Inteligent jako oběť latinského vzdělávání – 1

Kdo nenávidí svobodu? (7)

Jeden z obvyklých nelichotivých obratů v češtině: „Ty inteligente!“

Starý problém

Samozřejmě jsem nebyl první, kdo si toho všiml, tohoto v podstatě neštěstí lidstva, a dnes již poměrně hodně autorů píše o ohlupování lidstva, ale tento problém sám o sobě vyvolal výstrahu, ještě když existoval SSSR .

Zde je to, co napsal v jedné ze statí v časopise Duel (Jurij Muchin byl šéfredaktorem) její autor, G. Michajlov „O výzkumu prováděném v letech 1967-1974. v Taganrogu“, skupinou sociologů vedenou B. A. Grušinem (doktor věd atd. atd.).

Výsledky jejich práce byly publikovány v monografii „Hromadné informace v sovětském průmyslovém městě“ (Politizdat, 1980; 27 tisíc výtisků). Studie byla komplexní, to znamená, že byly studovány všechny informační kanály, včetně stranických schůzí, v jejich vzájemné interakci s obyvatelstvem. Jednou z částí tohoto výzkumu bylo zjistit, „jak je chápáno napsané v novinách“. Vzorek tvořilo 300 osob ve věku 18 a více let ze všech sociálních skupin a úrovní vzdělání. Zkoumalo se:

1. Pochopení smyslu článku. Bylo navrženo písemně převyprávět obsah dvou článků o ekonomické reformě v průmyslu (jeden z centrálních, druhý z místních novin, ale s úplným souborem speciálního slovníku: oběžné fondy, nákladové účetnictví atd.). Výsledky (zaokrouhleno) 30 % – dostatečné porozumění; 36 % – porozumění, ale bez jemností; 34 %. – naprosté nepochopení (s. 243 monografie, tabulka 22, viz obr. 1).

Porozumění novinové slovní zásobě. Účastníci výzkumu dostali za úkol interpretovat 50 slov z článku o zahraniční politice. Stupně porozumění: a) přesné, vědecké, b) správné, ale na každodenní úrovni, c) úplné nepochopení. Výsledky (začátek a konec tab., str. 245-246 – tabulka 23 na obr. 2 a 3):

Jak vidíte, ani tehdy více než polovina obyvatel velkého průmyslového centra vůbec nechápala význam slov „demokrat (pořadí „neznalosti“ v tabulce – 33), liberál (48), levicové síly (41), opozice (34), humanismus (27)“ – slov, která plnila stránky novin a která byla známa každému respondentovi. Avšak to nemluvíme jen o problému obyvatel periferie, ale naopak v hlavních městech je situace ještě horší. Vezměte si Moskvu – ohnisko inteligence, která byla placena (krmila se) z rozpočtu SSSR, tedy z daňových příjmů každého občana SSSR. Bylo jasné, že pokud bude zničen SSSR, sníží se i příjmy z daní minimálně na polovinu a prudce se zhorší existence velké masy (právě těchto) lidí v Moskvě? Bylo. Přesto to byla Moskva, jako jediná, která v roce 1991 hlasovala v referendu proti SSSR. Jak to chápat?

Této podivné situace s duševním stavem obyvatelstva v Rusku si navíc nevšiml ani tak nějaký odborník, v tomto případě tedy nikoli sociolog nebo psycholog (což by mělo být), ale fyziolog I. P. Pavlov. V roce 1918 tomu věnoval dvě přednášky „O ruské mysli“. Avšak přednášky I.P. Pavlova budu posuzovat o něco dále, a nyní je vhodné poznamenat, že Pavlov nebyl zdaleka originální – stav masové mysli (již tehdy prakticky po celém světě) znepokojoval mnoho, i od nás velmi vzdálených, předků. Je zde například kniha Francouze G. Le Bona „Psychologie národů a mas“, poprvé vydaná v Rusku v roce 1898.

