Kdo sleduje dokumentární pořad ČT2 o Janu Husovi, musí občas zírat s otevřenými ústy a v úžasu. Podle mého soudu se většinově jedná o věcně a neideologicky pojaté povídání jak o vlastní osobě Mistra, tak o jeho odkazu pro následující staletí. Průvodci pořadem věcně komentují to, jak celý křesťanský svět reagoval na Husovo učení. Zejména překvapující bylo, jak Husovo učení pojímali Lutherovi reformátoři, tedy od úplného odsouzení postupně až úplnému souznění, případně francouzští myslitelé, kteří ještě před v současné době odsuzovaným komunistickým pojetím sami prohlašovali Husovo učení za „socialistické“. Zejména Louis Blanc v Husovi toho socialistu viděl naprosto zřetelně. Na rozdíl od jejich národní světice Jean d´Arc, která jak v Husovi, tak i v husitech samotných viděla kacíře naprosto zřetelně.
Dokonce již tehdy byli lidé, kteří v Janově vzpouře proti stávající podobě církve viděli základ budoucího atheismu. Což byl samozřejmě nesmysl. Angličané jej viděli jako odpůrce papežství a Hus byl vzat jako jeden z pilířů církve anglikánské.
Nejkomplikovanější vztah k Mistru Janu mají samozřejmě představitelé katolické církve. Není divu. Pro katolickou církev bylo vždy obtížné přiznat jakoukoli vinu za cokoli. Jeden z církevních představitelů se dokonce pokusil přirovnat Betlémskou kapli k současnému Blesku.
Zajímavý dopad celé husitské éry zaznamenalo moje Prácheňsko. Již od začátku všech sporů sídlily vedle sebe šlechtické rody „pod jednou“ i „pod obojí“. Jako příklad se uvádí samotné Strakonice, kde vládli katoličtí johanité a v těsném sousedství ležící vsi Droužetice a Řepice, patřící každá šlechtici husitskému tedy zemanům z Miloňovic a Chvalu z Řepice. Konečným výsledkem byla vzájemná tolerance a občas i spolupráce bez ohledu na vyznání.
Jinou zajímavostí byl projev poslance Karla Schwarzenberga roku 1874 u příležitosti příprav stavby Husova památníku v Praze, který označil Husa za původce nejen válek husitských, ale i války třicetileté a vlastně všech náboženských válek ve světě. Tradice jména KS je opravdu zajímavá.
Stejně zajímavý je i celkový vztah Čechů k Husovi s ohledem na to, zda se jedná o dobu klidu nebo ohrožení. Právě v dobách toho ohrožení se více upíráme k Husovi než ke Svatému Václavovi.
V posledním dílu pořadu o Husovi před výročím jeho skonu se autoři nedokázali vyrovnat s osobností, která Husem žila a pro jeho udržení v paměti národa udělala maximum možného. A touto osobností není nikdo jiný než akademik profesor Zdeněk Nejedlý.
Na Nejedlého postoj k Husovi měl zásadní vliv přítel jeho otce Alois Jirásek. Proto se celý svůj akademický život věnoval zejména Jiráskovu pojetí doby husitské. Zasloužil se kromě jiného o opravu Kaple Betlémské, a právě v té podobě, ve které je dnes, kdy ze své moci zavrhl cizorodý prvek beton do konstrukce stropu a doporučil dřevo. I tento, dnes z hlediska ochrany památek velice záslužný čin, byl degradován jakousi historkou, kdy na dotaz zda beton nebo dřevo, se Nejedlý dlouze zadíval na okolní stromy a pravil, že jak on to vidí, tak dřevo. Je rovněž zásluhou Nejedlého, že pochopil, jakým způsobem propašovat Husa i do nové ideologie. A neuvěřím tomu, že právě Nejedlý z Husa udělal komunistu z důvodů ideologických, ale právě proto, že Husem žil a chtěl, aby Husovo dílo nezůstalo zapomenuto.
A tak bez ohledu na spousty balastu kolem osoby Mistra učení Karlova Jana zvaného Hus je dobře, že jeho osobu i nadále považujeme za slavnou postavu našich dějin.
Převzato z blogu Poznámky pana Bavora
21 komentáře