Kdo začal 2. světovou válku?

Zaobírat se touto otázkou se zdá být v dnešní době, tolik vzdálené od posledních válečných událostí 2. světové války, kdy dožívají poslední pamětníci, zcela banální.

Ovšem v době přepisování základních axiomů, pohlavního, náboženského a etnického přeformátovávání evropské populace, překrucování dosud platných morálních a mezinárodních pravidel, ignorování pudu sebezáchovy a historických zkušeností našich předků, přepisování historie, opakovaných pokusů o glorifikaci nacismu, kdy vlastenci jsou považováni za extremisty a z ciziny placené organizované paralelní struktury, které se snaží ruka v ruce s médii vlastněnými cizími vlastníky změnit výsledky demokratických voleb nedemokratickými prostředky, jde o otázku velice zásadní, aktuální, neřkuli existenční. Protože jak pravil klasik, historie se může kdykoliv zopakovat.

Je to obzvlášť aktuální v době, když někteří místní lokální politici ve snaze zviditelnit se a získat politické body chtějí glorifikovat nacistu jako osvoboditele Prahy, pod různými důvody odstranit památník symbolu československého osvobození od nacismu a prohlašují, že 2. světovou válku nezačala 3. říše konspirací v Gliwitzích a následným vojenským napadením Polska, což byl dosud všeobecně přijímaný historický fakt začátku 2. světové války.

Nuže, jak to vlastně všechno bylo a kde to celé začalo?

Při zodpovězení otázky bych si vzal na pomoc obecně přijímanou definici války zformulovanou pruským generálem von Clausewitzem:

„Válka je pokračováním politiky jinými prostředky“.

Zde bych chtěl pouze doplnit, že za jiné než politické prostředky je možno z hlediska politologie považovat především násilné vojenské, násilné ekonomické prostředky, tedy různé politicky motivované sankce, embarga, ulitimáta a nesnášenlivou propagandu směřující k eskalaci mezistátního, případně globálního konfliktu, či k občanské válce v konkrétním státě. Clausewitzova definice je velice obecná (zahrnuje i tzv. studenou válku vedenou bez použití přímého vojenského násilí za pomoci zbraní).

Noví progresivní historici tvrdí, že příčinou 2. světové války bylo uzavření sovětsko-německého mezistátního paktu Molotov-Ribbentrop, jehož důsledkem bylo vojenské napadení Polska 3. říší a s odstupem několika týdnů sovětský zábor východních částí Polska po Curzonovu linii.

Nebudu vůbec zpochybňovat existenci těchto historických událostí, ale položím otázku: Nepředcházely tomuto již dříve analogické události, které odstartovaly vojenskou expanzi 3. říše do celé Evropy a posléze i do Eurasie a Afriky?

Po mém soudu předcházely a byly zcela analogické paktu Molotov-Ribbentrop.

Zde nebudu vyjmenovávat jednotlivé zahraničně politické smlouvy 3. říše s ostatními evropskými zeměmi (a že jich bylo), dotknu se pouze jediné, tzv. Mnichovské dohody a jejich příčin a následků. Za příčinu vedoucí k Mnichovské dohodě lze považovat dlouhodobé politické (se soustavně stupňovanými požadavky) a násilné působení tzv. páté sudetoněmecké Henleinovské kolony na území prvorepublikového Československa, které vzniklo po Pařížských dohodách stvrzených vítěznými mocnostmi 1. světové války i poraženými. Jako nestranný arbitr k řešení sporu národnostní menšiny v Československu se státem byl povolán britský lord Walter (zvláštní jméno pro britského aristokrata) Runciman.

Tento po svém velice selektivním „nestranném“ šetření přímo v sudetských oblastech bez vyslechnutí argumentů protistrany a hlubší analýzy ve své zprávě zkonstatoval:

„Čeští úředníci a policisté, kteří nemluvili německy vůbec nebo jen velmi špatně, byli ve velkém počtu jmenováni do čistě německých okresů, čeští zemědělští kolonisté byli podporováni v tom, aby se usidlovali na pozemcích předávaných v rámci pozemkové reformy uprostřed německé populace, pro děti těchto českých vetřelců byly ve velkém budovány školy, obecně se věří, že české firmy dostávaly přednost při udělování státních zakázek a že stát poskytoval práci a pomoc Čechům mnohem ochotněji než Němcům. Myslím si, že tyto stížnosti jsou do značné míry oprávněné. Ani v době mé mise jsem u československé vlády nezjistil ochotu k nějaké adekvátní nápravě.

Všechny tyto a další stížnosti byly posíleny důsledky hospodářské krize v sudetském průmyslu, který tvoří velmi důležitou součást života obyvatel. Zcela přirozeně byla z následné chudoby obviňována vláda. Z mnoha důvodů, včetně těch shora uvedených, převládal do doby před třemi či čtyřmi lety mezi sudetskými Němci pocit beznaděje. Novou naději jim však poskytl nástup nacistického Německa. Za daných okolností považuji jejich žádost o pomoc u svých soukmenovců a jejich konečné přání připojit se k říši za přirozený vývoj.„

Zde bych jenom připomněl, že v té době bylo zcela běžné, že státy vyžadovaly všude v úředním styku používání státního úředního jazyka a že hospodářská krize postihla všechny státy i Západem štědře dotované Německo a Velkou Británii. Že firmy německých majitelů sympatizujících se Sudetoněmeckou stranou nemohly získat státní zakázky při budování kupř. pohraničních opevnění na německé hranici a přístupových cest k nim, případně na zbrojních zakázkách pro československou armádu, že do policejních a velitelských sborů a úřadů v sousedství 3. říše byli přijímáni hlavně Češi, bylo zcela logické. Jenom sebevražedná vláda by měla opačný přístup.

