Kořeny rychlého zotavení Číny

PEKING – Hrubý domácí produkt Číny se podle odhadů v roce 2009 meziročně zvýšil o 8,7% – i tentokrát jde o nejvyšší růst na světě –, přičemž ve čtvrtém čtvrtletí dosáhl 10,7% oproti 6,3% ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008. Velké části světa se schopnost Číny vyhýbat se globální finanční krizi a udržet se na trajektorii silného růstu i v letech 2010 a 2011 jeví jako cosi až příliš snadného.


Zajistit hospodářský růst Číny však zdaleka nebylo snadné. Při rychlém čínském zotavení samozřejmě sehrály významnou roli silné, rozhodné a umně načasované stimulační strategie na počátku finanční krize. Již v říjnu 2008, kdy krize poprvé udeřila, schválila Čína rozsáhlý balík politických opatření, který měl zabránit ekonomice v dalším poklesu. Fiskální deficit se v roce 2009 rovnal 3% HDP, což vygenerovalo tříprocentní růst HDP, zatímco v roce 2008 se deficit doslova rovnal nule.


Svou roli sehrála rovněž čínská měnová politika takzvaného „umírněného uvolňování“, která v roce 2009 umožnila expanzi bankovních půjček o téměř 34%, přičemž peněžní zásoba M2 vzrostla o 27%. Monetární růst možná zvyšuje inflační tlaky a riziko nafouknutí bubliny aktiv, avšak v případě Číny pomohl zajistit, aby její ekonomika neupadla po vypuknutí finanční krize do zrádného poklesu. Také další politické kroky, které si kladly za cíl zvýšit poptávku na trzích nemovitostí a automobilů, se ukázaly jako účinné.


Čínské krizové řízení je však jen jednou stránkou příběhu. Nevysvětluje, proč jiné země, které podnikly ještě razantnější opatření, nedokázaly zajistit obdobně rychlé zotavení a proč se zdá, že čínská vláda disponuje větším politickým manévrovacím prostorem než vlády jiných zemí.


Čínský rozpočet vykazoval před krizí přebytek a čínský poměr vládního dluhu k DPH činil pouhých 21% (nyní je to asi 24%), což je mnohem méně než u kterékoliv jiné velké ekonomiky. To dalo čínským politikům svobodu čelit krizi investováním peněz. Míra nesplácených půjček byla navíc v čínských bankách v době pádu Lehman Brothers docela nízká, což čínským politikům umožnilo bojovat s krizí i za cenu zvýšení tohoto ukazatele.


Kromě toho byla čínská ekonomika v době vypuknutí globální krize v dobrém stavu. Obezřetné makroekonomické řízení během čínského boomu včetně brzkých sebekorekcí postavilo Čínu do příznivé situace. Čínská ekonomika zaznamenávala od roku 2004 boom, avšak oficiální činitelé neustoupili stranou a „nenechali rozhodovat trh“. Místo toho přijali proticyklická opatření s cílem zabránit přehřátí ekonomiky.


Zatímco ekonomika trvale pádila vpřed díky bublinám aktiv, vysokým investičním výdajům místních vlád a rostoucí poptávce po čínském zboží na globálních trzích, vláda stále více zpřísňovala svou politiku. Přehřátí na trhu nemovitostí skončilo na sklonku září 2007, což zaškrtilo nafukující se celostátní bublinu, zatímco bublina na akciových trzích byla propíchnuta následující měsíc. Kromě toho se zastavil bezpočet místních investičních projektů a opatření na zpomalení růstu čistého vývozu – včetně dvacetiprocentní revalvace jüanu a významného snížení slev na vývozním clu – srazila roční růst vývozu z přibližně 30% na rozumnějších 17% na konci roku 2007.


V důsledku toho se ve čtvrtém čtvrtletí 2007 – rok před vypuknutím globální finanční krize – začala čínská ekonomika ochlazovat. Čtvrtletní tempo růstu se snížilo z 13% ve čtvrtém čtvrtletí 2008 na 9% ve třetím čtvrtletí 2009.


Stručně řečeno se čínská ekonomika zotavila dříve než ekonomiky jiných zemí, protože Čína začala podnikat kroky už rok před globální krizí. Z toho plyne poučení, že také boomy je třeba dovedně řídit a že finančníci usilující o stále vyšší výnosy musí mít nad sebou dohled. Pro rozvinuté ekonomiky to neplatí o nic méně než pro rozvojovou ekonomiku, jako je Čína.


Čínská ekonomika má pochopitelně strukturální a institucionální problémy – která rozvojová země je nemá? Její makroekonomická politika je pravděpodobně stále příliš „administrativní“. Když ovšem mnoho nejvýznamnějších aktérů v ekonomice není citlivých na tržní cenové signály, jako je tomu v Číně, musí být ekonomika administrativní, aby s těmito hráči dokázala efektivně jednat. Výhodou tohoto sklonu k administrativnosti v posledních 30 letech je však skutečnost, že si Čína – alespoň ve většině případů – dává pozor na přehřátí a je odhodlána zasáhnout, kdykoliv je to nezbytné, aby navzdory protestům „chytráckých“ účastníků trhu ochladila ekonomiku.


Jistě, úřady někdy byly až přehnaně obezřetné. Pro ekonomiku v rané fázi rozvoje a pro první generaci firem s mladým „živočišným duchem“ se však přílišná obezřetnost jeví jako lepší než její opak. Ostatně když hospodářský růst země setrvale převyšuje 9%, není obezřetnosti politiků pravděpodobně nikdy nazbyt.


Příliš silné makroekonomické řízení ze strany vlády může bezpochyby oddálit nezbytné tržně orientované reformy. Finanční krize však ukázala, že má-li tržní ekonomika jednadvacátého století fungovat, vyžaduje vládní participaci. Pro rozvojovou zemi, jako je Čína, je lepší, když se její vláda aktivně snaží zamezit výkyvům oběma směry, které ve svých počátcích zakoušely západní ekonomiky – a které zakoušejí i dnes.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments