Debatovat o tom, jak obrodit konzervatismus, v době zrodu „pravicové" vlády tvořené stranami, které se za konzervativní považují, může někomu připadat zbytečně sebemrskačské. Sebereflexe přece často nastupuje až v době neúspěchu, prohry a zklamání. Vládou pravice bychom se ale neměli nechat ukolébat. Jednak budoucnost konzervatismu je poněkud širší téma než otázka jednoho volebního cyklu, za druhé pak kabinet, jehož zrodu jsme svědky, je spíše smutným obrazem úpadku konzervatismu u nás. Sebereflexe je skutečně na místě.
Proč si myslím, že česká pravice, obzvláště ta konzervativní, je v úpadku? Předně je tomu tak proto, že ODS, která byla vždy považována za vůdčí pravicovou stranu, ztratila nejvíce voličů ve své historii a sama tak musí hledat cestu ze své vlastní krize, kam ji předchozí vedení, razící heslo „funkce a moc především", dohnalo. To, že nakonec přesto sestavuje vládu, je jakýmsi paradoxem – i když si osobně nejsem vůbec jist, zda to je pro tuto stranu dobře, protože očista většinou přichází jen v opozici.
Za druhé, na pravici se etabloval nový politický subjekt, který si buduje pověst konzervativní strany, ačkoli by mu slušelo jakékoli jiné přízvisko než toto. Existuje tak reálné nebezpečí, že TOP 09 myšlenku konzervatismu zdiskredituje. V principu je sice dobře, když je na pravé straně politického spektra konkurence, v rámci níž strany budou o pravicové a konzervativní voliče soupeřit. Problém TOP 09 je ten, že slovo „konzervativní" používá pouze jako vějičku na jistý typ voliče a skutečné konzervativní hodnoty nehájí. Důkazy pro takové tvrzení jdou nad rámec tohoto textu, omezím se proto jen na prosté konstatování, že tvář šlechtice ještě neznamená konzervativní směřování. Ostatně, sám podivný název strany svědčí o tom, že jde více o marketingový trik, o stranu na jedno použití, než o politický subjekt s promyšlenými konzervativními postoji.
Úskalí českého konzervatismu spočívá mimo jiné v tom, že zde skutečně konzervativní strana chybí. O konzervativní voliče budou soupeřit dvě strany, které samy mají se svým konzervatismem problém. ODS, která své – už dříve nepříliš početné – konzervativní křídlo téměř udusila (byť se nyní konzervativec stal jejím předsedou), a TOP 09, která o konzervatismu více mluví, než pro něj dělá.
Konečně za třetí, KDU-ČSL si o odchod ze sněmovny koledovala už dlouho. Její neúspěch je spíše výsledkem celé řady chybných rozhodnutí jejího vedení, než známkou toho, že český volič už o podobnou stranu nestojí. A třebaže si myslím, že strana má šanci se do parlamentu vrátit, pro tuto chvíli zůstanu u toho, že její dnešní stav jen dokresluje mé tvrzení o úpadku zdejších nositelů konzervativních idejí.
Jak to, že v takové situaci pravice sestavuje vládu? Nepatřím k těm, kteří se z toho naivně radují, byť uznávám, že nynější většina 118 poslanců skýtá šanci na prosazení nezbytných reforem. Ale opět – konzervatismus nejsou jen ekonomické reformy. A nikde není řečeno, že „stoosmnáctka" na papíře bude fungovat i ve skutečnosti.
Nevěřím totiž tomu, že by se voliči obrátili „doprava". Zkrátka se jen sešlo několik faktorů (vyděšení Řeckem, osobnost Jiřího Paroubka, nezvládnutá kampaň ČSSD, trik s novými „pravicovými" stranami), které přinesly současný pro pravici na první pohled výhodný výsledek. Ve skutečnosti ale v součtu zůstává rozdělení voličů téměř podobné, protože Věci veřejné nelze ani při sebevětším přimhouření očí považovat za pravicovou. Strana, která nemá pevné ukotvení a svůj program sestavuje na základě tipů od internetových fandů, bude přesným opakem pravice. Tak jako nyní pomáhá vytvářet pohodlnou pravicovou většinu, může příště vytvořit pohodlnou většinu levicovou (až vyděšení Řeckem opadne, Paroubka nahradí přijatelnější tvář, ČSSD udělá profesionálnější kampaň a lidé prohlédnou trik s "novými" stranami).
Totální prohra pravice se tak vlastně jenom o pár let odkládá, za což můžeme být vděční, protože jsme získali nějaký čas navíc, abychom ji mohli odvrátit. Osobně se domnívám, že do dvou let bude současné vlády konec a vítězství levice bude o to větší, oč bolestivější budou nynější nutná pravicová opatření v kombinaci s prohlubující se světovou ekonomickou krizí, která teprve čeká na svou kulminační vlnu.
Navíc bude současná vláda zklamáním i po morální stránce, protože její lídr Petr Nečas je jedním z mála slušných a neúplatných členů kabinetu. Přehlídka mnoha nechvalně proslulých starých tváří, stejně jako podivných a nečitelných nováčků dává tušit, že osobní obohacování bude ještě okatější, než tomu bylo za vlád minulých. Vždyť stěží najdeme výmluvnější symboly, než je ekologický supertendr či propojení soukromé bezpečnostní agentury (nejen) s ministerstvem vnitra. Vláda se formuje ne podle toho, kdo je kompetentní k řízení daného resortu, ale tak, aby už před lety dohodnuté „kšefty" mohly v klidu proběhnout. Jinými slovy, ministerstva se obsazují tak, aby si určité skupiny udržely na dané kontrakty vliv. To je další skutečnost, která v budoucnu přispěje k ještě hlubší diskreditaci pravice.
Provokativní teze obnovy
Český politický konzervatismus potřebuje mohutnou obrodu, nechce-li v budoucnu být jen okrajovou silou. Má-li mít kdy v budoucnu šanci ovlivňovat dění v zemi, je potřeba mu vrátit náboj, dát mu jasný cíl, jasnou vizi.
Pokusím se předložit několik svých postřehů, o nichž se domnívám, že by měly být mezi konzervativci diskutovány. Stranou ponechám otázku taktiky, jak konkrétně docílit kýženého výsledku konzervativních sil v příštích volbách, protože myslím, že právě tyto otázky byly v poslední době přeceňovány. Marketing byl důležitější než ideje. Naše diskuze je ale především o idejích, ne tolik o způsobech, jak tyto ideje k voličům dostat.
Naším cílem není primárně vyhrát volby, ale v prvé řadě se vůbec zkonsolidovat jako určitá síla. Nepředkládám proto líbivé návrhy, jak v příštím volebním klání porazit levici, ale jak získat ztracenou sílu, jednotu a věrohodnost. Nepředjímám ani to, zda by tyto myšlenky měla do budoucna nést nějaká nová strana, nebo zda je možné obrodit některou ze stran současných.
Kde je nepřítel
Nepřítelem konzervatismu není levice, jak ji dnes známe. Nejsou jím komunisté, takže různé antikomunistické struny rozeznívané některými malými konzervativními stranami působí téměř směšně – neprohlédli totiž, že skutečný boj se odehrává někde jinde a oni bojují dávno prohrané bitvy.
Soupeřem není ani klasická sociální demokracie Zemanova či Paroubkova střihu. Naopak přichází čas, kdy tradiční složky levicového elektorátu by měly být umně podchyceny právě konzervativci – ne jako další trik, ale prostě proto, že dnešní levice už dávno nehájí jejich zájmy a že je může smysluplněji a lépe hájit právě jen obrozený konzervatismus. Jinými slovy, dělníci mají dnes často mnohem blíže k některým konzervativním postojům, než k postmoderní levici „blairovského" nebo „bursíkovského" typu.
Co je tedy tím přirozeným nepřítelem konzervativců? Snaha rozpoznat a pojmenovat tohoto nepřítele je prvním krokem. Netvrdím, že ho umím politologicky přesně popsat. Tuším ale, jak se projevuje. Jde o konglomerát hned několika neblahých trendů, myšlenek a ideologií, jejichž přesné vymezení a identifikace by mělo mezi konzervativci být předmětem debat a analýz.
Zcela určitě jím je korporátní fašismus, který vidíme v Lisabonské smlouvě a vůbec v dnešní evropské integraci. Je jím neokonzervativní mesianismus se svou touhou šířit demokracii po celém světě, a to i násilnou cestou. Je jím politika světových elit, které ve svých plánech už zcela odepsaly národní státy. Je jím globalizace, která ničí staleté společenské hodnoty a instituce. Je jím brutální útok na lidské svobody, přicházející pod pláštíkem různých smyšlených globálních hrozeb. Je jím řízená migrace z islámského světa, která má rozmělnit identitu hostitelských zemí a změnit demografické poměry. Jsou jím elity, které plánují světovládu, jejíž neklamné příznaky vidíme kolem sebe stále častěji.
Svoboda a národní suverenita
Nazvěte si tento soubor negativních trendů a jevů jakkoli, já mu říkám „nový světový řád", jakkoli si jsem vědom, že jde o pojem, který už má v politologii svůj pevně daný význam. Najde-li někdo přiléhavější pojmenování pro agendu tohoto povstávajícího Leviathana, rád takový název převezmu.