Nyní již k samotné Mnichovské dohodě, ke svolání které poskytla argumentační zdůvodnění zpráva lorda Waltra Runcimana. Dohody se zúčastnili zástupci čtyř evropských mocností: Německa, Itálie, smluvního spojence Československa Francie a Velké Británie, z niž pocházel i šetřící arbitr. Výsledkem bylo písemné ultimátum předložené československé straně čekající v předsálí (pověstné jednání o nás bez nás) o postoupení konfliktních území obývaných hojně německou menšinou 3. říši.

Zde bych chtěl zdůraznit, že Československo nebylo iniciátorem této konference a ani nepodalo žádost o odtržení svých území. K tomu by ostatně nepotřebovalo žádnou konferenci několika mocných evropských států. A dalšími důsledky bylo, že osamocené a opuštěné Československo, které stavělo na německé hranici systém opevnění a vojensky mobilizovalo) přijalo mocnostmi (včetně svého francouzského spojence) vnucené ultimátum a bez boje postoupilo pohraniční území, které tvořilo přirozenou geografickou bariéru na německé hranici včetně budovaných opevnění proti 3. říši. Prezident Beneš následně opustil republiku a vytvořil zahraniční mocenské centrum ve Velké Británii, která byla jedním ze signatářů Mnichova.

Zde bych chtěl vypíchnout dva momenty:

1. Přijetí politického ultimáta mělo za následek nedobrovolné odtržení a vojenskou anexi a okupaci českého pohraničí, na kterém se navíc přiživily i sousední Polsko a Maďarsko.
2. Dalším důsledkem odtržení pohraničí obývaných menšinami byl rozpad Československa na 2 státní útvary a vojenská anexe zbytku Čech a Moravy, která byla nad rámec Mnichovského ultimáta a znamenala porušení jak Mnichovské dohody 4 mocností, kde se 3. říše zavázala, že jde o její poslední územní požadavek jak vůči Československu, tak mezinárodnímu společenství.

Šlo tedy o pokračování politiky jinými, vojenskými prostředky – o vojenskou anexi a okupaci. Tedy o válečný akt.

A jak to bylo dál? Dalším důsledkem bylo kromě jiného předložení návrhu na uzavření paktu kolektivní bezpečnosti v případě napadení třetí stranou Velké Británii a Francii ze strany Sovětského svazu, tedy Stalina. Toto mělo zabránit další vojenské expanzi 3. říše a předejít válce, tedy použití násilných vojenských prostředků při řešení politických otázek v Evropě. A víme, co následovalo – včetně role Polska a záměrného torpédování uzavření smlouvy vysíláním třetiřadých zástupců bez patřičných oprávnění na jednání se sovětskou reprezentací. Až po praktickém zmrazení jednání o navrženém paktu kolektivní bezpečnosti došlo logicky k návrhu a uzavření smlouvy Molotov-Ribbentrop, která Sovětskému svazu víceméně garantovala, že nebude nacistickým Německem vojensky napaden. Tedy mír, který odmítly SSSR garantovat dříve oslovené západní tzv. demokratické mocnosti Velká Británie a Francie.

Závěrem

• Při hodnocení jakýchkoliv historických událostí a procesů je potřeba mít na paměti celkový kontext a kauzalitu historických procesů, nevytrhávat a neizolovat dílčí jevy, vidět souvislosti a neměřit dvojím metrem, tedy abychom to, co jednomu odpustíme a blahosklonně u něj přehlédneme, dávali druhému za vinu.
• Po mém soudu v intencích Clausewitzova vymezení byla začátkem 2. světové války Mnichovská konference a nikoliv pakt Molotov-Ribbentrop a následné vojenské zábory a vojenská okupace československého pohraničí a posléze i zbytku území Čech a Moravy.
• Kdo chce otevírat Pandořinu skříňku a přepisovat historii, musí tak činit se vším všudy. I s akcentováním významné role sudetské menšiny na událostech vedoucích k válce, i s podílem akcentování role západních mocností VB a Francie na vzniku 2.světové války, i s akcentováním podílu Polska na vzniku 2. světové války. Přepišme tedy historii a politicky nekorektně uznejme za začátek 2.světové války uzavření nikoliv smlouvy Molotov-Ribbentrop, ale Mnichovské smlouvy.
• Je zajímavé, že dnešní přepisovatelé historie neztotožňují se SSSR dnešní Gruzii, i když Stalin byl diktátor gruzínského původu, že neztotožňují SSSR s Ukrajinu, neztotožňují dnešní Polsko a Maďarsko s tehdejším Polskem a Maďarskem, které se spolupodílely na územním rozchvácení Československa … A že neztotožňují se 3. říší dnešní Německo. Dnešní kapitalistické Rusko zůstalo ovšem v jejich očích dodnes Sovětským svazem.