Původně jsem chtěl svůj článek nazvat „Náboženství a skupinové nenávisti“, abych použil správnější a dostatečně široký termín, protože rasismus je jen ke dnešku (zatím) nejrozsáhlejší forma toho, co na té nejnižší a nejnevinnější úrovni začíná u rodiny, tedy například: „Co pro Vás znamená pojem naši?“, nebo: „Do jak velké míry nespravedlnosti k někomu cizímu byste zašli, kdyby ve sporu proti němu stál Váš vlastní bratr?“ Nicméně jsem se rozhodl pro užší, ale srozumitelnější název.
K napsání tohoto textu mne přiměla (samozřejmě kromě celkové situace u nás i ve světě) nedávná zkušenost s křesťany, kteří u mne zazvonili: „Nebojte se, my tu nejsme kvůli nějakému náboženství. Nechceme Vám prodat Bibli nebo tak. Chceme se jen zeptat: Myslíte si, že je dnes snazší vychovávat děti než dřív?“ Musel jsem se pousmát té naivitě. Nejenže mi náboženství rozhodně nepřišlo na mysl jako to první, když jsem ty dva důchodce před dveřmi viděl, ale ještě naivnější byla jejich představa, že ptát se na výchovu dětí „dříve“ není otázka náboženství. Netuším, jak se asi chtěli vyhnout otázce tradičně náboženských, u nás především křesťanských hodnot v rodinách, ve kterých děti a manželka jsou v podstatě vlastnictvím otce, a tak dále. Pochopitelně, že jsme se té otázce nakonec nevyhnuli, nicméně již z nadpisu vám musí být úplně jasné, že zde se chci zaměřit na něco jiného. O téma tohoto textu se naopak můj rozhovor s nimi jen otřel, protože na něco takového evidentně nebyli připraveni.
Když poprvé jeden z nich zahájil větu: „Jak možná víte, v Bibli se píše…“, ihned jsem ho zarazil s tím, že by si každý měl dobře a dvakrát rozmyslet, než začne na podporu svého názoru používat citáty z Bible. Řekl jsem jim, že ta kniha je (typicky pro nábožensky použitelný text) sesazena tak, aby se v ní nalezly argumenty prakticky na cokoli, což samozřejmě znamená „pro cokoli“ i „proti čemukoli“. Chvíli jsem se jich chtěl zeptat, jak se může někdo křižovat a dovolávat se Bible, když například věřící (a možná sám i věrný) manžel naporcoval svou nevěrnou manželku. On se prostě zachoval, jak Bible radí. Když viděl, kterak jeho žena sama není dost silná, aby sobě vyrvala oka hříšného a uťala údů hřešících, tak jí s tím jako milující manžel pomohl. Byl bych to samozřejmě bral zpola (ovšem jen zpola) jako vtip, něco jako obhajoba řezníka z prvorepublikové soudničky, nicméně jsem nakonec usoudil, že ani tak by si to nezasloužili.
Naopak jsem se jich dotázal, když se na ni tedy odvolávají, tak jestli také vědí, že podle Bible je například rasismus Boží dílo a záměr. Bůh rasismus stvořil a vložil jej do lidí, ve kterých předtím nebyl, a to s jasným účelem, to jest že Bůh nechtěl, aby byli lidé jednotní ve slovech i činech. Bible to píše naprosto jasně v příběhu o Babylonu. Nebudu citovat, protože by to znamenalo buď zvolit jeden překlad, nebo srovnávat různé, a to byste si měli udělat sami. V žádném ale nenajdete něco, co by toto mohlo popřít. Není tam nic o potrestání lidské pýchy, jak se na ten příběh jaksi „nabalilo“ později. Jako mravoučné najdete maximálně to, že pokud budou lidé jednotní, pak nebude nic, co by nedokázali. Můžete to tím obhajovat: „Bůh to přece udělal v našem zájmu, aby nás chránil před sebou samými.“, ale to nic nemění na tom, že byste museli Boha hodně snížit ve schopnostech, abyste mohli tvrdit, kterak Bůh vlastně tak nějak nevěděl, co bude následovat. Bůh nevěděl, že tím lidi také odsuzuje k dalšímu páchání křivd jeden na druhém, založeném jen na tomto jeho aktu rozdělení lidí a zkomplikování (pokud ne přímo znemožnění) porozumění a spolupráce mezi nimi? Bůh nevěděl co činí (sic!), když mezi lidi vkládá další bariéru, další nekonečný svár, a tím tedy k tomu špatnému, co již v lidech bylo, přidává další důvod k nenávisti, tentokrát plynoucí z „naši“ proti „cizím“, od rodiny až po rasu? Jak by to mohl Bůh nevědět? Není spíš zjevnější, že když Bůh nechtěl lidi jednotné, tak také přesně znal následky?
