Už v roce 1997 jsem ve své knize Světový étos pro politiku a hospodářství varoval před opakováním krachu ekonomického řádu z let 1929-1933: „Už nejnepatrnější poznámka, například z úst předsedy americké centrální banky Alana Greenspana počátkem prosince 1996, že „iracionální rozjařilost“ vedla k nadhodnocení finančních trhů, vyvedla nervózní investory na bombastických burzách v Asii, Evropě i Americe z míry a přiměla je k panickým prodejům. To také ukazuje, že v globalizaci se krize apriorně nevyvažují, nýbrž možná že se přírůstkově zjitřují.“
Troufal jsem si tehdy vyslovit, co je pro ekonomy kacířským předpokladem: totiž že v ekonomii by se měla upotřebit teorie chaosu, že z nejdrobnějších příčin mohou vyvstávat zničující účinky. Vůbec se nedal vylučovat „návrat celosvětové hospodářské krize a zhroucení světového ekonomického řádu let 1929-1933.“
Rychlost ani rozsah událostí posledních měsíců mě tedy nijak nepřekvapily. Před neblahým vývojem událostí, které se v dnes už globalizované ekonomice hromadily, skutečně varovala jen hrstka ekonomů, například laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001 Joseph Stiglitz a laureát z roku 2008 Paul Krugman.
Přes četné prognózy ekonomických expertů se krize neomezuje jen na finanční sektor. Vyvolává naopak mohutné dopady na reálnou ekonomiku – obzvlášť tvrdě postihuje automobilový a chemický průmysl.
Na rozdíl od roku 1929 se dnes úvěry nepřiškrcují; právě naopak, do bank i do ekonomiky se pumpují veřejné peníze. Tato opatření ale uspějí, jen nebudou-li se brát izolovaně a populisticky. Je spíše zapotřebí, aby byla součástí přesvědčivého celkového plánu, který zkombinuje státní intervence s ulehčováním finančních břemen konkrétních občanů a s úsporami ve veřejných rozpočtech. Nepředvídatelné zadlužování státu – na účet příštích generací – není ani životaschopné, ani etické řešení.
Naštěstí existují náznaky, že všeobecné smýšlení, které ke zrodu krize přispělo, se mění. V bohatých průmyslových zemích se po éře cynického a krátkozrakého chování fixovaného na maximalizaci zisku možná ocitáme na počátku nového věku skromnosti a udržitelnosti. Firmy jsou vystaveny sílícímu tlaku, aby jednaly mravně, a neetické obchodní chování se konečně trestá.
V listopadu 2008 jsem během přednáškového turné po Spojených státech měl možnost vidět, že si dnes mnozí lidé stěžují na převažující touhu po zisku v byznysu a na megalomanii v politice. Jelikož trhy selhaly, výzvy k etičtější regulaci honby za ziskem se staly opodstatněnými nejen principiálně, ale i fakticky.
Etika ale není třešničkou na dortu, není pouhým podružným přílepkem k celosvětovému tržnímu hospodářství. Nové finanční uspořádání, jehož se mnozí dovolávají a jehož je naléhavě zapotřebí, se musí opírat o etický rámec. Neblahé lidské instinkty nenasytnosti a domýšlivosti lze zkrotit jedině pomocí určitých základních mravních norem.
Co by tento etický rámec měl zahrnovat? Jeden oddíl Deklarace za světový étos, přijaté v Chicagu roku 1993 Parlamentem světových náboženství, říká následující:
„Ve významných prastarých náboženských a mravoučných tradicích lidstva nalézáme přikázání: Nepokradeš! Anebo vyjádřeno kladně: Jednej čestně a spravedlivě! Zamysleme se nově nad důsledky tohoto prastarého přikázání: Nikdo nemá právo okrádat ani nijak připravovat o majetek jinou osobu ani obec. Nikdo taktéž nemá právo využívat svých majetků bez ohledu na potřeby společnosti a Země.
Být opravdově lidský v duchu našich velkých náboženských a etických tradic znamená následující:
• Ekonomické a politické moci musíme využívat ve službách lidstva namísto jejího zneužívání v bezohledných bitvách o nadvládu. Musíme pěstovat ducha soucitu s těmi, kdo strádají, věnujíce obzvláštní péči dětem, seniorům, chudým, postiženým, uprchlíkům a lidem osamělým;
• Musíme rozvíjet vzájemnou úctu a ohleduplnost, abychom dospěli k rozumné rovnováze zájmů, namísto úvah pouze o neomezené moci a nevyhnutelných konkurenčních bojích;
• Musíme si cenit smyslu pro uměřenost a skromnost namísto nenasytné lačnosti po penězích, prestiži a spotřebě. Chamtivostí lidé ztrácejí ‚duši‘, svobodu, vyrovnanost, vnitřní klid, tedy to, co je činí lidskými.“
Mnoho nadějí se dnes po celém světě upírá k prezidentu Baracku Obamovi, jenž vstupuje do úřadu prezidenta s mravním nárokem, který je na politika neobyčejně vysoký. Samozřejmě, Obama není mesiáš. Konat zázraky nedokáže. Je však v postavení, v němž je s to definovat etický rámec rekonstrukce světového hospodářství.
S ohledem na tíživou – a bezprecedentní – přemíru problémů, s nimiž se Obama střetá doma i v zahraničí, nebude určitě schopen splnit všechna očekávání. Nehodlám soudit jeho plány pro světovou ekonomiku, jak byly doposud přestaveny. Je však jisté, že si mravní rozměr současné hospodářské krize uvědomuje: „Ve výsledku jde o jednu z hodnot: připisujeme hodnotu jen bohatství, anebo i práci, která jej vytváří?“
Strádání, které zakouší tolik lidí, vytváří tlak na reformu a Obama tyto tlaky bystře proměnil v politickou sílu. To vše ukazuje, že víc než kdy dřív potřebujeme reflexi společných mravních hodnot, určitý světový étos.
Hans Küng je prezidentem nadace pro světový étos Stiftung Weltethos a emeritním profesorem ekumenické teologie na univerzitě v Tübingenu.
Převzato z Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
