a Engels poněkud zjednodušili a narovnali situaci: ve skutečnosti třída, která revoluci provádí, nezřídka činí revoluci nejen proti bývalým pánům, ale – automaticky – i proti bývalým a budoucím „nepánům“, i když v tezi je ratio (1), zejména proto, že v poznámkách Marx stanovil specifický původ „univerzality“ zájmů, mezi nimi iluzi společných zájmů a sebeklam ideologů.

V každém případě byla demokracie jedním z praporů boje éry revolucí a za tímto praporem byl určitý obsah – tento obsah byli nuceni připouštět a po určitou (historicky krátkou) dobu dostal příležitost k relativně autonomnímu životu. Jakmile se však buržoazie zmocnila moci (nebo bylo dosaženo kompromisu mezi buržoazií a aristokracií Starého řádu), začal se rozvíjet rozporuplný proces.

Na jedné straně, od roku 1860, buržoazie (především ve Velké Británii, ale pak i v dalších zemích severoatlantické zóny) začala zahrnovat pracující třídu, především dělníky, do politického procesu, rozšiřovat právo volit i na ně, což jim umožnilo vytvářet vlastní politické strany a hnutí atd. To znamená, že navenek dochází k rozvoji demokracie, který tak vyděsil mnoho konzervativců.

Na druhé straně, čím demokratičtější byly vnější formy a fasáda buržoazní společnosti, tím více skutečná moc odcházela do stínu, do uzavřených, ve skutečnosti antidemokratických nadnárodních struktur světové koordinace a řízení: do zednářských, parazednářských a od konce 19. století. – do zásadně odlišných, již nezděděných buržoazií ze Starého řádu (15. až 17. století), ale vytvořených jí samotnou na buržoazním základě („My“/“Skupina“ Rhodosu, Milnerova společnost a další).

Ve dvoukonturním (cca – dvouobrysovém, dvou rysů – pozn. aut.) systému moci buržoazní společnosti, který byl nakonec vytvořen koncem 19. století, se strany a oficiální instituce, státně-politické struktury národní úrovně stále více měnily ve funkční orgány klubů a lóží, tj. v uzavřené struktury nadnárodní úrovně. V takové situaci byla rozvíjející se demokratizace fasády, tj. formální demokratizace, nejen kompenzována, ale i podkopávána „smysluplnou“ dedemokratizací. Jinými slovy, demokratický prvek moci se stával stále méně důležitým.

Skutečnost vnější demokratizace projevující se vznikem dělnických (labouristických, socialistických, sociálně demokratických) stran by také neměla být zavádějící. Wallerstein správně poznamenal, že kapitalismus je jediný systém, který legalizuje politickou opozici vůči sobě (tj. vlastním majitelům – elitám). Ve výsledku zástupci nevládnoucích skupin získávají přístup k politice, k politické hře, ale podle pravidel napsaných pány (tj. buržoazií), kteří prezentují svoje soukromé, třídní pravidla a zájmy ve formě všeobecných, univerzálních, nadtřídních nacionálních, dovedně usměrňují jakýkoli protest do Prokrustova lože (2) demokracie a „chroustají“ ho svými „nemilosrdnými čelistmi“.

Dochází tak k politické domestikaci (neutralizaci) společensky nebezpečných tříd a demokracie se stává formou zachování hierarchie a omezení (udržení) opozičních hnutí v určitých rámcích.

Je třeba mít na paměti, že demokratická pravidla a instituce jsou vytvářeny nedemokratickými silami a vrstvami pro nedemokratické účely a působí jen jako funkce, vnější kontura uzavřených struktur.

III.

V historii kapitalistického systému, jeho severoatlantického jádra, přitom občas došlo k „rozšíření demokracie“, ale to bylo způsobeno vnějšími, mimořádnými okolnostmi (války, revoluce, skutečnost existence SSSR) a byly historicky krátkodobé povahy – několik desetiletí. Říjnová revoluce, která se odehrála mimo Západ, tak otevřela novou éru ve vývoji demokracie na samotném Západě.

Zaprvé, samotná revoluce vznikla v kontextu globální krize, která způsobila demokratický vzestup, který poněkud oslabil tlak „železné paty“ buržoasie.

Za druhé, se vznikem SSSR se spolu s buržoazní demokracií objevil nový, alternativní typ demokracie – socialistický, založený nikoli na právech jednotlivce, ale na sociální spravedlnosti.

Vzhledem k tomu, že sovětský systém byl odmítnutím autokracie i kapitalismu, socialistická demokracie v sovětském Rusku měla dva zdroje: Za prvé tradiční hodnotu ruské civilizace, jako je sociální spravedlnost, kterou Holštýnsko-Gottornsko-Romanovská říše od roku 1762 zjevně popírala; za druhé nadřazenost kolektivního dobra nad jednotlivcem, která pochází z evropského jakobinismu. Je třeba mít na paměti, že ruská revoluce nebyla jen ruským fenoménem, ale byla stejně tak fenoménem panevropským a světovým: Byla to realizace levicového, demokratického (jakobínského) projektu modernity na ruské půdě. Jinými slovy, samotný vznik SSSR byl faktorem, který zhoršil krizi buržoazní demokracie způsobenou první světovou válkou.

Reakcí „demokratického Západu“ na krizi demokracie v první čtvrtině dvacátého století byl vznik pravicových autoritářských a totalitních režimů (Itálie, Rakousko, Německo atd. A proto také „nezasahování“ ve prospěch plně demokraticky zvolené socialisticky orientované vlády ve Španělsku v polovině třicátých let dvacátého století a následně nástup Franca – pozn. překl.). Dokonce i v „citadele demokracie“ – Velké Británii a zejména ve Spojených státech – došlo k omezení řady práv a svobod většiny obyvatelstva, dalším faktorem byla globální hospodářská krize v letech 1929-1933.

V této souvislosti bude užitečné připomenout, že v SSSR v této době (1936-1937) politbyro provalilo Stalinův pokus demokratizovat mocenský systém – vůdce chtěl ve volbách zavést princip alternativních kandidátů (celkem oprávněně se politbyro ve své většině bálo, že bude odstaveno od moci a vlády, Stalin a jeho „komanda“ by naopak jednoznačně mohli získat – pozn. překl.).

Poválečné třicetiletí (1945-1975) bylo obdobím mocného (a zřejmě posledního) rozkvětu buržoazní demokracie. Přesněji řečeno, byl to dočasný odpočinek v dlouhé krizi, která začala spolu s dvacátým stoletím.

Je několik příčin pro demokratický vzestup v letech 1945-1975.

Za prvé: Vítězství nad Třetí říší a národním socialismem („fašismem“) posílilo ty síly, které se postavily proti fašismu pod praporem demokracie – byly v čele boje proti „hnědému moru“. Za těchto podmínek se i ti ve Velké Británii a Spojených státech, kteří nepřímo sympatizovali s Třetí říší a udržovali s ní ekonomické a dokonce i politické kontakty téměř až do konce války, museli chovat „demokraticky“. Navíc v rozvíjející se konfrontaci se SSSR byly západní elity nuceny prezentovat se jako „obránci demokracie“ a hrát vhodné společensko-politické hry.

Za druhé: Poválečné třicetiletí bylo obdobím bezprecedentního hospodářského rozmachu. Boom dal vzniknout takové síle dělnické třídy a střední třídy (u kterých se objevily své vlastní silné strany), kterou bylo velmi nebezpečné ignorovat, a mnohem nebezpečnější bylo na ně vyvíjet přímý tlak. Ekonomická prosperita navíc umožnila vyplácet se od těchto skupin jak ekonomicky, tak politicky.

Za třetí, a to je to hlavní: Samotný fakt existence SSSR, konfrontace mezi kapitalismem a socialismem, probíhající studená válka – to vše donutilo vládnoucí kruhy vedoucích států kapitalistického systému provádět politiku relativního usmiřování určitých vrstev svých zemí, především těch, kteří svým sociálně-ekonomickým postavením, svou třídní situací mohli sympatizovat se SSSR a snažit se zavést některé z jeho sociálních úspěchů u sebe doma.

Odtud pramení odklon buržoazního politického systému od demokratické míry a normy, která je mu svou povahou imanentní (3) a vztahuje se jen na nejvyšší vrstvy.

Tyto tři primární faktory (existovaly i druhořadé, vedlejší) vedly k expanzi a částečně k prohloubení demokratických praktik v buržoazní společnosti v onom jedinečném, výjimečném období dějin Západu. Toto období lze popsat jako „rozkvět buržoazní demokracie“, která však trvala jen 30 let (otrokářská demokracie v Athénách však také netrvala o moc déle).

