O čem se nemluví

Uprostřed toho všeho se významná část společnosti domnívá, že to všechno je hoax, nebo alespoň celou věc zlehčuje jako nevinnou chřipečku. (…) Proč si ale vůbec něco takového někteří lidé myslí? Často se na to odpovídá, že jsou prostě hloupí, sama tato odpověď ale moc chytrá není. Proč si tedy lidé něco takového myslí? Protože si zkrátka nemohou dovolit přijmout, že je to s covidem vážné. Protože se nacházejí v zemi, kde třetina domácností nemá ani deset tisíc na náhlý výdaj a v níž se nachází přes milion registrovaných živnostníků (nemalá část z nich ve švarcsystému), bezmála 200 tisíc samoživitelek a samoživitelů a skoro 800 tisíc lidí v exekuci. Jarní opatření tyto lidi úplně vysála, existenčně ohrozila nebo rovnou poslala do bankrotu. Pandemie je pro ně ekonomickou katastrofou nikoli jako statistický údaj o snížení HDP za poslední kvartál, ale jako reálné ohrožení jejich živobytí. Jinými slovy: virus se tu nepotkal s nějakými lidmi ve vzduchoprázdnu, ale s velmi konkrétní realitou České republiky 21. století.

Nemyslí si, že pandemie představuje skutečné riziko, protože je pociťuji jako pro mě příliš abstraktní, zatímco existenční hrozbu vyplývající z protipandemických opatření pociťuji velmi reálně. Lidé samozřejmě ne vždy své zájmy artikulují přímo – v jistých situacích je převlékají (i sami před sebou) do zdánlivě věcných postojů. Přiznat si, že jsou díky covidu na pokraji bankrotu, by vnímali jako ponižující.

Poučení z krizového vývoje pro blízkou budoucnost může být zhruba následující: země, v níž je významná část společnosti na hraně svých ekonomických možností, je velmi málo odolná proti krizím a začíná se během nich až příliš snadno drolit.

Veřejný prostor je plný celebrit ať již pseudokulturních nebo podnikatelských, ale ty mají většinou dost velké rezervy na to, aby nějak přežili, stejně jako mají sociální kapitál dost velký na to, aby jim někdo pomohl, a to včetně státu, u kterého si umí prolobbovat podporu. A pak jsou tu lidé, kteří žádné rezervy nemají, protože jsou chudí, a ze stejného důvodu je nulový i jejich sociální kapitál. Ale o těch se nemluví, i když je jich podle všeho naprostá většina. Nejsou totiž dost sexy. Jsou chudí. Jsou hloupí (přesněji se tak jeví, protože zjevná hloupost v naprosté většině případů není příčnou jejich chudoby, ale jejím důsledkem). Jsou nezajímaví, a když, tak leda jako kuriózní objekt do voyeurské reality show.

Ale je tu ještě přinejmenším jeden důvod, proč se o lidech na dně a o tom, jak na ně dopadne covidová krize, nemluví: protože by se muselo mluvit o tom, o čem se mluvit nechce – o selhání polistopadového vývoje, o tom, že poražených je víc, než vítězů, o nízkých mzdách a prekarizované práci, o nedostupnosti bydlení; jsou problémy, o nichž nelze mluvit bez toho, že by se zpochybnil kapitalismus – a ten je tabu. A tak se mlčí. Že hodně lidem hrozí extrémní existenční tíseň? Kdo by se zajímal o lidi na okraji, co jsou chudí a nejsou sexy. Ve vítězném neoliberálním narativu pro někoho tak trapně neúspěšného není místo. A nejen v narativu.

Akorát tedy je těch přehlížených, které se zatím daří úspěšně ignorovat, mnohem víc, než těch, kteří se jejich existencí a jejich problémy odmítají dát obtěžovat a úspěšně je vytěsňují ze svého světa i z veřejného prostoru, který zcela ovládají. Co se asi stane, až zdeptaní lidé nebudou zoufalstvím vědět, co dál? To se dost možná již brzy dozvíte i ve svém životě. Snad by bylo lepší než to zkoušet udělat něco proto, aby k tomu vůbec nedošlo. Pro začátek by možná úplně stačilo vzít problém na vědomí, začít o něm mluvit a lidem, kteří se nemohou dovolit ten luxus chovat se v pandemii rozumně, se přestat smát, ale začít pracovat na tom, aby si ten luxus dovolit mohli.

Převzato z blogu Tribun