Uvedu z této knihy citace z kapitoly „Vzdělávání a výchova“ a podotýkám, i když tato kapitola je přímo na téma pedagogiky, zdá se, že Le Bon až na výjimky, na učitele evidentně žádný dojem neudělal. Ale myslím, že za to nemůže Le Bon, ale sami učitelé. S ohledem na jistý stylový anachronismus jsem si dovolil vyčlenit řadu myšlenek G. Le Bona. (Mimochodem právě Le Bona inteligence jak v SSSR, tak i „jinde v soc. státech“, „znala“ dobře (byl pro ně tzv. jednou z „autorit“, ale užitek z toho, jak můžeme i dnes vidět, nebyl žádný)

(Citace se samozřejmě přímo vztahují k době, kdy Le Bon psal)

Do první řady idejí, které převládají v jakékoli době a mají svou stálou sílu, navzdory své často iluzorní povaze a jejich malé početnosti, musíme nyní umístit toto: vzdělání je schopno výrazně změnit lidi a musí je bezpodmínečně zlepšit a dokonce vytvořit rovnost mezi nimi. Cestou opakování se toto ujištění stalo jedním z nejneotřesitelnějších principů demokracie a dnes je stejně těžké se ho dotknout, jako bylo kdysi těžké dotknout se principů církve.

Ale v tomto bodě, stejně jako v mnoha jiných, byly demokratické myšlenky v naprostém rozporu s daty psychologie a zkušeností. Mnoho slavných filozofů, včetně Herberta Spencera, snadno dokázalo, že vzdělání nečiní člověka ani morálnějším ani šťastnějším a nemění ani jeho instinkty, ani jeho dědičné vášně, a někdy dokonce jen špatně vedené způsobí více škody než užitku. Statistici tento názor potvrdili tím, že nám ukázali, že kriminalita roste s generalizací (přístupností, dostupností) vzdělání, nebo alespoň s generalizací určitého druhu vzdělání. Adolphe Guillo ve své nedávné práci poukazuje na to, že dnes připadá 3 000 vzdělaných zločinců na 1 000 nevzdělaných zločinců a v intervalu 50 let se počet zločinců zvýšil z 227 na 100 000 obyvatel na 552, tedy o 143 %.

Bezpochyby nikdo nezačne popírat, že správně vedené vzdělání může přinést velmi užitečné praktické výsledky, když už ne ve smyslu zlepšení morálky, tak alespoň ve smyslu rozvoje odborných schopností. Bohužel latinské národy, zejména za posledních 25 let, založily své vzdělávací systémy na zcela falešných principech a navzdory slovům nejslavnějších lidí, jako jsou Bruhl, Fustel de Coulanges, Tennes a další, nadále trvají na svých žalostných bludech … Již v jedné ze svých předchozích prací jsem naznačil, jak náš moderní vzdělávací systém dělá z těch, kterým se toto vzdělání dostalo, nepřátele společnosti a jak připravuje stoupence těch nejhorších typů socialismu.

Hlavním nebezpečím tohoto vzdělávacího systému, zcela oprávněně nazývaného latinským systémem, spočívá v tom, že vychází ze základního psychologického klamu, že myšlenkové schopnosti se rozvíjí memorováním učebnic. Na základě tohoto přesvědčení jsou nuceni se co nejvíce naučit (nazpaměť) a od základní školy až po maturitu dělá mladý člověk jen to, že se učí biflovat knihy, a vůbec se neuplatňuje jeho schopnost uvažování ani jeho iniciativa. Veškeré učení spočívá v tom, aby memoroval vše zpaměti a poslouchal. „Učit se lekce,“ píše jeden z bývalých ministrů veřejného školství Jules Simon, „umět gramatiku nebo synopse nazpaměť, dobře opakovat a napodobovat, je „zábavný“ vzdělávací systém, kde každé úsilí je jen aktem víry v učitelova neomylnost a vede nás pouze k tomu, aby nás ponižovalo a činilo bezmocnými.“

Pokud by taková výchova byla jen zbytečná, pak by bylo možné omezit se na lítost nad nešťastnými dětmi, které raději učí genealogii synů krále Chlodvíka nebo historii boje Nevstrie a Austrosie (1), nebo zoologické klasifikace, místo toho, abychom je naučili něco užitečného v původní škole. Takový výchovný systém však představuje mnohem závažnější nebezpečí: Vzbuzuje v tom, kdo jej přijal a absolvoval, znechucení poměry svého společenského postavení, takže rolník už nechce zůstat rolníkem a ten úplně poslední z buržoazie nevidí pro svého syna jinou kariéru než tu, kterou představují státem placené pozice … Spíše než aby připravovala lidi na život, škola je pouze připravuje na veřejnou funkci, kde lze dosáhnout úspěchu bez sebemenší iniciativy nebo jednání na vlastní pěst. Na spodních příčkách žebříčku takový vzdělávací systém vytváří celé armády proletářů nespokojených se svým osudem, připravených k rozhořčení, nahoře – frivolní buržoazie, skeptická a důvěřivá, živící pověrčivou důvěru v prozřetelnostní sílu státu, proti níž však neustále útočí a vždy obviňuje vládu ze svých vlastních chyb, ačkoli ona sama není bez zásahu úřadů schopna cokoliv podniknout.

