Již v roce 2000 jsem chtěl založit společenský měsíčník, který by mapoval kontinuity tohoto regionu. Naší společné vlasti. Kontinuity historické, ekonomické, sociální, osobní… Málokdo se jimi zabývá. A není divu. V područí reality, dějinného tlaku, který nás vede směrem, který si ani Orwell, či Huxley nedovedli představit není mnoho času, ani prostoru zabývat se takovými nicotnostmi. Je zcela na místě vylít si hlavu, užít si tu trochu zdánlivého "hédonismu" s promiskuitní kolegyní, nebo si rovnou šlehnout… Nastaly totiž Poslední dnové Říma, jen si to zatím málokdo dokáže připustit.
Tato krásná země dokázala od svého zalidnění po ničivé Třicetileté válce uživit relativně stejnou populaci. Dokonce po většinu času vytvářet nadprodukci, díky které bohatla. Toto bohatství naši předkové dokázali zhmotnit a rozmnožit ve formě tvorby barokní krajiny, vybudování základu průmyslové produkce Rakousko-Uherské monarchie, nebo takových skvostů, jakými jsou kubistická, či funkcionalistická architektura.
O stavu naší zastupitelské "demokracie" jsem ztratil základní nadšené pomýlení už v době, kdy mi otevřel zrak senátor, který dvakrát zaplatil "nepovedené" navrácení svých zcizených rodinných majetků, aby se svými syny v potu tváře obnovil podnik svých předků. Říkal: "Dane, ty se mýlíš, nehledej za vším konspirační teorie. To jenom naši zastupitelé jsou natolik prodejní, že nedokáží dohlédnout důsledky svých činů. Ve většině případů ani nejde o miliony, jen o "pár drobných", nebo bagatelní členství v nějakém golfovém klubu… Oni jen vědí, že to nemusí být na víc, než ty čtyři roky… A jsou natolik loajální, že za ty drobné prebendy, které jim padnou do věčně otevřené kapsy nakonec hlasují dle zadavatelova přání…"
Pryč je svět podle Machiavelliho. Svět, kdy tajné služby radily státům a své rady dokládaly podloženými rozklady. Role národního státu upadá ve prospěch nadnárodních gigantů, které jsou nekontrolovatelné a kontrolu přebírají. Vlastní soukromé armády, které vyvolávají žádoucí konflikty a kontrolují budoucí vývoj až do té míry, že dokáží odhadnout směřování každého jedince. O schopnosti jej ovlivnit, či zlikvidovat, je li to méně nákladné, si není třeba dělat iluze.
Dějiny a češtinu mne vyučovala vnučka profesora Rašína. Dnes platí za jednu z nejlepších majitelů domů v Praze, jen žije ve Švýcarsku. Co by zde taky hledala…
Krom nemovitých kořenů zde zbyla jen spálená země a společenstvo zmatených, kteří si, čtouce bulvár, nadšeně počkají, až budou moci otrocky odpracovat vědomé lapsusy soukromých bank a budou vděční za chemií pomáznutá korýtka. Nepamatují si na pojmy, jako je hrdost, sebeurčení, naplnění vlastního života, sounáležitost a loajalita. Nemají totiž ani základní povědomí o tom, jak co chutnalo. Co vlastně chtěli. Jak voní radost. Poležení na vlastníma rukama pokosené louce. Jak voní naděje…
Pojďme se věnovat vlastním pocitům a nadějím. Vlastnímu sebeurčení. Svým dětem. Nečekejme, až nám do levé půlky napálí soukromá společnost čip s příslibem, jak to bude pohodlné a cool. Jsme zde my. Tato krajina, kam jsme se narodili. Je tady naděje. Je to o hodnotě života každého z nás.
