Je soukromé vlastnictví kapitálu posvátné?

 

Kapka teorie

Světu tvrdě vládne banksterský kapitalismus a jeho majitelé, kteří si za to ovšem nechávají velice dobře zaplatit. A „přidělují“ si čím dál víc. Příjmy z majetků se koncentrují a rostou daleko rychleji než příjmy z práce. Tak v roce 1979 připadlo na nejzámožnější 1 procento amerických domácností 17 procent důchodů z byznysu. Roku 2007 jich už tyto nejbohatší rodiny v USA inkasovaly 43 procent. Skončilo u nich 75 procent všech kapitálových výnosů. Je známo, že v USA a také v Evropské unii celkový podíl příjmů z majetků už léta přesahuje podíl příjmů z práce a pořád se zvyšuje.

Jejich chamtivost nezná mezí a pořád posiluje. Stále větší podíl vytvářených zdrojů dostávají vlastníci kapitálů. I ten největší lump však má potřebu svoje počínání obhájit a ospravedlnit nejen před druhými, ale dokonce i před sebou samým. K tomu snaživě přispěla i ekonomická teorie. Tyto snahy sahají daleko do minulosti. Proto když dodnes obecně uznávaný zakladatel klasické politické ekonomie Adam Smith (1723 – 1790) formuloval pro ně nepříjemnou pravdu o tom, že tvůrcem nových hodnot (užitných hodnot – výrobků nebo služeb) je jenom vynakládaná živá práce (tzv. pracovní teorie hodnoty, podle níž bohatství národů záleží na množství vynaložené práce a její produktivitě), musela na to v souladu se zájmy bohatých vlastníků přijít i nová vyhovující odpověď.

Přišel s ní částečně už známý T. R. Malthus (1776 – 1834) a důsledněji pak J. B. Say (1767 – 1832), podle něhož nové hodnoty vznikají společným působením lidské práce, kapitálu a přírodních sil. Zdůvodnil to nikoliv existencí tří různých druhů „fyzických přínosů“ ale tří typů důchodů (příjmů) – tedy mezd za vynaloženou práci, zisků z produkce a obchodu (včetně úroků z půjčování peněz) a renty z využívání půdy. Což ovšem samo o sobě neprokazuje, že všechny tyto různé typy důchodů jsou oprávněné. Koneckonců svůj bezpracný příjem má i ten nejobyčejnější zloděj.

Za důslednější pokračovatele těchto koncepcí možno považovat také J. S. Milla (1806 – 1873) a N. W. Seniora (1790 – 1864). A toto vysvětlení (obhajoba oprávněnosti příjmů majitelů kapitálů, včetně přírodních zdrojů) platí „bez diskuze“ dodnes, protože marxistická teorie byla mezitím takřka celosvětově umlčena. Není už tedy vlastně nikoho, kdo by tomu mohl něco namítat.

Takže zisky, úroky a renta jsou podle tohoto tvrzení vedle živé práce rovnocennými spolutvůrci nově vytvářených hodnot (zdrojů) a tedy jejich inkaso majiteli kapitálu je plně ekonomicky i morálně oprávněné. Pokud na tomto místě hodláme tuto profesionální „úlitbu“ bohatým vyvrátit, lze se o to na tomto místě pokusit byť jen hodně zjednodušeně. Trochu polopatisticky, aby to bylo pokud možno srozumitelné i pro laiky (a hlavně pro ně). Využijeme k tomu metody schematického bilancování takových příjmů s jejich věcnými přínosy.

Je to potřeba, protože se jedná o stěžejní rozpor nebo spíše lež „platné“ ekonomické teorie. Nelze popřít, že nová hodnota (produkt, služba) může zcela zřejmě vznikat jen ve fázi tvorby zdrojů, v níž také probíhá jejich primární rozdělování. Tím se předem vylučuje (omezuje) dokazování využití kapitálu jako tvůrce nových hodnot ve fázi směny (obchodu), rozdělování a přerozdělování (banky) a spotřeby.

