„…těmito hanebnými ulicemi musí kráčet muž, který sám není hanebný, který nemá ani špinavé ruce, ani strach…“ (Josef Škvorecký o díle Raymonda Chandlera)
Ptala se snaživá televizní redaktorka Václava Klause, zdali by on jakožto prezident jel 9.května do Moskvy. Lámala z něho usilovně jednoznačné „ano“ či „ne“. Václav Klaus se jednoznačné odpovědi vyhnul a řekl, že není prezidentem a tudíž tato otázka není na místě. Dodal (přibližně, přesnou citaci nemám): „V takové situaci člověk řeší dilema, zdali si nechat dva měsíce nadávat médii, nebo se po zbytek života stydět sám před sebou.“
Nevím, jestli se naši pováleční představitelé styděli sami před sebou a nemůžu ani říct, že jsem se za ně styděla já sama. Stydět se je příliš silné slovo, spíš jsem si zvykla a brala jsem naši věčnou podřízenost jako něco, co musí být. Celý svůj život jsem prožila s pocitem, že jsme nesvéprávným vazalem nějaké mocnosti. Nejprve to bylo SSSR, potom po převratu a krátké euforii ukončené humanitárním bombardováním následovalo další vazalské období, tentokrát pro změnu patříme pod diktát USA. Ode zdi ke zdi, jak se říká, naši představitelé jsou stále loutky s „omezenou suverenitou“.
Dnes mám díky Miloši Zemanovi pocit, že bychom mohli být svobodným suverénním státem. Alespoň na chvíli si to můžu myslet. Vím, že po Zemanovi přijde pravděpodobně další úslužný vazal. Je možné, že to ani nebude trvat celé tři roky, které Zemanovi zbývají do konce období, na které byl zvolen. Možná ho uštvou, možná zabijí, možná nevydrží se zdravím. Ale už navždy zůstane tím prezidentem malé země v srdci Evropy, který zvedl hlavu. Tím hanebným světem kráčel muž, který sám nebyl hanebný a který neměl strach.
Převzato z ostrova Janiky
23 komentáře