Jak se stát druhým Švýcarskem

Mnozí naši politici občas vznesou úvahu o tom, že Česká republika má potenciál stát se druhým Švýcarskem. Že prý stačí jen trochu chtít a máme na to. Stále jsme výrazně průmyslová země, máme dostatečně vzdělané obyvatelstvo a též naše zlaté české ručičky.

Potenciál stát se druhým Švýcarskem máme. Je však ale třeba dodat, že prozatím. Pokud každý z nás nezačne pracovat na nápravě některých negativních trendů současnosti, tento potenciál ztratí již naši potomci. Potom sen o druhém Švýcarsku zůstane pouze snem. I ten se posléze vytratí. Aby se tak nestalo, vidím především v následujících třech nápravách.

Náprava první

Rčení o zlatých českých ručičkách shledávám za poplatné pouze u generace těch, kteří své zejména technické vědomosti a dovednosti získali ve školách před rokem 1989. Současné školství produkuje výrazné množství ochránců přírody, znalců práv kde koho, mediálních expertů a poradců na cokoliv. Neubylo tak pouze vyučených řemeslníků všemožných oborů, ale i vysokoškolsky vzdělaných techniků.

Mají-li zlaté ručičky zůstat českými, je třeba, aby současní rodiče a prarodiče přestali spoléhat na školský systém a aby tak, jak tomu bylo od nepaměti, začali své vědomosti a životní zkušenosti systematicky předávat svým dětem. Snad každý má nějakého koníčka. Někdo pěstuje kytičky, jiný rád jezdí na kole, další si rád zahraje fotbal, rád vaří různé kulinářské pochoutky, tuní své auto – motorku, ale třeba i jen hraje karty, luští křížovky, nebo fotí, hraje na kytaru. Další vylepšuje své obydlí a zná tak devatero řemesel.

Předat lásku ke své zálibě i svým dětem, je to nejpřirozenější, co svět světem stojí. Přirozené je i to, že se do této činnosti zapojují jak maminky, tak i taťkové. Ponechat své ratolesti pouze vlivu jejich podobně neukotvených přátel z Facebooku a jako rodiče si pouze užívat radovánek, je proti přírodě – božímu záměru, chcete-li.

To je pro mne „Braňme normální svět“.

Náprava druhá

Je pravdou, že značná část českého průmyslu za posledních 30 let zkrachovala, nebo přešla do zahraničních rukou. Slýchám, že jsme montovna cizího kapitálu a že s tím nemůžeme již nic udělat.

Myslím, že situace není tak černá. Stále je u nás mnoho firem a firmiček, které provozují naši spoluobčané. Spoluobčané, kteří žijí v naší krásné zemi a zisky, kterých dosáhnou, v naší zemi též v převážné míře utratí.

Smutné však je, že nemálo takových systematicky od útlého věku nevede své děti k tomu, aby jejich řemeslo v budoucnu převzaly. Aby rodiči vybudované podniky a živnosti dále zdokonalily a rozvinuly. Pak nezačne být domácí kapitál nikdy konkurenceschopný tomu zahraničnímu. V opačném případě je naděje, že trhy, v polistopadových dobách v naivitě předané do zahraničních rukou, si naši potomci opět vezmou zpět. Z nyní malých firmiček vybudují větší a pokud tyto předají zase svým potomkům, lze předpokládat, že za nimi již budou stát podniky značného významu.

Podlehnout novodobé mantře, že životem nezkušené děti přece mají právo si samy vybrat, čím by v budoucnu chtěly být, má za následek, že každá generace takto uvažujících bude začínat vždy od nuly a též zopakuje veškeré začátečnické chyby. Navíc řada současných mladých se ráda chlubí penězi rodičů, ale sami bez náležitého rodinného vedení uvažují spíše o nějaké lehko-obživě. Rodiči budovaná firma následně zanikne, nebo bude prodána konkurenci. Pak skutečně bude hrozit, že do dvou generací se většina našich potomků stane zaměstnanci cizích korporací. Korporací, jejichž majitelé své vědomosti a s nimi spojené majetky předávají z generace na generaci již léta a nikdy je nenapadlo, že by to mělo být jinak.