Práce vs. Kapitál

Jistě si většinou dokážeme názorně představit, že vynaložením lidské živé práce – jak fyzické tak duševní – průkazně a viditelně vzniká současně nová (nově vytvořená) hodnota ve formě provedené konkrétní výrobní operace (např. v pásové výrobě), určitého produktu nebo poskytnuté služby. Je to jednoznačně aktivní proces s viditelným  „fyzickým“ přínosem. Na druhé straně příslušný pracovník za to dostává odměnu (zpravidla neúplnou – viz dále) za práci (mzdu, plat), tedy pracovní důchod. Což přitom neznamená, že konkrétní práce nemůže být vynaložena někdy zbytečně, třeba na nepoužitelnou produkci nebo dokonce škodlivě (příkladem může být práce politiků, manažerů nebo farářů). V takovém případě souběžně vzniká odpovídající ekonomická ztráta.

Kardinálně jiné je to ale při vynaložení kapitálu, ať už v materiální (věcné) nebo peněžní formě.

V prvém případě jde o jednorázové použití surovin a materiálů nebo postupné opotřebení základních prostředků (budov, strojů či zařízení), jejichž hodnota je ale ve skutečnosti jen souhrnem vynaložené (zvěcnělé, akumulované) živé práce v předchozích pracovních procesech, a jejichž hodnota (spotřebovaná část jejich hodnoty) se pouze přenáší na nový produkt či službu. Majiteli tohoto kapitálu vznikne jeho spotřebou náklad, který je mu druhé straně plně kompenzován tím, že si ho zahrne do ceny svého (prodávaného) produktu. Buď jako spotřebu surovin a materiálů, nebo jako odpovídající amortizaci (odpisy) příslušného vybavení či zařízení. Vznikla sice nová „užitná hodnota“ (nový produkt s novými užitnými vlastnostmi), ale ekonomicky nějaká nová hodnota nad rámec nově vložené (přidané) živé práce se tedy v tomto procesu už nerodí, pouze se na ni přenáší (připočítává) hodnota či část hodnoty už existující. Tím méně to platí v případech prodeje kapitálu ve formě zboží, kdy jde jen o jeho předání (převod)za úplatu na nového majitele (odběratele, spotřebitele).

Jiná věc ale je, že kapitalista si v těchto procesech do cen zakalkuluje (zahrne) na rámec těchto nákladů určitý zisk, který představuje jeho čistý příjem vzniklý „z ničeho“, reprezentující ve skutečnosti část nezaplacené (přisvojené) vynaložené lidské živé práce. Další „nadpracovní“ zisk mu navíc vzniká tam, kdy si zakalkuluje amortizaci věcného kapitálu i v případech, kde už byl mezitím plně odepsán. A to je velice časté. Takže vlastník dostane plně zpátky věcné náklady spojené s užitím jeho věcného kapitálu a ještě si k tomu jednorázově bere „svůj“ zisk.

A jak je to s bankami?

Čistý a zpravidla ještě mnohem větší „výnos“ získává samozřejmě také majitel peněžního kapitálu. V tomto případě, který v dnešním světě kapitálu hraje rozhodující úlohu, je nesmyslnost tvrzení o „oprávněnosti“ takových příjmů ještě mnohem zřejmější než při využití věcného kapitálu. Tím spíše, že sám o sobě převážně vzniká „z ničeho“ pouhou papírovou (účetní) emisní činností centrálních bank, dokonce v soukromém vlastnictví největších boháčů (americký FED). Navíc přitom příslušné výnosy do značné míry prostřednictvím bankovního systému inkasují i vlastníci fungující jen v zastoupení druhých majitelů (hlavně vkladatelů).

Formy používání peněžního kapitálu jsou velmi pestré, zejména bereme-li v úvahu také cenné papíry. V zásadě je však lze redukovat na vztah půjčka – dluh, kdy na jedné straně věřitel inkasuje úroky a dlužník je platí. Tedy souběžně vzniká příjem a proti tomu náklad. Tedy pouhý přesun prostředků, aniž by při tom mohla vznikat jakákoliv nová hodnota. Nevidíme tu ani stopu po nějaké nové věcné hodnotě.

Jak víme, bezbřehá peněžní emise (milosrdně se jí dnes říká kvantitativni uvolňování) je otcem i matkou inflačních procesů a cenových bublin. V podstatě inflační růst cen a „bublinové“ přírůstky majetků na burzách mají v zásadě ekonomicky stejnou povahu jako quazi peněžní emise a tedy mají také zhruba stejné negativní dopady. Vždycky v nich na jedné straně jeden vydělá a druhý ztrácí.