Stát, který všechny tyto diplomované „gentlemany“ vyrábí, jich může využít jen velmi malé množství, všechny ostatní nechává bez jakéhokoliv díla, a tak na jedné straně některé živí, v jiných si vytváří nepřátele. Obrovská masa absolventů s diplomy v současné době obléhá všechna úřední místa a na každé, byť sebeskromnější, úřední místo se kandidáti počítají na tisíce, přičemž pro kdejakého obchodníka je například velmi obtížné najít agenta, který by mohl být jeho zástupcem v koloniích. Jen v departementu Seina je 20 000 učitelů a učitelek bez jakéhokoli zaměstnání, kteří pohrdají řemesly a polními pracemi a obracejí se k obživě na stát. Jelikož je počet vyvolených omezený, počet nespokojených nevyhnutelně roste a tito posledně jmenovaní jsou připraveni zúčastnit se všech druhů nepokojů, bez ohledu na jejich cíle a jakékoli jejich vůdce. Získání takových znalostí, které pak nelze využít k dílu, slouží jako jistý prostředek k vyvolání nespokojenosti v člověku.

Tento jev se netýká pouze latinských zemí; totéž můžeme vidět v Číně, zemi, kde také vládne pevná mandarinská hierarchie, kde se mandarinského titulu, stejně jako u nás, dosahuje prostřednictvím soutěže, přičemž všechny zkoušky spočívají v citování tlustých manuálů bez chyb. Armáda učenců bez jakéhokoliv zaměstnání je nyní v Číně považována za skutečnou národní katastrofu. Totéž se počalo pozorovat v Indii poté, co tam Britové otevřeli školy nikoli pro výchovu, jak se to dělá v Anglii, ale pouze pro vzdělání domorodců. V důsledku toho se v Indii vytvořila zvláštní třída vědců, babu (2), kteří se bez zaměstnání stávají nesmiřitelnými nepřáteli anglické nadvlády. U všech žen – ať už mají zaměstnání nebo ne – prvním výsledkem jejich vzdělání bylo snížení úrovně morálky. Tuto skutečnost, o které jsem hodně mluvil … , uvádí všichni autoři, kteří Indii navštívili. (zvýrazněno překl.)

Zdá se, že je příliš pozdě se vrátit. Jen zkušenost, poslední vychovatel (učitel) národů, vezme na sebe úkol upozorňovat nás na naše chyby a jen zkušenost nás bude moci přesvědčit o nutnosti nahradit naše špatné vedení, naše žalostné soutěžení odborným vzděláním, které vrátí naši mládež na pole, do dílny a do koloniálních podniků, kterým se všichni v současné době vyhýbají.

Toto odborné profesionální vzdělání, o které nyní usilují všechny osvícené mysli, u nás kdysi existovalo a národům, které dnes vládnou světu svou vůlí, iniciativou a podnikavostí, se jej podařilo zachovat (jen poněkud déle – pozn. překl.).

… Do jaké míry může odborné vzdělání přispět víc než klasické k rozvoji mysli, vysvětluje Teng následovně:

„Ideje (nápady) se tvoří pouze v jejich přirozeném a normálním prostředí. Vývoj zárodku těchto myšlenek je usnadněn nesčetnými dojmy, které mladý muž získává každý den v dílně, v dole, na dvoře, ve třídě, v loděnici, v nemocnici, při pohledu na nástroje, materiály a operace, za přítomnosti klientů, pracovníků, práce, dobře nebo špatně odvedené, nerentabilní nebo ziskové. Všechny tyto drobné soukromé vjemy očí, ucha, rukou a dokonce čichu, nedobrovolně uchované v paměti a tajně zpracované, jsou organizovány v mysli člověka, aby mu dříve nebo později vštípily tu či onu novou kombinaci, zjednodušení, hospodárnost, vylepšení nebo vynález. Mladý Francouz je zbaven všech těchto vzácných vjemů, kontaktu s prvky, které jsou snadno asimilovatelné a potřebné, a navíc je toho zbaven v nejplodnějším věku. Sedm nebo osm let je zavřený ve škole daleko od přímé a osobní zkušenosti, která by mu mohla poskytnout přesné a hluboké pochopení věcí, lidí a různých způsobů, jak s nimi nakládat.“

