Freddie

Když jsme šli v sobotu večer se ženou do Divadla Radka Brzobohatého na kus s názvem Freddie, vlastně jsem vůbec netušil, na co to jdeme, protože lístky jsme dostali darem a nějak mne nenapadlo si to zjišťovat. Jen jsem z toho názvu tak nějak pochopilo, že to bude cosi o zpěvákovi skupiny Queen Freddiem Mercurym. Ovšem zatímco já jsem čekal činoherní dramatizaci jeho života (a trochu se obával, aby nebyla jen bulvárně parazitická), žena pro změnu čekala koncert revival skupiny Queenie, jejíž jméno na vstupenkách postřehla. Spletli jsme se oba, byl to muzikál.  Long story short: jestli budete mít příležitost, tak na Freddiho jděte. Jak muzikály nemusím, tak tenhle mne uchvátil. Tak bravurní kus jsem v divadle už dlouho neviděl.

Když se vrátím na začátek k našim očekáváním, tak jsme svým způsobem měli pravdu oba, protože Freddie je muzikál zobrazující (vzhledem ke stopáži nutně povrchně a fragmentárně) osudy věhlasného zpěváka sestavený z hitů skupiny Queen hraných živě kapelou Queenie. Jak se totiž ukázalo, tak doprovodná kapela vůbec nebyla doprovodná, ale byla ústředním pilířem, kolem kterého bylo představení vystavěno. Tedy jedním ze dvou pilířů, tím dominantním byl frontman Queenie Michael Kluch v roli Freddieho Mercuryho. Klidně bych ale mohl napsat Freddie Mercury vtělený do Michaela Klucha, jak přesný a přesvědčivý výkon hlavního protagonisty byl. To nebyly jenom perfektně nastudované pohyby skutečného Mercuryho, ale i dokonalá fyzická podoba (dokonce jsem Michaela začal podezřívat, že si nechal upravit zuby, aby se Freddiemu co nejvíce podobal).

Na rozdíl od jiných recenzentů (tu, zde i onde) si nemyslím, že by scénář byl slabý. Tohle je přece muzikál, ne dokument, a musí být srozumitelný i pro diváky, kteří nejsou Freddiho fanoušci a nemají jeho životopis v malíku. To, co jsem viděl já, bylo z mého pohledu zcela adekvátní, mělo to hlavu a patu, drželo to pohromadě a mělo to perfektně vypointované komické i tragické vrcholy. A že to bylo plné klišé? Lepší dobré klišé, než špatné umění. Stejně tak nesouhlasím s tím, že by kytarista May ztvárněný jako trouba. Mě byl tento nemluvný, zemitý a racionální chlapík naopak sympatický a byl dokonalým protipólem rozlétaného a rtuťovitého Mercuryho.

Pochvalu zaslouží i scéna, která byla sice poměrně jednoduchá (nikoliv minimalistická, minimalistická byla například v Rusalce), ale účelná a nápaditá a například jevištní ztvárnění klipu ke skladbě Bicycle Race bylo ukázkou prvotřídní jevištní práce na takového úrovní, jakou jsem naposledy viděl snad v Národním divadle v Podivuhodných cestách Julese Verna.

K celkovému dojmu přispělo i nasazení celého ansáblu, který hrál s chutí a radostí, představení si evidentně užíval jako kdyby to nebyla kdo ví kolikátá repríza, přitom ale ani na chvíli nezapomínal na to, že hraje především pro diváky. Také za to byl nakonec po zásluze odměněn ovacemi ve stoje.

Ano, přiznávám, byl jsem nezvykle nadšen. Samotného mě to překvapuje, ale opravdu nenacházím nic, co bych tomuto dílu vytkl. Jediným slabým místem bylo takové to molo, po kterém na koncertech vybíhají muzikanti mezi diváky, a které tady zasahovalo do hlediště a citelně komplikovalo přístup. To je ale drobnost, kterou zážitek z produkce dokonale vyvážil.

Převzato z blogu Tribun