Konzervatismus není ideologie, která by chtěla přicházet s něčím novým, čím zaujme voliče. Konzervatismus je spíše postojem, který je odhodlán hájit tradici před „pokrokem". Má za úkol bránit tradiční řád před novým (ne)řádem – před (ne)řádem, který má ambici býti světovým. Skutečný konzervatismus by měl proto sjednotit všechny milovníky starých pořádků, ale pořádků nejen v tom úzkém, etickém smyslu, ale i starých pořádků světových, geopolitických. Sjednotit je proti těm, kteří si tyto pořádky přejí nahradit pořádky novými, pořádky podle svých vlastních mocenských zájmů. Má-li mít konzervatismus budoucnost, zde před ním leží velká výzva, zde jej čeká práce na příštích deset, dvacet, třicet let.
Konzervatismus hájí, ochraňuje, konzervuje. Naším cílem tudíž musí být ochránit to nejcennější, co se ochránit dá. Lidskou svobodu a národní samostatnost. Jsou to právě konzervativci, kdo by měl chránit náš národ před ztrátou suverenity, kdo by měl zuby nehty hájit Českou republiku, jak ji známe.
Už nejde jen o dílčí boje, zda bude daň o procento více či méně, zda postavíme tolik kilometrů silnic a nebo dvakrát víc, zda budou mít ti a ti nástupní plat takový a takový. Všechny tyto dílčí otázky se jeví jako nedůležité ve světle nebezpečí, které se na celý svět valí.
Světem obchází strašidlo nového světového řádu a budoucnost českého konzervatismu nespočívá v tom, že bude voliče lákat na nižší daně nebo vyrovnaný rozpočet, ale že se těmto trendům postaví na odpor. Zde se naskýtá ohromný prostor pro oslovení nejširších mas, protože tady půjde vůbec o uhájení toho nejdůležitějšího – naší samostatnosti, nezávislosti, suverenity, svobody a důstojnosti. Mám zato, že v tomto zápase pravice už nevystačí s pouhou obhajobou transformace, tady jde o víc!
Jaké pozice zaujmeme?
Jakkoli by pro konzervativce mělo být samozřejmostí vyrazit na obranu těch posvátných hodnot, zatím si přicházející nebezpečí spíše neuvědomujeme. V horším případě se na přibližování „nového světového řádu" zrádným počínáním (byť možná nevědomky) podílejí. V tom vidím vážné nebezpečí, protože řada velkých pravicových stran v Evropě už v tomto směru selhala. Nejlépe je to vidět na postoji k evropské integraci, která je jakýmsi testem budoucí celosvětové integrace.
ODS už před časem svou kolaboraci začala, když se na utáhnutí evropských šroubů aktivně podílela (čest výjimkám). Proevropská TOP 09 si ani nehraje na to, že by nějakou českou suverenitu kdy chránila. Obhajoba národních zájmů je nyní politickým tématem jen několika malých stran, které nejsou příliš slyšet. Z okrajového tématu okrajových stran je třeba učinit poselství, které bude rezonovat všemi složkami české společnosti!
V České republice přitom dřímá ohromný potenciál k jakémusi organizovanému odporu. Na rozdíl od jiných zemí máme ve funkci hlavy státu člověka, který si je výše popsaných nebezpečí dobře vědom a aktivně proti nim vystupuje. Boj prezidenta Klause proti utužování evropské integrace, povinnému očkování proti prasečí chřipce nebo oteplovacímu alarmismu dokazuje, že prezident agendu nového světového řádu vnímá a snaží se proti ní bojovat. Najde posluchače?
Ve svém letošním Žofínském projevu nenechal prezident nikoho na pochybách, že citlivě vnímá, kde a na kterých frontách se dnes odvěký boj „osvícených" elit proti lidské svobodě odehrává: „Povinné očkování proti prasečí chřipce (a to jsem nemluvil o síle a vlivu farmaceutického průmyslu), zelené zneužívání přirozených změn klimatu k brzdění ekonomického růstu i zneužívání dnešní krize k omezení svobody a budoucí prosperity patří do jedné, koncepčně stejné skupiny pokusů vrátit základní principy fungování lidské společnosti do předdemokratického stádia. Mohl bych tam ještě zařadit boj s terorismem, politickou korektnost a antidiskriminaci, mediokracii a některé další jevy. Skoro vůbec mi však nejde o tyto konkrétní věci. Jedná se totiž o pokus o prosazení nadvlády těch, kteří si myslí, že vědí, co je pro lidstvo dobré, a kteří mají takové sebevědomí, že si nárokují, že jsou oprávněni tuto svou představu dobra vnutit ostatním. Všechny tyto pokusy bychom měli brát vážně a zkusit s nimi něco dělat. Než ony udělají něco s námi."
Mám za to, že konzervativci by měli prezidentovy úvahy a knihy dobře prostudovat.