Dvojí zisk z renty

Zbývá nám renta z přírodních zdrojů. Ty jsou buď těženy (suroviny) nebo využívány k pěstování či sběru (pozemky, vodní plochy). Obecně platí, že jde o tzv. nevyráběné zdroje jejichž ocenění (pokud se používá, neboť např. v dobách evropského komunismu v zemích RVHP se s možnosti kalkulace nějaké takové renty vůbec nepočítalo) neváže na nějaké vynaložené náklady s jejich pořízením a je čistě umělé (zástupné). V případě těžby se jejich zbývající „uložené“ množství nevratně snižuje, jinak jde o obnovitelné zdroje. Při jejich využívání tedy nevzniká žádná amortizace ani nákladové odpisy.

Pokud jde o pojednávaný problém reálné tvorby nové hodnoty pak pro tyto činnosti platí ekonomicky totéž, co platí o každé produkční činnosti, tedy o vkladech živé lidské práce a věcného kapitálu, o mzdách a zisku (viz výše). Navíc si však vlastník těchto zdrojů (nebo jejich pronajimatel) kalkuluje za jejich používání rentu (pachtovné, koncesní poplatky), kterou inkasuje rovněž sám jako zisk. Přitom „přírodě“ vyčerpané zdroje zpátky nenahradí, a náklady na případné rekultivace zpravidla dokáže přenést na jiné, většinou na stát. Takže vlastníkům kapitálu přináší přírodní zdroje v zásadě zisk dokonce dvakrát, jednak jako jejich majiteli a jednak jako producentovi.

Kapitál je pouhý nástroj přerozdělování

Z toho všeho plyne souhrnný závěr, že samotným zapojením kapitálů do reprodukčního ekonomického procesu nedochází k žádné tvorbě nových hodnot, ale jen k pouhému přerozdělování zdrojů (důchodů, příjmů). K přesunům peněz od mas chudých pracovníků, spotřebitelů, dlužníků či států do kapes hrstky boháčů. V gigantické míře, které se zdaleka nemůže rovnat výše případného druhotného přerozdělování ve prospěch tak často kritizovaných „nepřiměřeně vysokých“ sociálních platů. Je to prostě hra s nulovým součtem. Co jeden (vlastník, bankéř) získává druhý nutně ztrácí. Takže kapitál jako specifický reálný tvůrčí faktor v samotné fázi tvorby nových zdrojů v reálné ekonomice vůbec nefiguruje.

Obecně to všechno platí nejen pro soukromý, ale i pro veřejnoprávní kapitál. Jsou tu však principiální rozdíly. Veškeré shrábnuté zisky (úroky, renty) soukromého vlastníka mu přináší zvýšení jeho osobního majetku a tomu odpovídající ekonomické či politické moci nad druhými. To samozřejmě významně narušuje až ruší možnosti existence reálné demokracie a zakládá růst sociální nespravedlnosti a nesouměřitelnosti mezi kapitalisty a ostatními občany. To není třeba zvlášť dokazovat, vidíme to běžně okolo nás to v  denním životě. Takže je nesporné, že soukromé vlastnictví kapitálu a jeho využívání je parazitické a proto nemravné. Ještě výrazněji třeba posuzovat a odsuzovat zahraniční vlastnictví – ať už soukromé nebo veřejnoprávní – které navíc přináší kolonizaci domácí ekonomiky i politiky cizí kapitál „přijímajícího“ státu.

