Kde domov náš, kde klíč k naší minulosti?

Kde domov náš, kde klíč k naší minulosti? Po delším – zdůrazňuji nezávislém – bádání jsem se dopracoval k závěru, že tím klíčem je Bílá hora, konkrétně pak poznávání jejích příčin i následků. Nechávám u tohoto konstatování otazník jen proto, aby se ve veřejnosti mohla na toto téma snadněji otevřít diskuse směřující k lepšímu porozumění toho, co jsme jako společnost zač a proč jsme takoví, jací jsme. Předtím jsem se zabýval studiem poválečného období. Zvláště pak třemi monstr-událostmi našich nedávných dějin, tedy Února 1948, Srpna 1968 a Listopadu 1989, jež jsou spojeny s fenoménem rudé totality. Vydal jsem o tom v letech 2010 až 2012 trilogii, kde jsem hledal vysvětlení jejich příčin, což mne nakonec v posledních letech přivedlo i k hledání hlubších základů české společnosti. Ukázalo se totiž, že bez porozumění tomu, co se stalo před a hlavně po bitvě na Bílé hoře, nelze pozdější vývoj české společnosti rozklíčovat. Ani rudé, ani hnědé totalitě, natožpak jejich reliktům v posledním čtvrtstoletí v české společnosti nelze bez zkoumání událostí kolem Bílé hory přiměřeně porozumět.

Operace Bílá hora a černá totalita

V krátké době vyjde na toto téma má další, tentokrát zatím dvoudílná studie „Operace Bílá hora a černá totalita“. Chcete-li se dozvědět, co jsem zjistil, můžete si ji v září koupit, půjčit či jinak sehnat. Když mi pak napíšete o svých dojmech z tohoto čtení, rád s vámi, milí čtenáři, povedu otevřenou diskusi na dané téma. Budete-li však mít problém se sehnáním materiálu, či bude-li pro vás nesnadné si jej pořídit, rád vám část této studie se souhlasem mého nakladatele zadarmo pošlu na váš mail, snad již příští měsíc. Mám pouze jedno přání, abyste si knihu nejdříve prohlédli v knihkupectví a vybrali si, jakou část, resp. kapitolu chcete zaslat. Na vypracování vlastního názoru na věc vám to snad postačí. V tomto případě napište na moji mailovou adresu vlada.cermak2@seznam.cz. Nechci se tímto komentářem dostat do podezření, že chceme s nakladatelem takto zvyšovat odběr. On a jeho nakladatelství Mare-Czech to stejně nebudou mít lehké, což pochopíte z obsahu knihy.

Přiznávám, že u zrodu knihy byly silné emoce. Církevní restituce jsou něco nestravitelného, co zasáhlo většinu národa. Je to jasné popření, doslova zrada odkazu našich předků, včetně úsilí těch, kteří se zasloužili o obnovu republiky. Ano, o obnovu, protože v r. 1618 jsme již republiku měli, byť stavovskou. A měli jsne dokonce i prezidenta, což ne každý ví. Možná těm nemnoha věřícím slušným katolíkům, kteří zde žijí s námi (podle výsledků sčítání obyvatelstva jich je tak 10 %, ale těch praktikujících je podstatně méně) – někteří z nich patří i k mým přátelům – budou některé moje závěry připadat příliš silné. Měli by si to vše ale nejdříve přečíst a popřemýšlet o argumentech, na nichž jsou založeny. Snahou bylo i to, aby kniha neodrazovala´čtenáře přílišným rozsahem stránek. Mnohé z toho, co bych tam rád ještě dopsal – o našich dějinách, roli katolické církve, i o tom proč a jak byly restituce uzákoněny a proč se dnešní vláda nenamáhá je odstranit stejným způsobem, jak došlo ke kodifikaci zákona č. 242 z roku 2012, bylo proto zmíněno jen v náznacích či v poznámkách ke knize. Právě proto jsem ještě připsal tyto dva komentáře. Vyjadřuji se v nich k událostem před a zvláště po Bílé hoře trochu obšírněji (o samotnou bitvu tak moc nešlo). Postoje tehdejší české společnosti, zvláště jejích reprezentantů, stojí za to – byť s velkým zpožděním – si připomenout. Možná i pak stoupne z Vaší strany zájem v tomto komentování ještě dále pokračovat, ale nebudu se vnucovat.