IV.

Mnozí věřili, že situace vzniklá v letech 1945-1975 bude pokračovat po velmi dlouhou dobu, ne-li navždy, a stavěli prognózy, jež ji extrapolovaly do budoucnosti, jak blízké tak i vzdálené. Nicméně, jak říkali staří latiníci, nihil dat Fortuna mancipio – osud nic nedává navěky (jiný překlad – štěstěna nic nedává navždy).

Již ve druhé polovině roku 1960 se situace začala měnit. Ekonomická prosperita začala končit s fází „A-Kondratěv“ („vzestupná vlna“ Kondratěvova cyklu); B-fáze („sestupná vlna“) se rýsovala před námi (4), a to znamenalo, že sociální koláč se zmenšil a už nebude možné tak moc pumpovat část příjmů shora dolů pomocí daňového systému sociálního státu.).

Mimochodem, problémy s tímto typem státu také vznikly v druhé polovině šedesátých let: Zvětšil se a stal se méně efektivním, zatímco zároveň zůstal jedním ze symbolů a úspěchů buržoazní demokracie.

A konečně, nejvážnějším problémem pro vrcholnou buržoazii a establishment, který zastupoval její zájmy, byla rostoucí sociálně-ekonomická moc dělnické třídy a střední třídy v poválečné demokracii, která se odrážela v politické moci levicových, středolevých a levicově liberálních stran připravených hodit výzvu elitám (tyto významy ve „starých, původních“ smyslech – pozn. překl.).

Elity to pochopily velmi dobře, uvědomily si, že je to demokracie, byť se vší svou formálností a fasádou, která může být použita, ne-li k podkopání jejich (nejvyšších) pozic, pak k výraznému omezení jejich ekonomického a politického prostoru.

Pro řešení mezi jiným i problému „nadměrné“ demokracie (i když samozřejmě nejen to) byly na přelomu let 1960 a 1970 vytvořeny zásadně nové uzavřené nadnárodní struktury světové (globální) koordinace a řízení – Římský klub (1968) a Trilaterální komise (1973).

Je příznačné, že již v roce 1975 na příkaz Trilaterální komise tři významní sociologové a politologové – S. Huntington (USA), M. Crozier (Francie) a D. Watanuki (Japonsko) – přípravili zprávu „Krize demokracie“, která se na několik desetiletí stává ideologickým ospravedlněním dedemokratizace Západu a jakousi svéráznou příručkou k akci. Tento otevřený dokument nebyl dosud přeložen do ruštiny, proto má smysl seznámit se alespoň s několika myšlenkami z něj.

V dokladu byly přesně a otevřeně označeny hrozby vládnoucí vrstvě – především to, že proti němu začíná pracovat samotná demokracie i welfare state (stát všeobecného sociálního zabezpečení, zformovaný v poválečném období).

Pod krizí demokracie se myslelo ne krize demokracie vůbec jako takové, ale takový vývoj demokracie, který byl elitám nevýhodný.

V dokladu se tvrdilo, že rozvití demokracie na Západě vede ke zmenšení moci vlád, že různé skupiny využívajíc demokracii začaly boj o taková práva a privilegia, na která nikdy před tím nepretendovaly a že tyto „excesy demokracie“ (5) se jeví výzvami existujícímu systému vládnutí. „Hrozba demokratickému vládnutí v USA má ne vnější charakter“, psali autoři, „jejím zdrojem je „vnitřní dynamika samotné demokracie ve vysoce vzdělané, mobilní společnosti charakterující se vysokým stupněm (politické) účasti“ (Crosier, Huntington, Watanuki, 1975: 113). Experti doporučovali podporovat růst nezapojování (noninvolvement) mas do politiky, rozvití apatie, „ukrotit“ demokracii, vycházeje z toho, že ona je jen způsob organizace moci, přičemž vůbec ne univerzální.

Dále se v dokladu psalo: „V mnohá případech je nezbytná expertní znalost, převaha ve pozici i hodnosti (seniorita) (6), zkušenostech a zvláštních schopnostech mohou převážit požadavky demokracie jako způsobu konstituování moci a vlády“ (tamtéž: 113–114).

