Jak správně postupovati při řešení věcí spravedlnosti nám názorně ukazuje trestněprávní praxe v naší krásné a svobodné liberálně demokratické republice. Nejen to, poučuje nás o tom i klasik Miguel de Carvantes y Saavedra:
„Z toho všeho, co jste mi řekli, drazí bratři,“ promluvil don Quijote k odsouzencům, „jsem jasně seznal, že tresty, které vám byly vyměřeny, se vám nijak zvlášť nezamlouvají a že se jim podrobujete velmi neradi a proti své vůli. Navíc, ačkoli jste mi pověděli, co jste spáchali, jsem se stále nedozvěděl nic o příčinách vašich provinění. Možná že vaši zkázu zavinila chudoba, strach před mučením, a možná i předpojatost soudcovská. A protože mě nebesa seslala na svět proto, abych se stal potulným rytířem, napravovatelem křivd a ochráncem potřebných, prosím teď pány strážce, aby vás laskavě zbavili pout a nechali odejíti s pokojem. Není totiž dobré, aby se konalo po zlém to, co se může vykonati po dobrém. Není slušné, aby čestní lidé byli katy svých bližních. Spravedlnost je pouze v rukou Božích. Žádám klidně a mírně, abyste vyplnili mou prosbu, páni strážcové. Neučiníte-li tak dobrovolně, toto kopí, meč a síla mé paže vás k tomu přiměje násilím.“
(Miguel de Carvantes y Saavedra – Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, Fortuna Libri 2005, str. 63-64)
Každý psycholog nebo sexuolog vám potvrdí, že násilím u zločinců ničeho pozitivního nedocílíte. Zločinci se pod tlakem násilí nepolepší, ale pouze se ještě více zatvrdí, a svých zločinných úmyslů a činů se nijak nezřeknou. Je nutné s nimi zacházet přívětivě.
Každý zločinec podstoupil v dětství nějaké citové trauma, které jej indisponovalo pro další život. Některý se pomočoval. Jiný si nemohl změnit pohlaví. A některý zase trpěl, protože jeho rodiče již neměli pro něj dost peněz na drogy nebo na opravu jeho porouchaného Maserati, které od nich dostal k vánocům.
Se zločinci je nutné jednat po dobrém, klidně a mírně. Udělovat jim nějaké tresty je zcela kontraproduktivní jednání. Zločinci přece obvykle nechtějí nic špatného – chtějí se jenom zbavit neštěstí, nepřízně osudu a špatných okolností. Chtějí být šťastní, jako každý občan.
Nikdo z vás přece nechce být nešťastným, tak proč bychom měli zločincům vyčítat jejich úsilí? Proč bychom měli zločincům vytýkat jejich touhu po rozvoji jejich osobnosti, svobody, demokracie a nabývání majetku? To samé přece požadují všichni. A co chtějí všichni, nemůže být přece trestné.
Důležitými prvky naší spravedlnosti jsou tato tři zásady: Totiž, že (1) neznalost zákonů neomlouvá, že existuje (2) presumpce neviny, a že (3) kolektivní vina neexistuje.
Zvláště neexistence kolektivní viny je úžasným vynálezem moderní spravedlnosti, který umožňuje působnost veřejnoprávního organizovaného zločinu. Takový zločin není nijak trestný. Skládá se obvykle z legislativní přípravy a řetězce právně nezávadných činů. Pokud takový zločin nedokážete udělat, nelze vás na základě presumpce neviny nijak soudit, a neznalost vašich zákonů vaše žalobce a soudce přece nijak neomlouvá, a to navíc, když jsou nedílnou součástí veřejnoprávních služeb.
Slušní občané nemohou odsuzovat občany neslušné, neboť v tom případě by všichni občané byli neslušní, a celá společnost by se od základu zhroutila. Takto je alespoň většina občanů slušná a poslušná, a odsuzuje je pouze menšina občanů neposlušných a neslušných. A existence společnosti takto stojí na pevných základech spravedlnosti.
17 komentáře