Často se zamýšlím nad tím, kde se u nás vzalo tolik nenávisti. Jistě, spoustu příkladů najdeme i v historii.
Jeden uvedu: Malíř Josef Tulka, který v 19. stol. vyhrál soutěž na část výzdoby ND. Odjel studovat techniku freskové malby do Itálie a po návratu fresky (lunety) realizoval. Ještě před samotným dokončením se začaly, jak jinak než Praze, šířit nepodložené fámy, že Tulka techniku malby nezvládl, fresky jsou špatně provedené a nebudou mít dlouhého trvání. Za pomluvou stál tehdy malíř František Ženíšek. Nicméně pomluva (dnes bychom řekli „fake news“) se rozšířila natolik, že mladého Josefa Tulku, který pocházel z chudých venkovských poměrů, přiměla k osudovému rozhodnutí. Všechna svoje díla spálil a odešel neznámo kam (tvrzení o jeho dalším pobytu se rozcházejí – snad klášter v Rakousku?)
Nerada bych uvěřila tomu, že závist a nenávist jsou vlastnosti pro Čechy typické a neseme si je v naší genetické výbavě. Současná atmosféra (především v Praze) však tomuto tvrzení nahrává. Přestože si již leccos pamatuji, nepamatuji si společnost tolik zahlcenou zlobou a nenávistí. Proti sobě stojí mladí-staří, umělci-burani (to jsme my ostatní), město-venkov, vysokoškoláci, akademici-nevzdělaná lůza….a tak bych mohla pokračovat donekonečna. Obávám se, že většina z nás nepochopila, že demokracie je především názorová plurarita a tolerance k ní.
Nepochopila to mainstreamová média (ČT, Čro…,kterým to ukládá zákon; novináři, z nichž mnozí úspěšně prošli normalizační praxí; a jsou mezi nimi, bohužel, často i ti nebojácní hrdinové z „dezinformačních“ serverů). Ale nepochopili to k mému hlubokému rozčarování ani samotní lidé. Z bývalých přátel jsou teď úhlavní nepřátelé, před kolegy v práci si každý dává pozor na jazyk, stejně tak před sousedy v domě. Jen nevybočit z nějakého stáda, to je náš raison d´etre? God only knows.
8 komentáře