„Krize demokracie“ udělala tlustou čáru za „třicetiletím demokracie“ a otevřela novou epochu v historii Západu – opačnou „slavnému třicetiletí“ (Jean Fourastié), znamenající návrat kapitalismu, buržoazní společnosti jádra kapitalistického systému, ke stavu přelomu 19. a 20. století, k době „železné paty“ (J. London).

Od konce sedmdesátých let dvacátého století elity kapitalistického systému roztáčí třídní útok na demokratické instituty buržoazní společnosti (snaží se je v maximální míře svést k fasádnosti, k pouhé vnější formě – a s časem se stále méně starat i o vnější dekorum) na ty vrstvy, které nemálo získaly na poválečné demokratizaci buržoazní společnosti a zjevně představovaly největší hrozbu pro jeho elity.

Vůbec ne náhodou byly první údery v rámcích a prostřednictvím – thatcherismu ve Velké Británii a reaganomiky ve Spojených státech naneseny nejvíce organizovaným odborům (letečtí dispečeři) a nejvíce aktivním skupinám pracující třídy (horníci). Zároveň, dokud existoval Sovětský svaz, jako systémový antikapitalismus, byla pak úplná dedemokratizace Západu obtížná; v tomto ohledu je jasné, že zničení SSSR bylo pro elitu kapitalistického světa jasným imperativem (úkolem číslo jedna – pozn. překl.) nejen zahraniční, ale i domácí politiky.

Je příznačné, že s likvidací SSSR se neoliberální dedemokratizace na Západě začala rozvíjet již nejen bez vážného vměšování, ale také téměř otevřeně. Tento proces probíhal několika směry:

  • Demontáž státu všeobecného sociálního zabezpečení;
  • kurz k depolitizaci společnosti, nahrazení politiky kombinací administrativního systému a showbyznysu;
  • omezení prostoru občanské společnosti;
  • zničení masového vzdělávání (snížení vzdělávacích standardů, bránění v přístupu pro osoby z nepriviligovaného prostředí).

(A teď si projektujte do tohoto „známou“ aféru s jedním virem, který zlikvidoval na dva roky chřipkové viry a „donutil“ školy k přerušení výuky a k distanční výuce a … Sedí to dokonale, ne? – pozn. překl.)

V.

Zvláště důležité je třeba zdůraznit další směr dedemokratizace Západu. Demokracie, jak víme, je z vůle většiny individuí.

V posledních desetiletích na Západě triumfoval kurs, za prvé, ustanovení nadřazenosti menšin (sexuálních, etnických, věkových) nad většinou, a za tímto účelem je vůle většiny, byť často drtivá, pošlapávána a lámána tím nejtvrdším možným způsobem.

Za druhé, kapitalistická elita mění Západ ze společnosti jednotlivců (individuí – individualistů) ve společnost neokomunit, kolektivů, které vytlačují a nahrazují jednotlivce jako subjekt (agenta) společenských vztahů. Řeč je o etnických neokomunitách (zejména přistěhovalci z Blízkého východu, severní Afriky, Asie, Latinské Ameriky) a o sexuálních menšinách.

Z jednoho celku, ze společnosti jednotlivců, jejíž vůle většiny má určitý význam, tj. z formálně demokratické společnosti, se Západ mění v soubor, souhrn špatně svázaných neokomunitních kolektivů reprezentujících ne většinu, ale různé menšiny, které vnucují svou vůli většině. Přesněji řečeno, elity je používají k tomu, aby vnutily svou vůli většině jako proces dedemokratizace a její nástroj. Je také důležité, že za účelem odstranění demokracie jako jedné z nejdůležitějších tradic evropské civilizace, od starověku přes středověk až po New Age, a prohlašované v této velmi moderní době za jednu z nejvyšších hodnot (autoři „Krize demokracie“, jak si pamatujeme, vyplňující přání a vůli zákazníka, převádějí demokracii do kategorie nástrojů), se používají neevropské formy a etnické skupiny.

Neméně významné je, že jedním ze směrů dedemokratizace Západu jsou útoky na křesťanskou církev, katolickou a zejména pravoslavnou, útoky na náboženství obecně, které se snaží nahradit magií a mystikou. A toto je pochopitelné.