Moji oponenti se pokusili argumentovat hlavně obecně, „bratr“, „před Bohem všichni rovni“ a tak. Konkrétněji zkusili citáty ze Skutků apoštolů, jenže ty já beru s velkou rezervou, což jsem jim i následovně vysvětlil. Dávám přednost textu „nejblíže dění“, nikoli „z druhé ruky“. Autor, který má odvahu psát přímo o tom, co podle něho Bůh učinil či řekl, má pro mne větší váhu než ten, jenž nám předkládá svůj názor, kterak on věci chápe a co si myslí. Nakonec tedy došlo i na obvyklý nejtěžší kalibr, tedy na: „Dobře, jenže to byl starozákonní Bůh, a jak víme…“ Z důvodu logiky tohoto textu se k tomu argumentu vrátím později, takže jen podotknu, že pro vykladače těchto náboženství je Bůh docela obyčejná „onuce“, když má být od prvopočátku dokonalý a vševědoucí, ale taky se jaksi „přizpůsobovat novým (sic!) okolnostem“. Takový ten nic netušící děda, co smí být Bohem jen tehdy, když se to vykladači hodí. Podotknu také, že ve výše napsaném bychom mohli hledat část odpovědi na podezřele častou vlažnost náboženství v odporu proti vybíjení bratra bratrem, včetně přístupu k viníkům. Pouze pro ilustraci fabuluji: „Není proti Boží/církevní vůli, milý králi, když poučíš sousední zemi o pravdě mečem. Jen v té zemi nesmíš sáhnout na Boží/církevní majetek pravých věřících, a musíš Bohu/církvi odvést podíl za to, že ti Tvou pravdu dává.“
Pokud budeme ovšem pokračovat s Biblí dále, zjistíme velmi brzy, že zde popisovaný Bůh samozřejmě dobře věděl, co dělá, protože sám nadále jedná s rozděleným lidstvem v duchu kolektivní viny, kolektivního odsudku, a tedy zcela v souladu s esenciální myšlenkou rasismu. Pročtěte si příběh o deseti ranách a odpovězte si na otázky: Co je v tom příběhu jiného, než že Bůh zaútočil na jednu skupinu lidí jen za to, kým se narodili? Čím jiným než kolektivní vinou svého původu si vysloužili trápení, která na ně Bůh uvrhl? Co udělala matka toho vězně ze žaláře, že jí Bůh jejího syna zabil? Opět si zafabuluji, kterak ona žena celý den pracuje na poli někoho z Bohem preferované skupiny, protože ta skupina sice byla nesporně více a více srážena a snižována ze svého dřívějšího dobrého postavení, nicméně jsem nikde dostatečně jasně nenalezl řečeno, že by již byli všichni její členové chudí žebráci, takže zde tedy mohu klidně postavit i takto vystupňovanou ironii „křivdy“, které se ona žena dennodenně „dopouštěla“ prací pro některého Božího vyvolence. Jak má chápat, proč byl její syn v žaláři Bohem zabit? Čím se ona, její syn či další tisíce ubožáku z Bohem odsouzené skupiny provinili? No přece tím, kým se narodili! Podle zde popisovaného Boha je každý dostatečně vinen svým původem, zcela bez ohledu na své vlastní činy. Nevidím jiné věrohodné vysvětlení, protože jakékoli „úhly pohledu“ jsou podle mne jen eufemismy pro vybrání si „strany“, na které chcete stát. A to nechávám stranou, respektive na vaší vlastní úvaze, kolik takové „viny“ skutečně padá na Bohem kolektivně odsouzené, když Bůh sám také aktivně hnal jejich vládce do perzekuce té druhé skupiny. Co myslíte?