Bílá hora českých prestitutek aneb Těžký bulvár české minulosti

Vztah mnoha Čechů k minulosti české společnosti je stále dost problematický. Vidět je to zvláště v médiích, kde mnozí novináři s oblibou píší o kořenech české závistivosti, ublíženosti a o jiných, většinou dost špatných vlastnostech. Tvrdí, že jsou typické jen pro národ Čechů, ale evidentně píší často spíše o svých osobních problémech. Mediální produkty mají však tu zvláštnost, že působí jako efektivní rozsévači nejen hloupých předsudků a stereotypů, ale i zjevných, ničím neobhajitelných hloupostí a blbostí, které by se ten, kdo je skrytě přenáší přes média na jiné ani nepokusil ve společnosti lidí se zdravým rozumem přednést. Pokud něco takového je ale vytištěno, působí to na slabší a méně soudné povahy nakažlivě. Jako by platilo, že co je psáno, bylo i dáno. Leccos lze ovšem vysvětlit faktem, že naprostá většina médií je u nás vlastněna cizími subjekty. Jejich zájmy mohou být – a také většinou, byť někdy skrytě, bývají – české společnosti nepřátelské. Prodejní žurnalisté jen plní instrukce svých zaměstnavatelů. Lze je sice neposlouchat, nevidět, nečíst, ale to je tak asi všechno – jak by řekl Jára Cimrman – co proti tomu zatím můžeme dělat. Jde o uplatnění svobody tisku naruby. Mnohá dnešní média díky tomu šíří záměrné lži, a nejen o české společnosti

Zvláště zřetelně to lze ilustrovat na psaní o minulosti. Profesionální žurnalisté pracující v médiích v „rubrice historie“, mívají většinou na vybranou, zda si vyberou témata z tzv. mrtvé minulosti, která dnešní svět již příliš neovlivňuje (např. archeologické nálezy), anebo zda se budou zabývat tzv. živou minulostí. Zde se ovšem pohybují jako kladeči min na minovém poli, aby si z té nabídky vybrali něco, co se dá veřejnosti zprostředkovat. Nedělá jim potíž ten který problém z minulost trochu zfalšovat, třeba tím, že z daného tématu něco vynechají anebo naopak přidají. Upravují minulost často tak, jak jim to jejich zaměstnavatelé doporučí. Jen čtenáři či posluchači-naivové si pak mohou dělat iluze, že z žurnalistické historiografie – jak by se tento pseudoobor dal také nazvat – se mohou dovědět něco věrohodného a skutečně poučného. Zvláště pak ne o období z posledních sto let a také z období kolem Bílé hory. To, co nabízí ČT na všech svých programech, Právo, Lidové noviny či Echo 24 a další média, je touto praxí dlouho a silně poznamenáno. Tato média nejsou samozřejmě nic jiného než těžkým bulvárem české minulosti. Pozoruhodné na tom je mimo jiné i to, jak se v něm propojují zájmy prodejných historio-žurnalistů se zájmy prodejných, na politickou objednávku pracujících historiografů z akademických či vysokoškolských institucí, který je také jako naseto. Nejsou to už dávno odborníci na minulost, ale na její falsifikaci, což se dá dělat různými, často velmi sofistikovanými způsoby. Laická interpretace minulosti plné bílých míst a jiných vakuí pak bývá nutně zcela odlišná, než kdyby tam tyto „produkty“ falsifikátorů nebyly. Nemluvě o šíření zjevných nepravd a vymyšlenin. A zdá se, že některé události z našich nedávných dějin takové manipulace zvlášť silně přitahují – jako slavná magnetové hora ze starých pověstí českých. A nejde jen o poválečné dějiny, o kterých v mých komentářích toho bylo již dost. Daleko největší gravitační sílu ohledně dezinformací a misinformací lze najít kolem událostí týkajících se Bílé hory. Souvisí to jak s církevnímí restitucemi, tak třeba i se vznikem Československa v r. 1918.

