Den před Štědrým dnem jsem musel doprovázet manželku na hřbitov. Má tak ve zvyku, že na Vánoce zdobí hrob svých příbuzných. Ráda podléhá davové psychóze. Připadá jí to normální a správné. Na Vánoce vždy uštvaně a úzkostlivě uklízí a zdobí hroby příbuzných. A hlavně byt. Jinak během roku moc ne.
Parkoviště před hřbitovem bylo plné aut, těch život umrtvujících plechových rakví. Nebylo tam k hnutí, nikde nebylo místo k zaparkování. Hřbitov byl plný lidí. Myslím těch živých lidí, či vlastně většinou jen jejich belhajících se polomrtvých stínů. Nejen hřbitovy, ale i města, domy i ulice jsou dnes vlastně plné polomrtvých a mrtvých lidí. Pohyb a život jsou obtížné.
Nevěřili byste, kolik lidí a s jakou vervou se chce dostat na hřbitov. Činí tak celý život. Snaží se pohřbít do hrobu sebe, své milé i všechny ostatní lidi, zvířata, rostliny, všechny bytosti. Není těžké to zjistit. Stačí k tomu trochu pozorování, sebepozorování a sebezpytování. Podléhání tíži je mnohem pohodlnější, než křísení ducha proti ní.
Uprostřed našeho městského hřbitova je malý kulaťák. Je na něm menší umělý kopec. Na jeho vrcholu je velký kříž s ukřižovaným Ježíšem. Většina hrobů na našich hřbitovech je označena krucifixem.
Uctíváme utrpení, mučení a smrt. Nazýváme to životem. Naším údělem je umučení boha, spasitele, sebe i všech ostatních. Chceme do hrobu. Trpíme a chceme trpět, a nikdo nám to nevymluví. Nevěřme svým nejapným a opačně míněným prohlášením.
Ježíšovo vzkříšení vědomí a vzetí svého těla do radosti nebeské nám nijak neimponuje. My chceme být hmotní, a hlavně hmotně zajištění. Chceme trpět a léčit se dárky. Tento svět je plný dárků, které nás mohou alespoň na chvilku učinit šťastnými. Stačí si je pouze vzít, ukrást, uloupit nebo draze koupit.
Svět je vánoční stromeček. Mrtvý strom ověšený krámy, který stojí v poušti zdevastovaného světa. Kdo se toho obchoďáku zmocní první, bude šťastný nejvíce. Ostatní ať platí nebo utřou nos.
Po cestě ke kruhovému obchvatu uprostřed hřbitova směřovala bába se dvěma malými dětmi, chlapcem a dívkou. Děti radostně kolem mí pobíhaly, aniž by plně vnímaly ono příšerné panorama městského pohřebiště.
„Jé, co to je?“ Zavýskal chlapec, který se zastavil za umělou Golgotou z hlíny, a s údivem zíral zezadu na velký krucifix nahoře. Nebylo vidět, co na něm visí zepředu.
„To je Ježíš,“ odvětila zasmušilá bába důležitě. Již dávno si zvykla, že život je jenom a jenom kříž.
Holčička zajásala: „Jé, Ježíšek!“ Spolu s bratříčkem začala běžet kolem kopce s křížem. Jako většina dětí, i tato nebožátka se těšila na Ježíška. Tedy na dárky, které jim přinese.
Děti oběhly symbolickou Lebku a dostaly se před její návrší zepředu. Zůstaly překvapeně stát. Zaražené zíraly na schodiště vedoucí k velkému kříži s ukřižovaným tělem nahoře. Divná to křížová cesta do království nebeského přes popravu na kříži. A co teprve ta, která vede do království štěstí pozemského?
Utrpení je klamné, radostná mysl uzdravuje, duševní rovnováha je dokonalým zdravím. Tak radostné Vánoce všem, radost úplně bez všeho!
11 komentáře