Slavný psycholog nás pak upozorňuje na rozdíl, který existuje mezi naším systémem a systémem Anglosasů. Tito posledně jmenovaní nemají tolik zvláštních škol jako my; nevyučují je knihy, ale samotné předměty. Inženýr se tam vyučuje přímo v dílně, a ne ve škole, a to dává každému příležitost získat znalosti, které odpovídají jeho duševním schopnostem, zůstat prostým dělníkem nebo se stát mistrem, pokud není schopen jít dále nebo se stát inženýrem, pokud to jeho schopnosti dovolí. Taková metoda je bezesporu mnohem demokratičtější a pro společnost mnohem užitečnější než ta, která činí celou kariéru 18 či 20letého člověka závislou na zkoušce, která trvá jen pár hodin.

…V předchozích řádcích jsme se ani v nejmenším nevzdálili od psychologie davu. Abychom porozuměli myšlenkám a přesvědčením, které se v přítomném okamžiku uhnízdí v davu a jsou připraveny se zítra projevit v plném rozvoji, musíme vědět, jak pro to byla připravena půda. Vzdělávání, které je v dané zemi poskytováno mladé generaci, nám umožňuje předvídat, jaký osud tuto zemi čeká. Výchova moderní generace ospravedlňuje v tomto ohledu ty nejčernější předpovědi. Vzdělání a výchova mohou do určité míry zlepšit nebo zkazit duši davu. Bylo třeba naznačit, jak na něj moderní systém působí a jak se masa lhostejných a neutrálních jedinců postupně proměnila v obrovskou armádu nespokojenců, připravených uposlechnout všech návrhů utopistů a rétorů. Právě ve školách se připravuje budoucí pád latinských národů.

K tomu přidám jeho (Tenga) a Le Bonovy závěry na téma „Volební dav.“

Dogma všeobecného hlasování je nyní stejně mocné jako kdysi náboženská dogmata. Řečníci a spisovatelé o něm mluví s takovou úctou a takovou servilností, která nepadala ani na adresu Ludvíka XIV. Proto je třeba s tímto dogmatem zacházet jako se všemi náboženskými dogmaty, na která působí pouze čas. Bylo by však zbytečné pokoušet se tato dogmata setřást, protože je stále založeno na některých argumentech v jeho prospěch. „V dobách rovnosti,“ říká správně Tocqueville, „lidé k sobě navzájem nemají žádnou důvěru kvůli jejich podobnosti. Ale je to právě tato podobnost, která v nich vzbuzuje téměř neomezenou důvěru ve veřejné mínění, protože věří, že s ohledem na stejný univerzální duševní vývoj by pravda měla být tam, kde je většina.

Můžeme tedy předpokládat, že omezení hlasování z jakéhokoli důvodu by mělo vést ke zlepšení davového hlasování? Nepřipouštím to na základě důvodů, které jsem již dříve uvedl ohledně nízké mentální úrovně všech shromáždění, ať už je jejich složení jakékoli. V davu se lidé vždy vyrovnávají, a pokud jde o obecné záležitosti, nebude hlasování čtyřiceti akademiků o nic lepší než hlasování čtyřiceti nosičů vody. Nemyslím si, že by hlasování, které bylo tak často obviňováno z obecného odevzdání hlasů (například obnova impéria), mělo jiný charakter, kdyby byli voliči vybíráni výhradně z řad vědců. a vzdělaní. Pokud se někdo naučil řecky, matematiku, stal se architektem, veterinářem, lékařem nebo právníkem, to ještě neznamená, že získal zvláštní informace v sociálních věcech. Ostatně všichni naši ekonomové jsou většinou vzdělaní lidé, ve většině případů profesoři a akademici, ale existuje vůbec jedno společné téma, protekcionismus, bimetalismus atd., na kterém by se shodli? A to proto, že veškerá jejich věda je pouze velmi zmírněnou formou všeobecné nevědomosti. Tváří v tvář společenským problémům, které zahrnují tolik neznámých, se srovnává veškerá nevědomost.