Zejména v tom vidím „Bohatství vzniká z práce“.

Náprava třetí

V minulosti jsem měl možnost pohybovat se po dobu deseti let každý rok cca 4 až 5 měsíců v Rakousku, Německu a Švýcarsku. Za tu dobu jsem mohl dostatečně poznat mentalitu tamních obyvatel a porovnávat rozdíly. Slýchám, že za vše zlé u nás mohou komunisté, že rozvrátili společnost. Nyní v tom pokračují, případně působí rozvrat ten či onen politik.

S tímto nesouhlasím. Rozvrat naší společnosti začal po Bílé hoře. Zde jsme ztratili naši skutečně původní elitu. Elitu poddaným lidem uznávanou. Elitu, která se o svůj lid spravedlivě starala. Část této elity skončila na popravišti, část emigrovala, a ti, kteří zůstali, byli přinuceni ohnout hřbet. Postupně jsme se tak stali z národa kdysi hrdého a jednotného, na jedné straně posměváčky neuznávajícími žádnou autoritu a žádná pravidla – Švejky, později Cimrmany. Na druhé straně pokornými lokaji novodobých pánů, kteří s vidinou pochvaly byly schopni iniciativně splnit jakýkoliv jejich požadavek. Společné oběma skupinám se stala zakořeněná vzájemná závist a snaha napálit jeden druhého. Přirozeně čest výjimkám, ale poměr výše jmenovaných se stal v naší společnosti významně výrazný. Náš pobělohorský syndrom se dále upevnil v období protektorátu a přirozeně za éry komunismu. Potýkáme se s ním do současnosti. Jeden soused tak trochu proti druhému a hlavně, aby mu někdo něco nemohl vytknout. Naše společnost je rozvrácená, a to již čtyři století. Bohužel se tak dělo i v průběhu národního obrození. Obrozenci kladli důraz na dorozumívací jazyk, nikoli na příslušnost starousedlíků ke Království Českému.

Nyní ty rozdíly

Nikdy jsem od žádného Švýcara neslyšel, že je Němec, Francouz, Ital nebo Rétorománec. Všichni o sobě shodně vždy prohlásí, že jsou Švýcary.

Pokud někdo poruší pravidla v Česku, je okolím považován bezmála za hrdinu. Pokud se tak stane v Rakousku, zpravidla se najde jeden, který v poklidu řekne: „Pro tentokrát OK, ale příště to nedělej.“ V Německu se vždy najde jeden, který Vám dá co proto a ostatní mu přitakávají. Ve Švýcarsku se na Vás sesypou naprosto všichni.

Pokud dva švýcarští sousedé pěstují kozy a jednomu to jde lépe, tak sousedovi z vlastní iniciativy poradí. Společně se pak radují, jak jim kozy dobře mečí. V Německu se ten, komu se daří hůře, zeptá souseda a na to obdrží dobře míněné rady. V Rakousku pokukuje jeden po druhém a oba špekulují, jak docílit, aby jeho kozy byly stejně dobré jako ty, co se pasou za plotem. V Čechách má tendenci se ten lepší tomu druhému tak trochu posmívat. Majitel horšího stáda naopak přeje sousedovic kozám nadýmání.

Pokud ve švýcarské obci vznikne požadavek vybudovat například novou čističku, vždy nejprve osloví místní řemeslníky. Pokud to nezvládnou, jsou osloveni všichni z údolí. Nenajde-li se nikdo, poptají se firmy z místního kantonu. Pokud ani to nepomůže, osloví se všechny švýcarské firmy a až úplně nakonec jde poptávka k firmám zahraničním.

Pokud chceme být druhým Švýcarskem, musíme se nejprve stát mentálně „Švýcary“. Pak můžeme všichni prohlásit: „Žijeme v České republice a jsme na to hrdi.“

Martin Matouš s přispěním Ivany Kerlesové