Za prvé, magie, na rozdíl od náboženství obecně a křesťanství zvláště, nezná rozdíl mezi dobrem a zlem. Za druhé, křesťanská víra volens-nolens (chtě–nechtě, volky-nevolky) učí racionálnímu pohledu na svět (to je jeden z vnitřních rozporů křesťanství jako náboženství), který je v rozporu s postojem k deracionalizaci vědomí a chování. A konečně za třetí, křesťanství, v němž věřící subjekt – jedinec – vstupuje do individuálního, osobního vztahu s Absolutnem, před nímž jsou si všichni rovni, je jedním ze základů demokracie (to je také vnitřní rozpor).

Můžeme tedy říci, že skuteční páni Západu – nadnárodní oligarchové – se snaží dostat ze skutečné krize (své) demokracie podkopáváním a ničením demokracie, která je přes všechna svá omezení a částečně iluzorní povahu v buržoazní společnosti formálně, tedy z hlediska ideologie (či spíše společensko-politické demagogie), stále jednou z oporných struktur nejen této společnosti, ale i evropské civilizace jako celku.

Ti, kteří nejsou slepí, vidí, že západní elity šli z krize kapitalismu obecně a z krize demokracie cestou demontáže Západu jako jedné z variant evropské civilizace a této civilizace jako celku.

V tomto ohledu je hlavním úkolem chránit tradiční hodnoty naší civilizace: demokracii, racionální znalosti a takticky i křesťanství (i proti vůli Papeže – pozn. překl.). A to je možné pouze tehdy, pokud je civilizační a humanitární suverenita zachována a silná, pokud je její nositel silný a zdravý. V našem případě je to ruský lid. Navíc máme své vlastní tradice demokracie, které se liší od „západní demokracie“. Není náhodou, že hrdinové starověkých ruských eposů nejsou králové a vévodové, jako v západoevropských eposech, ale hrdinové jsou personifikátoři a symboly sobornosti (7) jednoty a koncilní vůle lidu.

Tato otázka je však nad rámec tohoto článku.

Zdroje:

(1) Ratio – poměr, rozum, důvod

(2) Prokrustovo lože. Z řecké mytologie ho známe jako velmi, ale velmi nepohodlnou postel. V přeneseném významu jde o trapné, svízelné postavení.

(3) Imanentní něčemu příslušné, vnitřní, bytostně vlastní, inherentní nepřekračující hranice možné (smyslové) zkušenosti.

(4) Kondratěvovy vlny jsou hospodářské vlny nazvané podle ruského ekonoma Nikolajeva Kondratěva. Tento ruský ekonom na základě svého zkoumání tvrdil, že každých 50 let dosahuje vrcholu jedna dlouhá technologická vlna (a následně také jednou za padesát let je „vrchol“ poklesu).  (Wiki)

(5) Exces – výstřelek, výstřednost, nestřídmost, výtržnost

(6) Seniorita – je pojem označující stav, kdy je osoba nebo skupina lidí nadřazena jiné osobě nebo skupině, a to buď na základě vyššího věku, nebo delší doby strávené na určité pozici.

(7) Sobornost (ruština : Соборность, „Duchovní společenství mnoha společně žijících lidí“) je termín, který vytvořili raní slovanofilové , Ivan Kirejevsky a Aleksej Chomjakov , aby zdůraznili potřebu spolupráce mezi lidmi na úkor individualismu na základě toho, že se protichůdné skupiny zaměřují na to, co je mezi nimi shodné. Chomjakov věřil, že Západ postupně ztrácí svou jednotu, protože zahrnuje Aristotela a jeho určující individualismus. Kirejevsky věřil, že Hegel a Aristoteles představují stejný ideál jednoty. Chomjakov a Kirejevsky původně používali termín sobor k označení spolupráce v ruské obščině , sjednocené řadou společných přesvědčení a východních pravoslavných hodnot , na rozdíl od kultu individualismu na Západě. Termín „sobor“ v ruštině má několik souvisejících významů: „sobor“ je „katedrální kostel“ diecézního biskupa; „sobor“ je také církevní „shromáždění“ nebo „shromáždění“ nebo „rada“ odrážející koncept církve jako „církve“; v sekulární civilní ruské historické použití je národní „Zemský Sobor“ a různé „místní / местное“ Sobory nebo městské „sobory“. Chomjakovův koncept „katolicity“ církve jako „univerzálnosti“, na rozdíl od římské, odráží perspektivu z kořenového významu slova „liturgie“ (λειτουργία), což znamená „dílo shromážděného lidu“.(Wikipedia  site:cs2.wiki)