I kdyby se tedy volební sbor skládal výhradně z lidí „napěchovaných“ vědou, jejich hlas stále nebude o nic lepší a horší než dosavadní hlasy voličů. Stejně tak se budou řídit svými pocity a duchem své party. Naše potíže by se ani v nejmenším nezmenšily, ale navíc bychom zažívali těžkou tyranii kast.

G. Le Bon, 1895 (!)

Z úhlu pohledu I. P. Pavlova

Začátkem roku 2010 jsem měl několik diskuzí takříkajíc v táboře nepřítele (J. M.), přičemž auditorium nereprezentovali ani tak liberálové, jako spíše lidé, kteří se sami nazývají inteligenty a intelektuály. V souladu s tím se opět vynořily úvahy o jejich mentálních schopnostech (mám na mysli mentální schopnosti inteligence).

Ale než se budeme bavit o jejich vzdělávací neefektivitě, shrňme si nedostatky mysli ruské inteligence, které uviděl I. P. Pavlov.

1. Nesoustředěnost rozumu a mysli při posuzování situace a přijetí řešení: „Zdá se mi, že my nejsme nakloněni k soustředěnosti, nemáme ji rádi, máme k ní dokonce odmítavý postoj. …je jasné, že tato koncentrace je síla a zručnost, roztěkanost myšlenek je slabost.“
2. Operování slovy, bez pochopení jejich smyslu: „…ruské myšlení vůbec nepoužívá kritiku metody, tzn. ani v nejmenším neprověřuje význam slov, nejde „za kulisy“ slova, nerado se dívá na skutečnou realitu. My se zaobíráme kolekcionováním slov, a ne studiem života … Pokud mysl píše různé algebraické vzorce a neví, jak je aplikovat na život, nechápe jejich význam, tak proč si myslíte, že ona mluví slovy a rozumí jim?“
3. Strach ze svobody slova: „To je svoboda, absolutní svoboda myšlení, svoboda, která dochází až přímo do absurdních věcí, až k odvaze odmítnout to, co je ve vědě zavedeno jako neměnné. Pokud takovou odvahu, takovou svobodu, si nedovolím, tak nikdy neuvidím nic nového. Máme tuto svobodu? Musím říci, že ne. Vzpomínám na svá studentská léta. Proti celkové momentální náladě se nedalo nic říci … Slovo „svoboda“ jsme vždy s potěšením opakovali, ale když dojde na realitu, tak dostáváme naprostou šikanu svobody.“
4. Nedostatek nezaujatosti (být bez předsudků): „… provázanost spojená s absolutní nezaujatostí je dalším rysem mysli. Proto jedním z muk učeného člověka jsou neustálé pochybnosti, kdy se objeví nová podrobnost, nová okolnost, nové podmínky“ (která vše změní – pozn.překl.).
5. Neochota znát detaily: „Další, pátá črta, to je důkladnost, detailnost myšlení. Co je to taková realita? To je vtělení (do uvažování) různých podmínek, stupňů, míry, váhy, čísla. Mimo to neexistuje žádná realita … My operujeme skrz naskrz obecnými ustanoveními, nechceme znát ani míru, ani počet .“
6. Láska k nesmyslným složitostem: „Další vlastností mysli je snaha pomocí vědeckého myšlení o jednoduchost. Jednoduchost a jasnost je ideálem poznání. Víte sami, že v technologii to nejjednodušší řešení problému je také to nejcennější. Složité řešení za nic nestojí. Stejně tak dobře víme, že hlavním znakem geniální mysli je jednoduchost…“
7. Odmítnutí objektivního myšlení: „Ruský člověk, nevím proč, se nesnaží porozumět tomu, co vidí. On nepokládá otázky proto, aby učivo zvládl, což cizinec si nikdy nedovolí … Pamatuji si, že v jedné vědecké společnosti byl zajímavý doklad. Při odchodu se ozývalo mnoho hlasů: ‘Geniální.’ A jeden nadšenec přímo křičel: ‘Geniální, brilantní, i když jsem ničemu nerozuměl!’ Jako by mlhovina byla geniální.“
8. Nedostatek snahy o pravdu: „Další vlastností mysli je úsilí o pravdu. … toto úsilí se rozpadá do dvou aktů. Za prvé, touha k získání nových jistot, všetečnost, zvídavost. A další je touha neustále se vracet k nabyté pravdě, neustále se přesvědčovat a těšit se z toho, že to, co jste získali, je skutečně pravda, a ne fata morgána. Jedno bez druhého ztrácí smysl … A u nás je na prvním místě jen touha po novosti, zvědavost. Stačí, abychom se něco naučili, a tím náš zájem končí. ‘Aha, to vše je mi již známo,’ zájem končí .“