Problémy s češstvím

Bez kritického výkladu bělohorského pozadí našich novodobých dějin je vznik první republiky prakticky nesrozumitelný. Přesto dodnes takový výklad chybí, včetně toho o co v tomto období šlo, proč se to stalo a hlavně jaké to mělo vnitřní i vnější souvislosti. Bez toho všeho přirozeně nelze porozumět nejen obrovským majetkovým a sociálním změnám, které po roce 1918 zasáhly (a dále zasahují) českou společnost, ale ani výše zmíněnému podivnému vztahu velké části české společnosti k minulosti a také k sobě samé. Řeč je o lidech trpícím něčím jako poruchou vnímání sebe sama jako sociálních bytostí, a také o specifické amnézii ve věci vlastní minulosti, včetně jejich problémů s češstvím. Nejde jen o známý medializovaný případ, kdy bývalý politik prohlásil „stydím se za to, že jsem Čech“. V tomto případě šlo totiž zjevně o osobu s poruchou identity, která se ani předtím, ani potom necítila být Čechem. V případě opravdových komplexů z minulosti své vlastní společnosti jde obvykle o něco jiného, i když není snadné to generalizovat. Takové problémy bývají u každé z těch zakomplexovaných osob dost individuální. Zabývat se jimi trochu více do hloubky by bylo možné snad jen v obsáhlé, empirickými fakty dostatečně podložené studii. Není se tomu co divit. Každý jsme přece trochu jiný, ať už věkem, vzděláním či geny, kterými jsme obdařeni. Zvlášť vlivnými faktory na vznik takového komplexu ve věci společné minulosti bývají především politické přesvědčení anebo etnická a kulturní jinakost.

V případě politické orientace může jít třeba o příslušnost ke hnutí, které se hlásí k ideologii internacionalismu. Ten, kdo byl či je věřícím komunistou včetně víry v proletářský internacionalismus, nemůže v tomto ohledu nemít problém, zvlášť když k tomu dříve přidal ještě lásku k SSSR na věčné časy. Poučné je v tomto smyslu aktuální dění na Ukrajině, kde probíhá otevřená válka o výklad jejich minulosti. Dost komplikované, byť ne tak krvavé, je to i u těch, jejichž předci už také měli problém s českou identitou. Pocházejí v naprosté většině z tzv. smíšených rodin, kde aspoň jeden z rodičů či prarodičů byl identifikován s jinou národností a tedy s odlišnou kulturou a tedy i minulostí předků, zvlášť pokud to bylo spojeno s přesvědčením, že patří k lépe obdařeným, jak věří. Dříve šlo spíše o náboženství, nyní jde o jasné politikum (sem patří např. i tzv. roduvěrní Slováci, kteří jako v Čechách narození a v českých školách vychovaní se mohou cítit být jiní, včetně příslušnosti k tzv. Čechoslovákům). U řady nositelů těchto vývojových liniích (včetně Romů) to může – ale nemusí – vyvolat vnitřní chaos ve věci jejich národní (rozumějme i společenské) identity. K silným motivům patří touha po co nejlepší minulosti. Ve výše zmiňovaných i nezmiňovaných případech však jde v souhrnu jen o malé, byť někdy velmi vlivné menšiny těch, kteří sice mluví česky, narodily se v Česku, ale mají problém se identifikovat s českou společností a s její minulostí. Jsou tzv. kapitolou sami pro sebe. V tomto komentáři však nejde o nic jiného než o obecně formulovaný vztah většinové populace k české národní minulosti, tedy zda se cítí či necítí být Čechy. Zmíněné minority lze tedy nechat – aspoň zatím – tzv. stranou.