Obščina (rusky община, anglicky commune) byla tradiční společenská organizační forma typická pro předfeudální (rodové) a feudální (středověké) společnosti především ve východní Evropě, ale i mimo ni. Pro obščinu byl charakteristický kolektivní způsob hospodaření s půdou ve smyslu jejího užití a práce na ní. Kolektivní forma spolupráce a sdílení zaručovala rodovým i středověkým lidským skupinám lepší přežití a přístup ke zdrojům potravy. Systém obščiny byl v podstatě opozicí k soukromému vlastnictví. Samo slovo obščina je ruského původu a užívá se jako terminus technicus pro formu zemědělského hospodaření a společenské organizace ruského venkova fungující v podstatě i po zrušení nevolnictví v roce 1861 až do konce carského režimu v roce 1917.

Soupis literatury:

  • Зиновьев, А. А. (2000) На пути к сверхобществу. М. : Центрполиграф.
  • Маркс, К., Энгельс, Ф. (1955) Немецкая идеология // Маркс К., Энгельс Ф. Соч. : в 39 т. 2-е изд. М. : Госполитиздат. Т. 3. С. 7–544.
  • Crosier, M., Huntington, S. P., Watanuki, J. (1975) The Crisis of Democracy : Report on the Governability of Democracies to the Trilateral Commission. N. Y. : New York University Press.

Cyklus Kdo nenávidí svobodu jde do finále…

Přeložil Bedřich Vinopalník

5 9 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
17 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Irena
9. 2. 2022 12:22

Proboha, a tohle stvoření je na Akademii věd, vlastně ano, právě taková stvoření tam jsou:  Naše výsledky naznačují, že dezinformacím na sociálních sítích věří alespoň každý šestý občan. A asi nemusím ani uvádět, že je to méně než v Rusku, ale více než v demokratické Skandinávii. A opět, lidé, kteří se cítí být součástí demokratické Evropy, jsou skoro devítinásobně více chráněni před vlivem hoaxů. Mimochodem, jiným velice účinným ochranným faktorem je také sledování veřejnoprávních médií, České televize nebo Českého rozhlasu, a také politická náklonnost ke Straně zelených, koalicím Spolu (ODS, TOP 09, KDU-ČSL) a Pirátům se starosty. https://zpravy.aktualne.cz/domaci/cesi-trpi-postkomunistickym-syndromem/r~21f5584a85b411ec8d900cc47ab5f122/ Předpokládám, že… Číst vice »

Last edited 4 měsíců před by Irena
orinoko
orinoko
9. 2. 2022 14:02

Kdesi jsem zahlédl nadpis, kterak nějaká česká PSYCHOložnice pravila – odpůrci čoček za sebou vlečou komunistickou zátěž. Takže aby bylo jasno, jak zní webový pořad Bobiny: S ohledem NATO, co se dneska děje, jsem zpětně šťasten, že jsem žil v době socíku. V rámci možností jsem si jako spousta jiných vybojoval vlastní operační modus vivendi. Pravda, zabolelo to, ale všichni v rudé straně se ke mně hlásili i poté a ptali se, jestli vím, kdo mě prásknul. Nevím, tuším, dodaný matroš má začerněná místa jako fukcína fašouna Fajzra. I kdybych věděl přesně, co bych si na někom vzal? Neřeším to… Číst vice »

orinoko
orinoko
9. 2. 2022 14:45

Tohle je naprostá bomba. Jde to přímo na dělohu, ani patka písmena tam není zbytečná a vydává to za celou Ságu rodu Forsythů.

Citát.jpg
Irena
9. 2. 2022 14:59

Tak Žirinovskij se prý dal napíchat osmkrát a teď leží s těžkým zápalem plic. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Pořád myslím dostává šanci, ale pochybuji, že ji právě on využije.

Příznačný je komentář jednoho imunologa: „Nemyslím, že by tím problémem byl přílišný počet očkování. Spíš je to jen náhoda, nebo se díky tolika injekcím cítil tak jistě, že šel někam, kde to bylo příliš nebezpečné.“ 

https://lenta.ru/news/2022/02/09/zhirinovskycvd/?utm_source=yxnews&utm_medium=desktop

Jestliže vakcíny fungují, tak kde je to tak nebezpečné, pane doktore?