Musím říci, že to zdaleka nejsou všechny znaky inteligentní mysli, ale o tom níže a nyní si položme otázku, jak se tato mysl inteligentů změnila od roku 1918? Zde se Pavlov vysmívá nadšenci, který po přednášce vykřikl: „Geniální, brilantní, i když jsem ničemu nerozuměl!“

Noviny Vědomosti ale 4. 3. 2010 napsaly: „Ve středu se poprvé veřejně sešla komise pro špičkové technologie a inovace pod vedením premiéra Vladimira Putina (předtím ji vedl místopředseda vlády Sergej Ivanov). V roce 2010 bude na vědu, inovační projekty a federální cílené programy přiděleno 1,1 bilionu rublů, uvedl premiér a připustil, že dlouhodobě peníze nestačí.“

Legislativa ale ještě neupřesnila, co je to inovace, stěžovali si po jednání komise ministryně hospodářského rozvoje Elvira Nabiullina a ministr školství Andrej Fursenko. Ministerstvům byly poskytnuty dva měsíce na vývoj inovativní terminologie, řekl Fursenko. Noviny daly tuto zprávu, jak vidíte, naprosto vážně a dokonce s neskrývanou hrdostí na moudrost Putina, který uznal, že inovace je geniální. A ten, kdo vyčlenil obrovské finanční prostředky na inovace a poté zadal úkol, za pouhé dva měsíce zjistit, co přesně tyto inovace jsou – na co ty peníze vyčlenil? Jak starostlivé!

No dobrá, nemluvme o smutných věcech – nemluvme o Putinovi, vzdejme hold Pavlovovi – jako skutečně inteligentní člověk se nechlubí svou přináležitostí k vědeckému stavu, a poukazuje na to, že vědec ve skutečnosti potřebuje méně inteligence než společenský činitel – než politik: „Koneckonců, každá mysl má jeden úkol – správně vidět realitu, chápat ji a podle toho se jí držet. Nelze si představit, že mysl existuje jen pro zábavu. Ona musí mít své vlastní úkoly a jak vy vidíte, tyto úkoly jsou v obou případech stejné. Jediný rozdíl je v tomto: vědecká mysl se zabývá malinkým kouskem reality, zatímco běžná mysl se zabývá celým životem. Úkol je to v podstatě stejný, ale mnohem složitější, lze jen říci, že zde je o to důležitější naléhavost těch metod, které mysl obecně používá. Jestliže jsou určité kvality vyžadovány od vědecké mysli, pak jsou vyžadovány ještě mnohem více od vitální (ve smyslu všeživotní souvislosti) mysli.“

Francouzský psycholog Le Bon psal o tom samém, jak se dočtete, již v druhé polovině 19. století.

„V davu se lidé vždy vyrovnávají, a pokud jde o obecné otázky, pak hlasování čtyřiceti akademiků nebude o nic lepší než hlasování čtyřiceti nosičů vody,“  všimněte si, Le Bon píše o skutečných vědcích, a ne o těch, kteří jsou uznáváni jako vědci takříkajíc ruskou vědou „Doktoři věd“ jako Gryzlov se Žirinovským nebo Zjuganov. Nicméně, „Před sociálními problémy, které zahrnují tolik neznámých, se srovnává veškerá nevědomost.“

Abych tento problém plně rozkryl, musel bych psát o byrokracii, ale ve vztahu k uvažovanému úzkému tématu vzdělávání, potvrdím Le Bonovy obavy – svět je již druhé století pod tupou tyranií hlouposti naší inteligence, našich „vzdělanců“.

Inteligenti

Musím říci, že neinteligent, který si přečte tyto Pavlovovy přednášky, s největší pravděpodobností prostě nepochopí, o čem to Pavlov napsal, a co je nejdůležitější, o kom to psal? O těchto nejchytřejších lidech, kteří jsou neustále v televizi a mluví, a mluví něco velmi chytrého? (Pravda, inteligent tím více Pavlova nepochopí, ale z jiných důvodů).