Pozitivní nacionalismus

Češi a jejich minulost je přirozeně velké téma. A to i bez výše zmiňovaných problémů. Možná není ani tak důležité, zda a kolik toho sdílíme společného, jako o to, proč s tím máme takové problémy. V prvé řadě pak hlavně problém: Proč tuto vnitřní sounáležitost nedokážeme trochu lépe využívat k vzájemnému užitku a proč se tím někteří z nás vůbec trápí? Jsou totiž společnosti, které právě díky tomuto sdílení objevily v sobě zvláštní energii (tzv. pozitivní nacionalismus), která je žene k velkým výkonům. Měřítkem takové způsobilosti bývá např. schopnost vytvářet stále početnější společnosti. My se svými deseti miliony obyvatel představujeme stěží něco více než poměrně malou, byť „velkou“ společnost (ve smyslu schopnosti podporovat rozvinutou dělbu práce apod.). Jsou ovšem podobně velké malé společnosti, které se už do historie lidstva zapsaly výjimečnými výkony v tomto ohledu např. už v raném novověku. Angličanů třeba nebylo před půltisíciletím více než Čechů. Příkladem mohou být ale i Holanďané či Portugalci, kterých není ani dnes o moc víc než nás. Svými dějinami významně ovlivnily dějiny jiných, dnes opravdu velkých, byť ne těch největších společností žijících v dnešní Brazílii či Indonésii. Kdo ale lépe zná českou historii, ten ví, že nebýt Bílé hory a toho, co v podobě černé totality přišlo potom, i naše společnost (byť žijící ve vnitrozemí) mohla sdílet podobnou vývojovou trajektorií. Minulost společnosti, ke které se hlásíme my všichni, kteří se považujeme za Čechy by s velkou pravděpodobností vypadala jinak. Místo expanze do vnějšího světa, kam směřovaly společnosti se slavnou námořní historií, naši předkové zřetelně směřovali své úsilí ke změnám v oblasti vnitřního uspořádání. Největším nositelem nebo spíše věrozvěstem těchto změn byl asi J. A. Komenský, bez ohledu na fakt, že od svých 35 let byl nucen žít a tvořit v cizině. Stačí si v této souvislosti položit jednu jedinou, byť hodně hypoteticky založenou otázku: co by se s českou společností asi stalo, kdyby nebylo Bílé hory?

Odpověď na tuto otázku – byť rovněž hypotetická – je i odpovědí na výše formulované téma tohoto komentáře. Češi nemají důvod trpět komplexy ohledně vlastní minulosti. Naopak: mají mnoho důvodů být na ni hrdi. Příčin této nesrovnalosti ve vnímání vlastní minulosti, tedy mezi tím, že mnoho Čechů ji považuje za horší, než mají jiné, hlavně některé okolní národy (Němci, Rakušané, Maďaři, nebo dokonce Poláci), je více a jsou různé. Šest století trvající propagační válka vedená z Říma, z centra katolické církve, vykonala přitom své. Zvlášť když přinejmenším v letech 1620 až 1918 byla vedena nanejvýše bezohledným způsobem. Pozoruhodné přitom je, že občas se v některých memoárech a studiích psaných z pozic českému národu nepřátelských, objeví přiznání, že to „tehdy“ bylo tzv. „zu viel“. Dost se na tom všem podílela, respektive stále podílí i pátá kolona mezi tzv. historiky, kteří naše dějiny otevřeně či skrytě přepisovali. Samozřejmě silný vliv měla a má na tyto postoje i katastrofální situace mezi těmi, kteří o sobě tvrdí, že představují českou elitu v dnešní politice a také v hospodářství a v jiných oblastech, včetně sféry vědy.