Třeba říci na rovinu, že veřejnoprávní (domácí) kapitál podniků, bank a jiných institucí ve společenském vlastnictví v podstatě vydělává na ziscích, úrocích a rentách rovněž podobně „kořistně“ jako kapitál soukromý či cizí. Ovšem v mnohem menší míře, protože tu není zabudována výrazná osobní či kolonizátorská chamtivost. Na rozdíl od něho však takto získané výnosy vrací zpětně k obecnému společenskému využití svému obyvatelstvu, svým občanům, především prostřednictvím svých veřejnoprávních rozpočtů (států, krajů či provincií, obcí). To je velice podstatné, neboť tím se jeho „hříchy“ v tomto směru vlastně neutralizují. Lidé-voliči se také demokraticky podílí (mohou podílet) prostřednictvím domácí politiky na ovlivňování a řízení takových organizací. Navíc společenské vlastnictví možnost fungování reálné demokracie naopak posiluje, protože ji mimo jiné může v odůvodněné míře rozšířit také na pracoviště. Nezakládá sociální nespravedlnost a nesouměřitelnost. Omezují se tak i možnosti korupce, protože manažeři takových společenských podniků určitě nehodlají dávat úplatky „ze svého“ (svých platů a odměn). To všechno platí i při zohlednění toho, že jako vždy a všude i tady mohou být takto získané zdroje nejen používány, ale také zneužívány. To už je ale jiná kapitola, netýkající se ekonomických principů a kategorií, ale trestního práva.

Mlčení slovutných ekonomů

Ke všem  těmto principiálním ekonomickým a sociálním problémům dnes slovutní ekonomové a ekonomické teorie mlčí. Ať už jsou podávány pod jakýmkoliv názvem. Nyní hlavně jako neoliberalismus. Je to zajisté proto, že kapitalismus nebyl vytvořen liberalismem, jak si mnozí naivně myslí, ale právě naopak. Přece kapitalismus si ho vytvořil a udržuje při životě pro sebe. Je z toho zřejmé, komu vlastně tahle věda patří. A Nobelovy ceny za ekonomii se přitom udělují jako na běžícím pásu.

Pokud platí výše uvedené, pak také platí, že příjmy plynoucí z vlastnictví kapitálu jsou výhradně parazitické. Tím vším se nic neříká o tom, co se s tím dá dělat. Ani zda se vůbec něco dá dělat. Lidé by ale měli vědět, v jakém reálném světě opravdu žijí. Kdo je jejich skutečným pánem. I když na radosti a sebevědomí jim to jistě nepřídá.

Závěr

Je pravda, že pokud se o tom bude jen mluvit se situace samozřejmě nezmění, ale přestane být tajemstvím, že všechno, co vynáší kapitál soukromým osobám a cizím zemím, je jen nemorální gigantická formálním právem chráněná zlodějna. Proč se potom honíme za bankovními lupiči a kapesními zloději? Čím to je, že v těchto poměrech si na slovo „znárodnění“ nedovolí zdaleka pomyslet ani ten největší revolucionář, i když je třeba doma sám a potmě? Neboť to by přece nemohl spáchat ani ten nejhorší antilidskoprávní satanáš! A přece. Co takhle začít s bankami, které se mezitím staly metastázujícím vražedným nádorem na tělech států a národů. To by přece „při dobré vůli“ šlo technicky provést raz dva.

Lidem byla vnucena bohužel obecně přijímaná a až neúprosně prosazovaná nejen právní, ale dokonce morální představa, že soukromé vlastnictví kapitálu (nikoliv osobního majetku) je posvátné a nedotknutelné. V dnešním pojetí lidských práv tato mantra je natolik rozhodující, že se její nedotknutelnost chápe jako základ jedině možného sociálního systému. Ale je to jen tabu. Víra, stejná jako víra na Ježíška. Současná situace světa ale ukazuje, že je třeba ji zásadně přehodnotit a lidé by už měli naopak nejen chápat, ale kategoricky prosazovat uvědomění si toho, že soukromé a cizí vlastnictví kapitálu se stalo naprosto nemorálním a nepřípustným.

Foto: Adam Smith, zdroj Wikipedia

 

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
15 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
bublin
bublin
12. 8. 2014 10:55

Jak jsem jako laik pochopil z různých článků (tento nevyjímaje), jádro pudla je v tom, že státy postoupily
své právo suveréna vydávat vlastní měnu.
Celá ta židovina spočívá v emitování peněz „z luftu“,
s tou vlastností, že se jedná vlastně o dlužní úpisy.
Jako člověk neznalý ekonomické vědy se možná naivně domnívám, že tento systém je nodstranitelný, bez nutného
zavlažení krví parazita.

