Milí občané

Většina občanů se celý život zlobí, že za ně někdo špatně vládne. Politika je pro ně svinstvo. Politika je nezajímá, nevyznají se v této psychologii davu, kterou jsou jako připitomělá hovádka celý život potměšile ovládáni. Nezajímá je vlastně vůbec nic, mimo toho, co jim naservírují média a jejich stejně ubohé a dementní okolí.

Tací občané se nechtějí aktivně zúčastňovat občanského a politického života. Nechtějí vstupovat do spolků, politických stran, nebo zakládat a vést spolky a strany vlastní. Nechtějí provozovat sdružení, která by vyvíjela činnost, která by pomáhala zlepšovat zoufale zdevastovaný stav člověka a společnosti.

Naši milí občané chtějí být ve své osobní omezenosti svobodní a ještě omezenější. Myslí si, že jsou svobodní, když je organizuje, podvádí a okrádá někdo jiný. Věří tomu, co jim jejich parazit potměšile namlouvá – totiž tomu, že jim slouží.

Není chytřejších občanů, kteří všemu tak dobře rozumí, na vše nadávají, vše kritizují, ale kteří sami mimo své duševně omezené zájmy aktivními být nijak nechtějí. Svými postoji říkají: „Tady jsme, zasloužíme si kvalitní život, hodně peněz bez námahy, skvělé sociální a politické poměry, prostě náramný a výborný konzumní život.“ A pokud jim toto šílenství někdo jiný nezařídí, jsou uražení, trucují a věnují se o to více svým osobním a rodinným starostem a malicherným konzumním zájmům. Avšak ten, kdo jim stupidní iluzi života vhodně podstrkuje a potvrzuje, za tím půjdou do horoucích pekel.

A tak se naši milí občané věnují zahálení, vaření, sledování televize a fotbalu, hloupému ztrácení času na sociálních sítích a jiným přihlouplým koníčkům, které je posouvají stále více do horšího zdegenerovaného stavu. Ve skutečnosti jsou podvědomě šťastní a chtěli by být ve svém zuboženém stavu ještě šťastnější a ještě zuboženější.

Aby byli občané občansky, politicky nebo lidsky aktivní, musel by je za to někdo platit. Nešetří však nadávkami na politiky, neziskovky a na jiné pofiderní subjekty, které vesele žijí, parazitují a škodí společnosti a tím i sobě z peněz, které jim dává stát, naivní občané a které jim posílají jejich zákulisní chlebodárci.

Není divu, že volby vycházejí dobře větším pokrytcům, chytrákům, lumpům a hlupákům, než těm menším. Společnost se vždy třídí podle kvality, a pokud je za vyšší kvalitu společnosti pokládána a předkládána lhostejnost, pohodlnost, degenerace a devastace lidské bytosti, nelze se všeobecnému úpadku vůbec nijak divit.

Pokud by nějaké hnutí předkládalo lidem jako vyšší kvalitu zdravý způsob života, přísnou životosprávu, zdrženlivou kázeň, uvědomělost, pracovitost, aktivitu, a též zdravotní, tělesná a duševní cvičení, a další jiná blahodárná opatření, což vše by bylo financované z jejich vlastních peněžních zdrojů, množství jeho členů by nepřevýšilo počet prstů na jedné ruce.

Vidíme to dobře na profesionálním sportu, kdy několik primadon uplácených miliony vytváří show, které strhuje masy diváků – obvykle jenom k nákupu vstupenek, klubových šál a dresů, značkových kecek a poslouchání debilních keců nadšených komentátorů sportovních událostí.

Kdo vám milí občané například brání, když „vaše“ strana ve volbách nevyhrála, abyste do ní vstoupili, podporovali ji a pomáhali v jejím provozu? Pokud vás tam nechtějí, jděte jinam, nebo si organizujte svoji vlastní politickou, sociální a občanskou činnost sami.

Že se vám nechce? Že je vám lépe, když jste sami, izolovaní od ostatních u obrazovky své televize, počítače nebo mobilu? Že místo osobního sdružování raději žijete na sociálních sítích? Že jedinou vaší společenskou činností je nakupování, bloumání, zábava, tetování, pití alkoholu, žvýkání pizzy, šňupání koksu, kouření tabáku a trávy?

Když toto považujete za svobodu, demokracii, blahobyt a ten pravý a správný život, pak dobře vám tak. Veselte se, jásejte, opájejte se svojí směšnou jedinečností, chytrou hloupostí a důležitostí, dokud je čas. A pak až to přijde, tak skučte, trpte, nežvaňte, nenadávejte a nestěžujte si!

Na milé občany je nutné být milý. Je nutné se před nimi v pečlivém odstupu ponižovat, mazat jim med kolem huby, usmívat se na ně a pitvořit z obrazovek televizorů, neříkat jim pravdu (přinejmenším ne celou), důležitě jim lhát, vytyčovat jim hrůzostrašné nepřátele, lakovat jim zrádné přátele na růžovo, odvádět jejich pozornost k naprostým pitomostem, všelijak je strašit a dusit, vysílat jim pořady o vaření a jak se nezbláznit sama doma, a také jim hlavně dávat najevo, jak jsou všichni náramní, skvělí, jedineční, báječní a úžasní.

Je to známo již od dob císařského Říma, že kdo se před davem nejvíce nadnáší, pitvoří a plazí, ten mu vládne, toho dav miluje.