Abych se mohl přesunout k Ježíši, musím se naopak nejdřív posunout ještě před Babylon a zmínit Noeho. Jeho archu zná každý, ale málokdo věnuje pozornost zlořečení a odsouzení k otročení Kanaána a jeho potomků. Celý příběh Noeho včetně různých překladů opět nechám vám, ale musím ho alespoň shrnout. Spravedlivý, poctivý a Bohu milý Noe se jednoho dne opil tak, že se válel nahý ve svém stanu. Jeden z jeho synů ho tak viděl, a proto ho spolu s ostatníma dvěma alespoň přikryli. Jenže vidět nahotu otce je hřích, takže když se Noe probudil, spustil „co on mu učinil“ na toho syna, který jej viděl. Pochopte, Noe je přece vyvolený, spravedlivý a poctivý, takže cokoli dělá, je správné a Bohem posvěcené. Takže zde není žádný důvod od něj očekávat něco z toho, co bychom asi čekali jsouce obyčejní smrtelníci. Není zde žádná lítost a soucit se svým synem, nic takového jako: „Bože odpusť, co jsem svému synu způsobil! Potrestej mne a z mého syna vinu sejmi, neb to já ji na něj uvrhl!“ Kdepak. Zdá se, že jak máte to správné postavení „spravedlivého“, tak můžete udělat pravý opak, a víc než to. Ti, kteří si ten příběh pamatují nebo si ho našli, si jistě všimli toho, že jsem vynechal jméno. Noe totiž nejenže proklíná jiné za svou vlastní chybu, ale také odsuzuje k věčné podřadnosti svého vnuka Kanaána, nikoli jeho otce Chama, nebo-li toho svého syna, který jej viděl nahého. Chudák Kanaán a všichni jeho potomci, kananejští, jsou odsouzení po generace k méněcennosti za něco, co sám Kanaán ani neudělal, a tedy jen a pouze za to, kdo byl jeho otec.
Kontroloval jsem to v dosti českých a anglických verzích Bible, takže je to opravdu tak. Cham byl ten, který „spáchal hřích“, ale odsouzený je Kanaán, jen jeden z jeho synů. Hodně málo stačí, aby bylo jednou provždy ospravedlněno, proč někoho zotročují a považují za méněcenného, což? Stačí mít předka, který sice byl opilec, ale naneštěstí zároveň před Bohem spravedlivý, a měl tudíž tu moc někoho takto „ocejchovat“. Plyne z toho i další velká otázka, kterou si můžete položit v souvislosti s jednáním věřících jak v minulosti, tak v bezprostřední současnosti: „Jak velké zlo mohu páchat, dokud je moje víra pravá?“ Když může někdo za vlastní opilost odsoudit generace nevinných do dědičného otroctví, může v dnešní době třeba zneužívat či znásilňovat, aniž by se dočkal od svých souvěrců odsouzení prostě jen proto, že jeho „Věřím tomu, co vy!“ je pro ně stále dost dobré? Zamyslete se sami, chcete-li, protože zde je to pro nás již od tématu. Podstatou toho, proč jsem zde ten příběh uváděl, bylo udělat si trochu obrázek o absurditě „dědičně špatných“ kananejských, který bude dobré mít na paměti, když se teď přesuneme k „o mnoho méně krutému“ Bohu Nového zákona a jeho synu Ježíši. Tentokrát ale citovat budu:
Bible kralická, Matouš 15
…
22 A aj, žena Kananejská z končin těch vyšedši, volala za ním, řkuci: Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův. Dceru mou hrozně trápí ďábelství.