Také je s podivem, že v dobách socialismu se o těchto skutečnotech zarytě mlčelo. V hodinách politické ekonomie
jsme se mohli dozvědět cosi užitečného a pravdivého.

brtník v brlohu
brtník v brlohu
12. 8. 2014 11:12

Ale říkali, jenom se nedávalo pozor a tzv „svatou trojici“ – resp její část – politickou ekonomii se považovalo za otravnou blbost.

Tereza
Tereza
12. 8. 2014 11:23

Jak se zdá, je velký rozdíl mezi soukromým vlastnictvím majetku občanů a soukromým vlastnictvím kapitálu. Soukromé vlastnictví už přestalo být tabu, viz vyvlastňování občanů přes inflaci a záchranné akce ve prospěch bank z peněz daňových poplatníků EFSF, ESM a přímé akce vlád zestátněním bank a vytvářením. „Bad bank“ jako na běžícím pásu. A navíc program krácení vkladů střadatelů „bail in“, u nás ani slovo, že jako první oficiálně byla tato zlodějna uzákoněna v červnu ve Španělsku po zkoušce nanečisto na Kypru. Další je ovšem znehodnocování měny změnou kurzu ve prospěch parazita a výprodej kvalitních aktiv – viz zlato z devizových… Číst vice »

Sugar Ray
Sugar Ray
12. 8. 2014 11:23

V dobách socialismu se to zmiňovalo docela dost zahrnuto v imperiální politice anglo-amerických zločinců , určitě v učebnicích , já osobně mám nejmíň tři knihy z výprodejů co dělá městská knihovna jednou za čas .
Kapitáni velkého Byznysu , Kapitál , Základy marxistické ekonomie . To se dávno vědělo ale málokdo si dokázal v tý době představit do jaký hrůzy to může narůst , globální minotaurus .

Béda
Béda
12. 8. 2014 11:25

bublin napsal Jak jsem jako laik pochopil z různých článků (tento nevyjímaje), jádro pudla je v tom, že státy postoupily své právo suveréna vydávat vlastní měnu. Celá ta židovina spočívá v emitování peněz „z luftu“, s tou vlastností, že se jedná vlastně o dlužní úpisy. Jako člověk neznalý ekonomické vědy se možná naivně domnívám, že tento systém je nodstranitelný, bez nutného zavlažení krví parazita. Také je s podivem, že v dobách socialismu se o těchto skutečnotech zarytě mlčelo. V hodinách politické ekonomie jsme se mohli dozvědět cosi užitečného a pravdivého. V každém případě soukromým lichvářům zatli tipec a jediným emitentem… Číst vice »

bublin
bublin
12. 8. 2014 11:42

Jak vyplývá z výše uvedeného, společenské vědy jsem jako student prohnípal. Všechny svoje znalosti mám z populárně ekonomických článků a filmečků

Neoliberální asociál
Neoliberální asociál
12. 8. 2014 15:18

Autorovi nějak uniklo, že pracovní a nákladová teorie hodnoty byly dávno nahrazeny subjektivní teorií hodnoty, takže: „…ale ekonomicky nějaká nová hodnota nad rámec nově vložené (přidané) živé práce se tedy v tomto procesu už nerodí, pouze se na ni přenáší (připočítává) hodnota či část hodnoty už existující.“ není pravda. Hodnota je určena relativním a subjektivním porovnáním s ostatními dostupnými statky při směně na trhu. Takže máte-li třeba hodniky, tak mají pro vás mnohem větší honotu než jen součet jejich částí. Tuto novou hodnotu ovšem nelze vysvětlit započítáním práce – nejjedodušeji je to vidět z toho, že hodnota práce se nemění… Číst vice »

zedd
zedd
12. 8. 2014 15:30

Před pár měsíci jsem slyšel velmi zajímavý rozhovor o trestním právu ve středověku. Tresty i za drobné krádeže byly z našeho pohledu nesmírně tvrdé, na druhou stranu se udělovaly jen velmi zřídka. Důvodem byl fakt, že se tolik nekradlo (pokud odmyslíme tehdejší elitu – ta měla na věc jiný pohled, který vyplývá z pozdějšího), protože soukromé vlastnictví bylo skutečně svým způsobem posvátné. Ta posvátnost spočívala v dost pochopitelném faktu, že krádež pár kusů dobytka, případně řemeslných nástrojů či těch pár metráků obilí znamenala pro původního majitele a jeho dům rozsudek smrti hladem. Tato dříve perfektně pochopitelná „posvátnost“ pak byla mechanicky… Číst vice »

