Jsou lidé ještě živí?

Hlavní rozdíl mezi živou a neživou hmotou je, že živá hmota se brání. Brání se i zcela pokojná zvířata,  když jsou zahnána do kouta,  nejprimitivnější organismy se odtahují od nepříznivých podnětů,  rostliny, které se nehýbají, si vytvářejí látky, které je chrání alespoň před některými parazity.

U lidí dnes už v podstatě nic podobného neexistuje. Můžeme mluvit o degeneraci, můžeme mluvit o vlivu propagandy. Světské propagandy, která po léta jakoukoli obranu označuje za zakázanou nebo „nepřiměřenou“, a pokud vůbec používá výraz obrana bez přívlastků, tak je to název Obrana pro ministerstvo útočné války a obrana pro jeho činnost nebo pro činnost podobných silových struktur. Lidé jsou vychováváni od malička skutečností, že obrana je téměř vždy postihována víc než útok. Ať už přímo postihem, kterého se jim dostalo, nebo v podstatě každodenními zprávami o beztrestnosti útočníků a tvrdých postizích pro ty, kteří měli tu „drzost“ se útočníkům bránit, byť jen slovně. Těchto zpráv jsou plná média, a o spoustě dalších případů se člověk dozvídá z doslechu. (Dříve bylo možné i srovnávat sazby trestního zákoníku za obranu a za útok, dnes, kdy bývají sazby za útok nulové, už není co srovnávat.) Vliv mají i náboženské tradice, které lidi nabádají, aby se nechali fackovat.

Častým „argumentem“ je, že „násilí plodí násilí“. Obrana je ale násilím pouze v jejich pojetí, kdy výraz obrana používají jako synonymum pro útok. V pojetí normálních lidí je obrana naopak snahou násilí, útok omezit. Normální člověk také nechová žádnou nenávist, kterou mu ti, co se nenávistí dusí, podsouvají. Neuvažuje ani tak, že by chtěl někoho za něco trestat. Normální člověk by jenom chtěl sebe a společnost chránit před nebezpečnými deprivanty. A zažívá frustraci z toho, že to dnes téměř není možné.

Zlo vždy zaujme takový prostor, jaký mu poskytneme. Podobně jako plyn, podobně jako smrad. Zlo je smrad. Tím, že se zlu bráníme, nemůžeme jeho množství zvětšit. Platí něco jako zákon zachování množství zla. Můžeme nanejvýš upoutat jeho pozornost, způsobit, že foukne víc na nás, ale nemůžeme zvětšit jeho celkové množství. Tím, že se postavíme do větru, nemůžeme sílu větru zvětšit.

Z indické filosofie, která klade takový důraz na neubližování, si nejvíc pamatuji, že pokud je smrt bez boje jistá, právě tehdy se má bojovat. Mnozí samozřejmě namítají, že by si tím „pokazili karmu“. Karma není žádné účetnictví, karma je zvyk nějak jednat. Karmu si tedy pokazíte naopak tím, že budete prohlubovat zvyk nebránit se a vyklízet prostor zlu.

Zmatek působí i nesoulad v tom, že v angličtině agresivita znamená ve většině případů pouhou asertivitu, kdežto například v češtině jednoznačně násilí. To umožňuje i po jazykové stránce vydávat anglosaské násilí za přijatelné a asertivitu ostatních národů za zcela nepřijatelnou.

Podobně zavádějící je i vžité (v první řadě ale hlavně vnucené) rozlišování na „násilné a nenásilné trestné činy“. Pokud někdo někoho oloupí se zbraní v ruce nebo jiným způsobem, je to vždy násilí. Jinak bychom mohli i vraždu zastřelením kvalifikovat jako „nenásilnou“, protože se při ní útočník přece oběti ani nedotkne. Cílem tohoto rozlišování je vnucování tolerantního postoje k „sofistikovanějším“ a tedy ve skutečnosti i násilnějším formám násilí, a kriminalizace obětí, které nemají jinou možnost, než se bránit fyzicky.

Toto vnucené rozdělování ostatně dnes nejvíc popírají sami ti, kteří jej hlásí, tím, že prohlašují za teroristy (a podobně) ty, kteří pouze řeknou nebo napíší nějakou, zpravidla jim nepohodlnou pravdu. Nejenže tím stírají rozdíl mezi krvavými zločiny a pravdomluvností, ale jdou ještě dál a prohlašují ty, kteří řeknou pravdu, za daleko větší zločince, a také s nimi nakládají nesrovnatelně tvrději než s nějakým „pouhými vrahy“. S cílem zastrašit lidi tak, aby se už nebránili ani slovem.

16. dubna 2023  ▓

Jan Kristek