Konzervativci, změňme téma!
Konzervativci až dosud poklidně podřimovali v přesvědčení, že pravice porazila komunismus, kapitalismus že se stal převažující doktrínou a nebýt problémů s mezinárodním terorismem a hospodářskou krizí, panovala by všeobecná pohoda.
Za prvé to s koncem Sovětského svazu není zřejmě tak, jak se v pravicových legendách tvrdí (mnohé naznačí už jen to, že k elitám se světovládnými ambicemi patří i Michail Gorbačov, jeden z nadšených zastánců zelené víry – není čas přehodnotit určitá zažitá klišé?), za druhé se zde formuje něco mnohem strašlivějšího, než byl komunistický Sovětský svaz.
Boj proti komunismu, ke kterému se česká pravice často uchyluje, se v takovém světle stává zastaralou bitvou. Je čas uvažovat v jiných souvislostech, než v primitivním antikomunismu a strachu z Ruska. Teď jde o to, kdo s obhajobou českých zájmů přijde dříve. Jistě by bylo pro konzervativce ponižující, kdyby boj za zachování národní svébytnosti, toto novodobé národní probuzení, odstartovaly jiné složky politického spektra a konzervativci se k tomuto hnutí pouze připojili. Naopak, konzervativci musí být vůdčí silou tohoto nového hnutí za zachování starých pořádků.
Konzervatismus pro obyčejné lidi
Konzervativci by tak měli ve světle těchto hrozeb přehodnotit své postoje. Konzervatismus neznamená naivní podporu USA, ať Spojené státy učiní cokoli. Konzervatismus není ani bezvýhradná podpora Izraeli, ať Izrael učiní cokoli. Konzervatismus není podpora demokracie, obzvláště ne takové, která je zbraněmi vyvážena do Třetího světa. Konzervatismus není okouzlení sjednocenou Evropu, ve které někdo chce vidět novodobou Svatou říši římskou. Konzervatismus není odsuzování Ruska a všeho, co je z Východu a opěvování Západu. Konzervatismus není tleskání nad svrženými diktátory v „nezbedných státech". Konzervatismus není boj proti komunistickým symbolům. Konzervatismus není podpora mezinárodního tažení proti údajnému terorismu. A takto bych mohl pokračovat.
Skutečný konzervatismus by měl mít naopak pravicí dosud spíše opomíjený a vysmívaný sociální aspekt. Nemůže být jen laissez faire ideologií, kdy se vše poměřuje jen čísly, ziskem. Nemůžeme dělat politiku jen pro bílé límečky. V našem zájmu by měli být obyčejní lidé. Přichází doba, kdy zájmy těchto lidí bude hájit pravice. Ne volebními sliby, ne rozdáváním peněz, ale skutečnou podporou rodiny. Konzervatismus přece zastávají především obyčejní lidé, ne elity. Byla to šlechta, která si často libovala v kosmopolitismu. A je to novodobá šlechta, novodobé elity, které – znuděné svým vlastním bohatstvím a pro své vlastní vzrušení – plánují všemožné apokalyptické vize. Jejich moc je pro ně afrodiziakum, baví je si pohrávat s celými národy.
Chceme-li proto konzervatismus oživit, měli bychom svou politiku zaměřit na lidi, kteří skutečné konzervativní hodnoty, třeba neuvědoměle, vytvářejí. Tedy obyčejné lidi, kteří milují svoji vlast a děsí se novot, které jim mocní neustále vnucují. Proto je nezbytné, aby konzervativci získali obyčejné lidi na svou stranu.
Chopme se mečů
Tvrdím, že výše naznačená témata budou právě tím vykolíkovaným hřištěm, kde se v budoucnu budou odehrávat politické a ideologické bitvy. Odehrávají se už nyní. Čím dříve si to konzervativci uvědomí, tím lépe, protože času není nazbyt a vymyslet účinnou strategii, jak nepříteli čelit, se nedá stihnout za noc.
Ono hřiště jsme si nevybrali sami, ale to nic nemění na tom, že bojovat se bude právě na něm. Pokud budeme bojovat kdekoli jinde, budeme bojovat marné a zbytečné boje.
Nebude to lehký boj. Tytéž elity, s nimiž se chceme utkat, se budou už od samého začátku snažit, aby o nás nebylo ani slyšet, aby jakýkoli zdvihající se odpor v samém zárodku zadusily. Elity disponují neuvěřitelnými prostředky, ale tváří v tvář uvědomělé a probuzené společnosti jim budou k ničemu.
Autor je novinář a publicista, zakladatel portálu www.freeglobe.cz, který chce být platformou pro podobně smýšlející konzervativce.
Text vyšel v říjnu 2010 v Konzervativních listech.
Převzato z Revue Politika