Sugar Ray
Sugar Ray
12. 8. 2014 15:50

Viděl jsem video kdy chlapovi uřízly na jedný straně ruku u zápěstí a na druhý polovině u kotníku nohu . Za to že bratrovi ukradnul video přehrávač ! Už nevim v jaký zemi to bylo , někde na východě . To je docela extrém . V nějakým menších vesnicích a komunitách berou zákon do svých rukou . Je to fakt absurdní kdy nadnárodní zloději jsou de facto nesmrtelný když to tak řeknu , jejich majetek získanej podvodem , násilim apod. je nedotknutelnej , někdy se dokonce sami podílí na systému , na vytváření zákonů , ty největší nám vytváří celej… Číst vice »

zedd
zedd
12. 8. 2014 15:53

Asociále, autorovi to myslím nijak neuniklo, nicméně považuje Vámi nastíněnou teorii za zcestnou. Vůbec mne fascinuje jistota ekonomů ohledně platnosti svých teorií. Přírodní vědy se positivistického náhledu zbavily už před pár desetiletími, ale zdá se, že positivismus zdárně žije mezi ekonomy – inženýry směny a blahobytu. Kupodivu jen málo profesionálních ekonomů bylo schopno upozornit na blížící se krach z let 2007-2008, případně na jeho předobraz z přelomu let dvacátých a třicátých minulého století. Kupodivu se k věci trefně a včas vyjádřili pouze ekonomové za okrajem mainstreamu. Ekonomie je zkrátka věda, která má daleko blíž k historiografii než k fyzice. Ostatně… Číst vice »

zedd
zedd
12. 8. 2014 16:03

SR: Ano, i v Evropě přetrvala tvrdost zákona i když se materiální poměry radikálně změnily. Jean Valjean by mohl vyprávět. V Evropě to lze přičíst působení elit jak majetkových tak duchovních. Ostatně kdo jiný byl správcem „duchovna“ než černoprdelníci.
Ta nesmyslnost, kterou popisujete a která se jistě stala v souladu s tamnějším právem, je pozůstatkem právního systému, který měl původně smysl. Ale zjevně se přežil. Posvátnost finančního kapitálu je třikrát recyklovaný středověk.

zedd
zedd
12. 8. 2014 16:12

Ostatně právě se rodící systém bývá často trevně označován jako neofeudalismus. Na místo rodové šlechty nastupují korporace, které na jednu stranu nabývají „lidských“ práv, na druhou stranu jsou vyvázány z jakékoliv zodpovědnosti. Zároveň se vytváří paralelní právní systém. Stejně jako aristokracie ve středověku a novověku podléhala jinému právu než plebs, současné korporace si mezi sebou ustavují vlastní systém vzájemného vypořádání nazávislý na dosavadních suverénech – státech. Ti mají naopak o svou suverenitu přijít až na takové drobné nepříjemnosti jako správa a reprodukce pracovní síly. Tím se korporáti přece nebudou špinit.

mirror
mirror
12. 8. 2014 20:49

Neoliberální asociál napsal
Takže máte-li třeba hodniky, tak mají pro vás mnohem větší honotu než jen součet jejich částí.

Milý asociále, modernizujte svoje příklady. Nyní se výrobky skládají z hardware a software. Ke hromádce koleček do hodinek je třeba přidat software, tj. vědění, jak je sestavit, abyste dostal kompletní funkční hodinky. Přijde doba, kdy si hodinky vytisknete na 3D tiskárně. Pracovní a nákladová teorie hodnoty stále platí.

Alena
Alena
13. 8. 2014 6:51

kdo ovládá kapitál, ovládá celou zem . Byť by bylo přerozdělování sebe nespravedlivější, tak to je

Béda
Béda
13. 8. 2014 7:04

Alena napsal

kdo ovládá kapitál, ovládá celou zem . Byť by bylo přerozdělování sebe nespravedlivější, tak to je

Gangsteři a banksteři to dobře vědí. Proto z kapitálu udělali posvátnou krávu.