No, představte si inženýra, který stojí před úkolem spojit dva břehy řeky mostem, nebo mistra, který staví obytný dům, nebo mistra party melouchářů, který staví daču. Jak mohou pochopit záměr projektu, aniž by své myšlenky zaměřili na jeho pochopení (I.P.P. 1)? Jak budou objednávat materiály, nastavovat technologie a organizovat díla, aniž by měli obraznou představu o tom, co znamenají slova popisující materiály, technologie a díla (I.P.P. 2)? Jak budou brát ohled na své vlastní chyby a projektové chyby, když nebudou nestranní (I.P.P. 4), připraví každého o svobodu slova (I.P.P. 3) a nebudou usilovat o pravdu (I.P.P. 8)? Jak můžete realizovat projekt, aniž byste důkladně znali jeho nejmenší detaily (I.P.P. 5)? Jak můžete snížit náklady na práci a investovat do odhadu nebo dosáhnout zisku tím, že zkomplikujete výstavbu (I.P.P. 6)? Jak vůbec něco postavit, obrazně si nepředstavovat, co stavíte?

V Pavlovových přednáškách je proto přídomek „ruský“ zcela nevhodný! Když mluvíme o inteligenci určité mezinárodní vrstvy obyvatelstva, která prolezla do revolucí internacionální „vrstvičky“ ve všech zemích, Pavlov zcela nevědecky posunul vlastnosti této vrstvy na inteligenci a aktivní část populace Ruska – na většinu lidí.

Pravda, Pavlov jakoby probírá všechny třídy (ignoruje lidi „věci, díla“) a vysvětluje, že: „… o čem stojí za to mluvit a charakterizovat, na čem záleží, definovat podstatu budoucnosti – to je samozřejmě mysl inteligentská.“ Ale do jaké míry se toto objasnění dostalo k publiku? Ostatně žádná taková třída jako inteligence oficiálně neexistuje, zdá se, jako by ani tato třída neexistovala, a současně přitom je.

Je zajímavé, že se jednou L. N. Gumiljova (3) zeptali, zda je inteligent. A Gumiljov se rozčílil: „Bůh mě chraň! Současná inteligence to je taková duchovní sekta. A co je charakteristické: nic nevědí, nic neumí, ale všechno posuzují a absolutně neakceptují jiné myšlenky.“ Ale na rozdíl od Gumiljova máme mnoho lidí, kteří se s neskrývanou hrdostí počítají mezi inteligenci, čímž potvrzují, že inteligence je reálná vrstva.

Přiznejme Pavlovovi, co mu náleží – nejen kritizuje, ale nabízí i východisko – vyzývá inteligenci, aby trénovala svou mysl, aniž by však přesně specifikoval, jak ji cvičit. Ale kolik intelektuálů, kteří četli tyto jeho přednášky, se zabývalo tím, jak zlepšit svou mysl? Jasně a přesně – nula procent, nula promile. A to protože i ti, kteří byli schopni něco z Pavlovových přednášek skutečně pochopit, Pavlovem popsané vady mysli nevztahovali ani v nejmenší míře na ně samotné, ale byli hluboce přesvědčeni, že tyto vady existují u každého, kromě nich.

Na jedné straně si za to může sám Pavlov, a to ani ne tak proto, že by tyto přednášky četl ve zjevně rozhořčené náladě na bolševiky, ale proto, že je četl ve formě, která byla z vědeckého hlediska nedokončená. Poté, co na začátku své práce uvedl, že nezvažuje vlastnosti mysli všech Rusů jako takových, ale ruské inteligence, vedoucí lid do revoluce, nezačal zjišťovat, kdo je tato inteligence, jak se mentálním vývojem liší řekněme od podnikatelů, inženýrů nebo státních zaměstnanců? Což je legrační, ale jak jste viděli výše, Pavlov kritizuje inteligenci právě za tento nedostatek inteligence, ve skutečnosti za tuto jeho vlastní chybu: „Vidíme tedy, že ruské myšlení vůbec neuplatňuje kritiku metody, tzn. ani v nejmenším nekontroluje význam slov, nechodí do zákulisí slov, nerado se dívá na skutečnou realitu.“ Tak proč jsi, Ivane Petroviči, sám v tomto případě nezačal „kritikou metody“ a pohledem na „skutečnou realitu“?