23 Kterýžto neodpověděl jí slova. I přistoupivše učedlníci jeho, prosili ho, řkouce: Propusť ji, neboť volá za námi.
24 On pak odpověděv, řekl: Nejsem poslán než k ovcem zahynulým z domu Izraelského.
25 Ale ona přistoupivši, klaněla se jemu, řkuci: Pane, pomoz mi.
26 On pak odpověděv, řekl: Není slušné vzíti chléb synů a vrci štěňatům.
27 A ona řekla: Takť jest, Pane. Avšak štěňata jedí drobty, kteříž padají z stolů pánů jejich.
28 Tedy odpovídaje Ježíš, řekl jí: Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jakž chceš. I uzdravena jest dcera její v tu hodinu.
…
Možná, že Bůh popisovaný v Novém zákoně je mnohem méně krutý, než ten starozákonní. Osobně se sice kloním spíše k tomu, že to je jen dojem vyvolaný tím, že text Nového zákona jako celek pokrývá řádově menší úsek času, a tudíž shrnuje i mnohem méně příležitostí ke krutosti, než kolik je jí zkoncentrováno do Starého zákona. Nechám čistě na vašem vlastním přesvědčení čeho se „dopočítáte“, když jako „po Ježíši“ zahrnete také navazujících dva tisíce let až po dnešek, ale nezapomínejme, že to již není Bible. Pro nás je podstatné, že ani když připustím „mírnějšího Boha“ Nového zákona, tak se stejně na zde probíraném nic nemění. I Ježíši je nezpochybnitelně vlastní ten princip pohrdnutí jiným člověkem jen zato, kým se narodil. V Ježíši rozhodně nehoří láska či soucit dost silně, aby ihned pomohl jiné trpící lidské bytosti, pokud je ta osoba z pro něj nesprávné skupiny. Navíc zde „dědičnou vinu“ Ježíš aplikuje zcela samozřejmě i na dítě, protože ta žena prosí o pomoc pro ně, ne pro sebe. Nezájem o utrpení „štěněte“, žádný primární soucit s dítětem „nesprávně narozeným“, to je tak jasné vyjádření jeho postoje, že jasněji (a odporněji) to snad ani nelze.
A že nakonec pomohl? Ale na počátku v něm žádný impuls k rovnosti nebyl. Ta žena se musela nejprve sdostatek ponížit, spolknout přirovnávání ke psu, dostatečně mu „olízat boty“. Až pak si Ježíš teprve všiml, že má opravdu „velkou víru“ (čti zoufalství), protože předtím mu tu skutečnost zastiňovalo to, z jak „podřadné“ skupiny lidí je. Je totiž Kananejka, a tím je o ní zcela „přirozeně“ řečeno vše. Ač jsem původ její „kananejské viny“ pro ten kontrast uváděl výše, pak na příběhu oné trpící ženy jen velmi málo změní, že jinde je zařazována do jiné skupiny „pohanů“. Předně moje znalosti přesahuje, zda nejde jen o jiné jméno pro stejné lidi, a navíc se tím z údělu té ženy odebere pouze výše ukázaná absurdita zlořečení jejího rodu, nicméně cele zůstává podstata, kterou je fakt, že i pro Ježíše je dědičná podřadnost jedněch oproti druhým zcela samozřejmá. Pomohl jen této konkrétní matce, protože byla odhodlaná se před ním plazit, ale nezamířil do jejich vesnice vyléčit také další děti. Na jasném poselství, že si někteří pomoc nezaslouží již od kolébky, se tím tudíž nic nezměnilo. Takže Boha podle Nového zákona si můžete malovat mírnějšího jak chcete, ale kolektivně odsuzuje stále stejně.