Čecháčkovský komplex

Takovou krajní reakcí na vliv těchto faktorů je mezi některými Čechy, kteří tomu podlehli, něco jako sebemrskačství. U mnoha jedinců to vede i ke snaze získat jinou národní identitu, což se děje různými způsoby. Nejen tedy tím, že se odstěhují mimo svoji vlast v domnění, že se tím jejich komplex anuluje, aby nezřídka poznali, že tím trpí stále. Typické je to u mnoha emigrantů, kteří odešli třeba v letech 1968-9 či později anebo naopak dříve. U některých se tento komplex projevil třeba silným steskem po tradičních symbolech vlasti. Někdy tomu propadli tak, že se dokonce vrátili. Obvykle poté, co se jim k tomu obvykle přidružil nějaký neúspěch v adaptaci na nový domov. Jiným způsobem bylo najít si partnera či partnerku odjinud a přijmout jeho-její identitu za svou. Anebo hledat ve svém rodokmenu předka s jinou identitou a přihlásit se k ní. Jsou státy, jako třeba Izrael, které jsou ochotny takové migranty přijmout i za své občany. Nikdo z výzkumně orientovaných kolegů se – pokud vím – nepokusil toto téma uceleně a vyčerpávajícím způsobem zpracovat. Tedy jak z řad emigrantů ani z těch, co zde zůstali.

Mnozí „bývalí Češi a Češky“ sde nehlásí především k minulosti české společnosti, kterou považují za dehonestující pro své já. A není jich málo. Jen klasických emigrantů bylo mezi Únorem 1948 a Listopadem 1989 možná bylo i půl milionu. A od roku 1989 dodnes jich přibylo možná dalších dvě stě tisíc! O složitostech jejich stýskání a vyrovnávání se s tím, že se v té či jiné míře již přestali cítit být Češi, je ovšem k dispozici řada knih. Asi 17 z nich napsala paní Jindra Tichá, která zakotvila na Novém Zeelandu. Její knihy jsou v mnohém poučné a nanejvýše zajímavé. Ale nelze je vnímat jen jako jedinou možnou výpověď. Mám přítele v Americe, který zde žije od roku 1968, ale odmítá své dojmy a poznatky uspořádat do publikovatelného textu. Vyměnil jsem si s ním již stovky mailů a také jsme se už setkali v Praze. Nepohnulo s ním ani sdělení, že pokud on nechce své dojmy z emigrace a z vývoje svého podivného odnárodňování se sdělit druhým, že se klidně může najít někdo jiný, kdo jej už trochu zná, a udělá to za něj. Je totiž škoda, když z poměrně slabých důvodů s tím nejde tzv. na trh, zvlášť když je to člověk posedlý svojí minulostí. V něm samém se totiž čechofilství i čechofobství doslova mele. Mít jeho souhlas s publikováním jeho názorů, leccos z toho, co zde chci napsat o komplexech Čechů z národní minulosti by se dalo velmi dobře právě na něm demonstrovat. Ale nemyslím, že je nutné kvůli tomu, abychom se něco dověděli o své minulosti, naučit se analyzovat i komplexy, kterými v této oblasti tito lidé trpí. Dá se na to jít i jinak.

Klíč jménem Bílá hora

Klíčem k české minulosti podle mých zjištění (viz výše) nebyl ani Únor, ani Srpen a tím méně pak Listopad, o nichž jsem již psal. Vše ukazuje, že oním klíčem byla Bílá hora. V mé studii na toto téma se lze dovědět mj. o potenciálu, jaký měla česká společnost v době před Bílou horou. A také o tom, jak tento český potenciál ovlivňoval dění v tehdejší Evropě a dokonce i jinde. A také o tom, kdo byl první český prezident (ani Havel, ani Klaus či Zeman nebyli jedinými českými prezidenty, i když kvality Viléma z Roupova nebyly o moc lepší než jejich. Nebo jaké špinavé sociální zbraně byly použity proti české společnosti, a nejen v podobě korupce či formování pátých kolon ze strany Habsburků a prelátů. Či o špinavosti a nechutnosti církevně-restitučního zákona z roku 2012.

