Jsme před volbami. A kdo jediný to do nás hustí?

Jako národ tvoříme zhruba dva stejně početné tábory. To je zhruba tábor těch, kteří volili Zemana, a tábor těch, kteří volili Drahoše. Takže kdybychom měli skutečnou demokracii bez přívlastků (v tomto případě je tím přívlastkem slovo liberální), měli bychom i dva stejně mocné tábory médií, z nichž jeden by podporoval zemanovce a druhý drahošovce.

To by pak panečku byla demokracie, nad kterou bychom se mohli nafukovat. Vždyť si to představte: Každý z táborů má zhruba stejné mediální krytí, takže vpusťme teď do ringu stejně početné myšlenky a argumenty obou těchto táborů, ať se v chlapském souboji a na férovku rozhodne, které váží u lidu víc. A která strana převáží, ať pak u nás vládne.

Ideál, o němž si dnes můžeme nechat jen zdát. Protože máme, bohužel, mediální tábor jen jeden. Ten, který podporuje drahošovce. Ten druhý chybí – prostě není, a na jeho místě zeje prázdnota, jen zčásti vyplněná úsilím několika amatérsky vedených a o existenci stále zoufale bojujích prozemanovských webů. Takto se to z úradku nejmocnějších na tomto světě po sametu zařídilo, a od té doby máme demokracii, která na jednu nohu, a to nohu mediální, kulhá tak, že až bolí se na to koukat. Takže hustit to do lidu zhusta má možnost jen tábor jediný – ten drahošovský. A pochopitelně toho zplna využívá. A i kdyby k tomuto účelu neměl téměř všechna naše média, (jako že je má), stačil by mu k ovlivnění lidí jen internetový Seznam.cz a všechny naše televize na čele s ČT. Ten internetový Seznam.cz totiž dnes, kdy se noviny už prakticky nekupují, máme místo nich. Otevřeme si notebook a už z první stránky nám Seznam.cz buší do očí, čeho strašného se náš prezident dopustil a z jakého obvinění se bude muset zodpovídat náš premiér. A stejné je to i v našich televizích, včetně nejvlivnější ČT, která by ze zákona měla být nestranná, ale dělá si ze své nestrannosti už léta jen dobrý den.

Přes všechnu tuhle masovou masírku však tábory zemanovského a drahošovského lidu zůstávají početně zhruba stále stejně početné. Což lze považovat za novodobý zázrak. Jak je, propánakrále, ve věku nejpromyšlenějších teorií masového ovlivňování lidí něco takového vůbec možné? Že by snad pravda speciálně u nás měla tak hluboké kořeny, že dokáže odolávat všem lžím, které se jí oficiální média 24 hodin denně snaží zadupat do země? A děje se tak snad proto, že jsme ve středu Evropy stáli vždy v průsečíků téměř všech názorových proudů a hledisek, které Evropou putovaly, což v nás vytrénovalo schopnost oddělovat zrna od plev a zachovat si i v těch nejprudších názorových přívalech zdravý rozum?

Je-li tomu tak, pak tomuto našemu zdravému rozumu poděkujme za stávající plichtu mezi námi a lidem drahošovským a zauvažujme nad otázkou, která se nad vším zde řečeným vznáší jak mlha nad vodami. JAK BY TOTIŽ SITUACE U NÁS DNES VYPADALA, KDYBY EXISTOVALA ROVNOST MÉDIÍ OBOU TÁBORŮ? A kdyby tudíž neexistovala jejich dnešní totální nerovnost, která naši demokracii pokřivuje stejně, jako zrcadla na petřínském vršku pokřivují linie našich postav?
A kde bychom tudíž bez té pokřivenosti dnes asi byli? Znali bychom kdy vůbec např. jakoby ďáblem ovládané oči poslance Bartoška, úlisný hlas senátora Fischera, sprostoty senátorky Němcové, válečnické výzvy poslankyně Langšádlové, šílenosti Řeporyjce, názor primátora Prahy o tom, že Praha se osvobodila sama, obvinili bychom Rusko ze zločinu ve Vrběticích, aniž bychom pro to obvinění měli jediný důkaz, strhli bychom do prachu sochu našeho osvoboditele nejen od nacistů, ale i od naší fyzické i národní smrti, maršála Koněva, a trnuli bychom v těchto dnech obavou, že po volbách to u nás může být ještě pomatenější, než je tomu dnes?