Jak napsal v jedné své knize klasik SF Frank Herbert: „Náboženství zvěčňuje postavení pána a sluhy.“ Je to přesné vyjádření standardního rozporu, kterým trpí věřící (v našich končinách především křesťané, ale nejen oni) při přístupu k nerovnosti obecně. Vztah „pán a sluha“ sice je první a hlavní, protože je vlastní všem náboženstvím již z principu, ovšem různá náboženství také různě posvěcují mnohem více modelů podřadnosti. Nejsem expert na Bibli, ba dokonce jsem ji ani nečetl celou, pouze ty nejpodstatnější části, a ještě o mnoho méně vím o textech jiných náboženství. Je nesmysl to hned nepřiznat, a to i když je jasné, že tím dávám kritice tu nejsnadnější a nejlacinější cestu, jak se se mnou „vypořádat“, to jest dovolat se „odbornosti“. Bez ohledu na to, co kdo řekl, či říká, o tom kdo má pravdu ani nemluvě, odborník může spor s laikem vždy ukončit „kontumačně“, prostě odmítnutím laika jako partnera. Změnit mou „odbornost“ by ale vyžadovalo čas, a já nevidím užitečnost v tom jej utratit právě na náboženství. V otázkách náboženství zůstanu klidně laikem s vlastním názorem, a jako takový nemám sebemenší důvod pochybovat, že u každého náboženství v jejich textech nakonec něco takového nalezneme, ať již v chování či charakterech postav, v obsazích příběhů či ve smyslech ponaučení v nich obsažených. Nakonec vyplyne vždy totéž, tedy nějaká „přirozená“ hierarchie, kde se vždy vedle zásluh objeví také „zásluhy“, stejně tak jako trestat se budou viny i „viny“. Nepochybuji, že všude najdeme nějaké „jednou provždy dané a posvěcené“ důvody, proč má být někdo „pode mnou“ a někdo „nade mnou“. Co se Bible týče, ukázal jsem myslím dost názorně, že kdyby se věřící některého náboženství na ní založeného rozhodli, kterak bojovat (nejen) proti rasismu je vlastně proti Božímu záměru, pak úplně klidně mohou, protože v Bibli se to taky píše. Podle ní Bůh rozhodl, že mezi lidmi nemá být rovnost a smír, ale naopak trvalá nerovnost a svár.
Nicméně dobře víme, že mnoho Ježíšových následovníků tenhle problém nemělo a nemá. Není to ale náboženstvím, ale jejich vlastní láskou a úctou k bližnímu, která je v jejich případě silnější, než byla podle Bible přímo ta Ježíšova. Všechny ty výrazy, které mají v různých podobách za základ slovo „lidský“, nás navigují k tomu hledat příčinu mnohem blíže. Není možné k onomu známému: „Peklo jsou ti druzí“ doplnit: „Blbý ale je, že Nebe taky“? Nic prostě není černobílé, ani to dobré ne, a je nesmírně důležité mít to vždy na paměti. Myslím, že by pohledu na situaci velmi pomohlo uvědomit si, že dělení na „my“ a „oni“ jde mnohem hlouběji, než se nám někteří snaží vnutit, a že tedy například slogany jako: „Ježíš byl také uprchlík!“ jsou minimálně neupřímné. Naprosto mylná a přímo škodlivá je pak domněnka, kterak stačí jen dostatečně silný nátlak, aby se tak nějak „zlomilo“, co je zakořeněno hluboko v nás, ať již vloženo Bohem nebo zděděno od tlup našich zvířecích předků, hájících si svá území před druhými tlupami. To se již ale opět posunuji mimo zaměření tohoto textu, kterým bylo poukázat na to, že sice jednotliví věřící sami za sebe mohou z víry čerpat opak, ale náboženství jako celek vždy ochotně akceptovalo dělení na „my“ a „oni“, a to vždy podle svých vlastních zájmů a prospěchu, nikoli s ohledem na sprostotu příčiny takového dělení. Vy si o tom pouvažujte sami, protože tenhle text je u konce. To, co měl říci, již řečeno bylo, a tak jen shrnutí: Dávejme si vždycky pozor na jazyk, když se budeme dovolávat nejen náboženských, ale obecně jakýchkoli člověku „daných“ hodnot. Mohli bychom si na něj taky snadno šlápnout.
68 komentáře