Gatta
Gatta
Reply to  Irena
9. 2. 2022 16:04

Jste mi připomněla starší sovětský film „Malá Věra“ – který ukazoval CCCP úplně jinak než jsme byli zvyklí – po Gorgačovsku.
https://www.csfd.cz/film/129571-mala-vera/recenze/

Byla tam scéna kdy se z nemocnice vrátil její bratr (?) a prý co dnes bylo.
Ale, jeden pacient vypadl z okna – Dol jsem mu 10% že pžežije – on je nevyužil – a zemřel.

orinoko
orinoko
Reply to  Irena
9. 2. 2022 16:47

Dneska jsem po půl roce dorazil do další hospody, kam jsem zacházel pravidelně po nákupu. Já to tušil a byla to pravda – kontrolovali pitomostě. Dneska jsem se na nic neptal a oni mě také ne. Nicméně další bomba na scéně: Zaplatil jsem poloviční účet, než jindy. Polední menu pod 100,- Kč, Kozel 11 za 28,- Kč. Teoreticky bych při přesměrování mohl ušetřit až 4000 kónů měsíčně. I bez boostrů. ŽirinovsKYJ je takové tele? Trochu jsem ho vždycky vnímal jako Sládka – huba neupadne. Je třeba začít psát úplně novou litera-TURU: Když Fanatik byl králem a Corona na hlavě měla… Číst vice »

Irena
9. 2. 2022 18:34

K článku, co se mne týče, tak tam do mnoha slov zabalil jednu prostou pravdu, kterou v nich fakticky utopil, nebo alespoň dle mého názoru málo zdůraznil: jediné slušné období kapitalismu se váže na vznik a dobu trvání SSSR, kdy byl nucen se tvářit, že má lidskou tvář. Nikdy předtím si s tím starosti nedělal a po pádu SSSR kvůli setrvačnosti společnosti ještě chvíli musel, ale už usilovně pracuje na tom, aby si s tím zase žádné starosti dělat nemusel! A ještě jen dodám, a zase mu v tom dělá bordel SSSR/Rusko, jen proto mu to trvá tak dlouho! Jinak… Číst vice »

orinoko
orinoko
Reply to  Irena
9. 2. 2022 18:57

Tak … konstatování již dříve poznané pravdy je zas a znovu aktuální. Snad jen dodám další pravdu, o níž může pochybovat jen tvarohová huba protofašistky Fridrišky Křivohubé. Varšavská smlouva v roce 68 sice probleMATICKY ale přesto prodloužila socíkovský veget o 20 let, kdy už Záchud mlel ze svých spotřebních posledních. Přijít změna o 3 roky později, tak se konzumní corona válela ve škarpě problémů jako klasická kurva. Východ tehdy zachránil Záchud. Po 30ti letech je Záchud ve svojí klasické, periodické křeči, a tak má celý svět zase problém. Jenomže time sametem trhnul až na holou prd@l, Rusko nemá ruky hore,… Číst vice »

orinoko
orinoko
Reply to  orinoko
9. 2. 2022 19:10

Zase jsem něco zapomněl. Halič hodlá demonstrovat svojí energetickou nezávislost na Rusku a Bělorusku odpojením od přenosových soustav. Tomu říkám příležitost. Osobně bych už nedovolil zpětné připojení jednou provždy. Ať dementa živí dědská Greta se svojí idiotskou honitbou.
Žádná válka nemusí být. Kreténi v koncích sami nabízejí děj příštích CAPITOL.

Irena
9. 2. 2022 19:17

https://www.youtube.com/watch?v=3dQ_I-2X59w

Já to říkala, že si čumáky nabijů…

orinoko
orinoko
Reply to  Irena
9. 2. 2022 20:24

Díky, to je úroveň. Vládne Halič. Ale to samé v Práge. Měli jim tam rozbít držku. NATO, jak znám výbušnost Slováků, to skončilo dost krotce. Halič sní svůj mocenský sen. I prostřednictvím různě zainteresovaných idiotů. To je to, o čem se mnou mluvila znechucená mládež. Zvolíme si kretény v naději, že budou lepší než ti současní, abychom se přesvědčili, že jsou to ještě větší hovada. Slováci tuhle káru bohužel dotlačili nejdál. Ale v Rakousku je to podobné a nás to čeká. Tato chvíle hledá svého nebojácného, který rozetne gordický uzel. Stačí malá pitomost. Bohužel sám netuším jaká … ačkoli ,… Číst vice »