Proč se neurčilo, kdo se skrývá „za oponou“ slova „inteligence“, když se za tuto „oponu“ podíváme ze strany intelektuálního rozvoje představitelů inteligence? Jaká je „skutečná realita“ intelektuála?

(Pokračování následuje)

(1) Chlodvík I. také Hlōdowig, Chlodovech či Clovis (465? – 511) byl franský král z rodu Merovejců v letech 481 až 511. Je považován za zakladatele franské říše, protože sjednotil všechny Franky pod svoji vládu. Původně byl králem sálských Franků z Tournai.
Více na https://cs.wikipedia.org/wiki/Austrasie

(2) Babu – v jižní Asii uctivý obrat – „kněz“, „pán“. V Indii také jako uctivé oslovení pro malé úředníčky. Přestože nic nevlastní, někteří si zakládají na svém vzhledu, aby tím poctili bohy. Někteří z nich však nosí pouze bederní roušku, či zůstávají zcela nazí, nebo se naopak i úmyslně hyzdí a zakrývají svoje rysy. Sádhu je v hinduismu obecný termín, označující asketu či žebravého poutníka, který se vzdal světského života, aby dosáhl nejvyššího duchovního cíle. V Indii jsou tito muži označováni termínem „baba“. Sádhu se vzdal tří životních cílů: káma („smyslové potěšení“), artha („bohatství a síla“), a dokonce i dharma („povinnost“), a je jednostranně zaměřen na dosažení mókši („osvobození“) prostřednictvím meditace a kontemplace nad Bohem (bohy) a světem.
Zdroj: https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/25171-baba-ktera-dvanact-let-nepromluvi-co-by-za-to-lecktery-chlap-dal-s-cestovatelem-milosem-beranem-potreti-do-indie.htm

(3) Lev Nikolajevič Gumiljov, rusky: Лев Николаевич Гумилёв (1.10.1912 — 15.6.1992) byl ruský sovětský vědec, spisovatel a překladatel. Archeolog, historik, zeměpisec, etnolog, filosof a orientalista, autor vášnivé teorie etnogeneze. etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě. Byl synem slavných básníků Nikolaje Stěpanoviče Gumiljova a Anny Andrejevny Achmatovové. V období 30. až 50. let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do gulagu. Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie). Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad „jiné“ vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdejších režimů východní Evropy. Je též autorem souborné knihy Etnogeneze a biosféra Země, připravné k tisku už roku 1979; administrátoři sovětských společenských věd však tehdy označili jeho teorie za ideově nesprávné. Strojopis knihy byl pak masově šířen po SSSR v samizdatových kopiích. Kniha Od Rusi k Rusku je jeho poslední publikací (ze začátku 90. let). Dějiny Ruska nechápe jako kontinuální vývoj, nýbrž zcela novátorsky jako dva odlišné procesy: závěrečnou fázi východoslovanské etnogeneze, zakončenou rozpadem Kyjevské Rusi ve 12. století, a následně pak zcela novou etnogenezi Ruska od 13. století dodnes. V rámci tématu sleduje širší, asijské i evropské souvislosti vývoje Ruska. Upozorňuje na multietnickou provázanost dějinných změn a na sektářské kořeny „antisystémových hnutí“ (západní heretikové, opričnici Ivana Hrozného atd.). Vypracoval originální teorii dějinného vývoje, etnogenetickou teorii pasionarity (též vášnivá teorie etnogeneze). Podle něj dochází v dějinách k náhlým energetickým vzmachům nových společensko-kulturně-mocenských formací, které – pod iniciačním vlivem mezietnických a mezikulturních kontaktů – získávají dočasnou povahu celistvých a mocných „superetnosů“ (Římská říše, islámský chalífát, raně středověká křesťanská Evropa, Čingischánova říše atp.). Ve Evropě a USA je Gumiljov, prezentovaný jako „básník dějin“, díky svému originálnímu přínosu etnologii jednoznačně stavěn po bok například Claude Lévi-Straussovi: „To, co jsou pro Lévi-Strausse slova, to jsou pro Gumiljova události“, tvrdí jeden z etnologů. I v prostoru Ruska a střední Asie mají dnes Gumiljovovy názory velkou váhu. V novém hlavním městě Kazachstánu Akmola byla roku 1996 založena prestižní mezinárodní Eurasijská univerzita L. N. Gumiljova.

Zdroje životopisu: https://bit.ly/3eA8NH0; https://www.kosmas.cz/autor/33608/le