V souhrnu z výsledků nezávislého (na přepisovačích české historie) bádání vyplývá, že kdyby se Bílá hora nekonala (nešlo zdaleka jen o tu malou bitku blízko bělohorské obory), ale i bez toho, co přišlo hned poté v podobě ekonomického vytunelování (tehdy se tomu říkalo malá kaláda) a hlavně bez instalace jezuitské černé totality v centrální Evropě by vznikl nejspíše nový typ státu nazvaný Konfederativní stavovská republika Česká koruna. Zahrnovala by nejen oblast Čech a Moravy, ale i jiné tradičně k nim patřící země, včetně celého Slezska, Horní a Dolní Lužice, Horního a Dolního Rakouska a možná i Uher. Tento silný a velký, protestantsky orientovaný stát by nejspíše byl schopen zablokovat nejen další expanzi Osmanské říše do Evropy, ale mohl už tehdy vést k osvobození Konstantinopole. Jinak řečeno: vedl by i k vytvoření toho, čemu se až v příštím století začalo říkat Západ (i když by to ve skutečnosti mohl být z geografického hlediska i Střed či Východ Evropy). Právě o to totiž tenkrát šlo: zda bude či nebude Západ. A také kdy bude!

Události týkající se třetí pražské defenestrace. 23. května 1618 (a zároveň vypuknutí tzv. českého povstání) by byly nejspíše později oslavovány jako den, kdy se Evropa začala osvobozovat od césaropapismu iniciovaného Římem. Praha měla velkou šanci stát se s ohledem na svůj význam v tomto dění i na geografickou polohu hlavním městem celé protestantské Evropy (vždyť zde začala reformace, jak uznal už Luther) a češtinou by se hovořilo dnes stejně tak, jako se hovoří anglicky. Tedy jako jazykem vyspělým a spojeným s rozvinutou společností. Svět by šel jinudy a mnohé svědčí o tom, že bychom byli všichni mnohem dál, než jsme na cestě k budoucnosti.  Prudce by rostla vzdělanost, návazně na to i věda a nikdy by nepřišly katastrofy v podobě hnědé či rudé totality, protože jezuité by nikdy nezavedli jejich pravzor v podobě černé totality.

Nic z toho se ovšem nestalo. I o tom je kniha „Operace Bílá hora“, a také o tom, proč se proč jsme jako společnost v 18. století málem zanikli i proč dnes tak namáhavě a s mnoha problémy vzniká Evropská unie, zatímco evropské státy jako Rusko, Norsko, Švýcarsko a řada balkánských států, o těch malých, ale vlivných, jako je Vatikán ani nemluvě, se buď orientují na vývoj jinudy, anebo s tím mají jiné problémy. O tom všem je studium české minulosti, včetně té raně novověké. Kniha má jeden hlavní cíl: najít klíč k sebeporozumění si. Pokud v nás samých zůstávají obě naše základní formy existence (tedy ta individuální i ta sociální) nespojité, je to skutečně velký problém. Před sto lety – plus mínus – toto hledání bylo označováno jako pokus o řešení otázky o smyslu českých dějin. Navršilo se kolem toho tehdy tolik literatury, že někteří nynější paraziti z řad pseudobadatelů si na tom mohli založit i akademickou živnost. Nejde zde o žádný smysl dějin, ale o ochotu porozumět tomu, co se s českou společností na prahu novověku dělo, proč se to dělo, a jaké to mělo následky. Přečtěte si to a přemýšlejte o tom společně se mnou.

Foto: Petr Ďoubalík, www.douba.cz