peter.
Reply to  orinoko
9. 2. 2022 20:58

Myslím,že to neskončilo a všetko sa ešte len začína.Stupeň nasratosti Slovákov atakuje svoje limity,prichádza zdražovanie,bieda a výbuch už nie je ďaleko. Ukrajinská vláda oficiálne protestovala proti hanobeniu ukrajinskej vlajky a náš Quislink Korčok (MZV) medzi ľudom nazývaný „Tchorčok“sa chce v mene vlády SR, Ukrajine ospravedlniť. Nemá sa za čo,lebo 1 – Slováci majú v pamäti vyčíňanie banderovcov na Slovensku a pamätajú aj vrahov z SS divízie Halič,príslušníci ktorej na Slovensku po potlačení SNP takzvane „čistili“ hory a vyčistili (vypálili) aj zopár obcí. 2 – v tom našom parlamente nešlo o ukrajinskú vlajku,lebo tá má modré pole v hornej časti.Ak sa… Číst vice »

peter.
Reply to  peter.
9. 2. 2022 21:11

Tú vlastizradnú dohodu odhlasoval parlament dnes okolo 11:30 hod a popoludní ju už svojim podpisom ratifikovala Čaputaňa s velvyslankyňou USA za chrbtom. Táto náhlivosť neveští nič dobrého !
Covid-hystéria končí,prichádza niečo omnoho horšie! Niečo,čo nedovolí Slovákom hľadať vinníkov covidovej genocídy slovenských seniorov.
Začínam sa báť !Nie o seba….začínam sa báť o Slovensko a Slovákov,o svojich synov a vnukov.
Dávajte si pozor a poučte sa z našich chýb ak už nie je neskoro!

orinoko
orinoko
Reply to  peter.
9. 2. 2022 21:12

To je vono! Když Pán Bůh dopustí, tak i Bidet vypustí. Halič je dneska světovým jevištěm achotniků. Kdo mohl, tak přivezl svoje lejno. Konec konců, myslím, že bude jen na domluvě dvou stran, která území poblíž Užhorodu připadnou komu. KYJef už o ničem nebude rozhodovat. Halič dostala svoje území, které s ní nechce mít nic společného. Takovýto sen provozují Kurdi se svými kurdějemi. Žádnou Halič na Středním záchudě!

peter.
Reply to  orinoko
9. 2. 2022 21:33

Dnes som zažil ešte jedno prekvapenie,tentokrát príjemné!
Na HN a V Pravde sa do diskusie zapojili traja Poliaci aby síce skomolenou slovenčinopolštinou ale zrozumiteľne podporili odporcov vlastizradnej dohody s USA a demonštrantov pred NR SR.Na našu stranu sa postavilo aj Srbsko.
Demonštruje sa v Bulharsku,kde sa demonštranti dožadujú zrušenia podobnej zmluvy akú dnes podpísala Čaputová,demonštruje sa v Taliansku,Francúzsku,Kanade aj v USA,demonštruje sa na celom svete! Moja intuícia ktorá ma nazvykne sklamať mi našepkáva,že sa blíži niečo veľmi zlé!

peter.
Reply to  peter.
10. 2. 2022 10:47

Myslím,že to neskončilo a všetko sa ešte len začína.Stupeň nasratosti Slovákov atakuje svoje limity. Eduard Chmelár k tomu napísal : Toto už není studená občanská válka. Slovensko je na barikádách. A protože jedna vzteklá mocenská menšina nechce poslouchat národ, protože nás už nespojuje téměř nic a nemáme ani hlavu státu, která by tuto propast dokázala nebo alespoň chtěla zacelit, neskončí to dobře. Styďte se všichni, kteří jste to způsobili. Takto rozzuřit a rozeštvat národ je neomluvitelné. Je tu tak dusno, až se divím, že se nestřílí. Neboť vy všichni, kteří jste násilně protlačili tuto zrádcovskou smlouvu, jste způsobili, že demokracie… Číst vice »

Last edited 4 měsíců před by peter.