Oh, my God

Pršelo. Byl sychravý den, kdy se mraky dotýkají země jako by ji chtěly navždy pohltit. Vedle silnice tekla šedá stoka. Mezi plastovými lahvemi od coly a jinou lidskou špínou, kterou za sebou cestou života zanecháváme, v ní ležela zpola ponořená taška. Taky odpad světa. Taška se třásla. Čouhala z ní vyděšená psí hlava. Byla vidět ze silnice. Člověk – bližní – ještě na zemi existují bližní, sestoupil do škarpy. Donekonečna opakoval slova „Oh, my God, oh, my God“. Nebylo jasné, zda boha volal, nebo mu spílal, nebo jednoduše takhle klel přímo do jeho tváře. Sklonil se a vyzvedl živoucí odpadek v tašce s psí hlavou ze smradlavé stoky na břeh. Bylo na místě pomyslet si, proč to stvoření, které nějaký člověk jako již nepotřebné haraburdí vyhodil, neuteče. Proč alespoň trochu nevyužije té malé šance přežít mezi silnicí a městem, sice jako štvanec a pária, ale být ještě chvíli naživu stojí za to. Nebo ne? Bližní vyndal z kapsy nůž a rozřízl plastovou tašku. Vyňal z ní třesoucí se odpad. Pes měl izolepou svázané přední i zadní nohy. My god. Byl hodný, protože odpad nemá vlastnosti. Jen leží a čeká na to, až zetlí.

Stalo se to někdy v Číně. Z temné jeskyně u města Wuchanu prý vylétli černí netopýři a počali krajem šířit virus. Svými blanitými křídly zastřeli oblohu. Virus se začal zakusovat do lidí. Viděli jsme, jak šel ulicí člověk a najednou padl tváří k zemi a byl mrtev. Pak se virus dostal i do Evropy. Lidé nemohli vycházet ze svých příbytků, nemohli se setkávat, děti nemohly chodit do školy a děly se další divné věci na světě. V té době už nebylo možné si zastírat, že věci, které se přihodily, ať už vinou netopýry šířené hrozby nebo nějak jinak, musely nastat. Bylo těžké snést neodbytnou myšlenku, že události spojené s prapodivnou mrtvou hmotou, která ožívá jen ve spojení s živoucí buňkou v lidských tělech, jsou spravedlivé. Zdálo se, že beztrestnost našich činů končí. Bylo jedno, jakou formu si živá Země, naše planeta Gaia zvolila za prostředek zpytování našeho svědomí. Bylo jedno, koho k tomu použila, zda ušaté netopýry vylétávající z jeskyně nebo si na lidstvo vyšel švarný virus nějak úplně jinak.

Gaia byla naštvaná, jak jsme ubližovali jejím dětem, roztodivným živočichům, co poletují v nebi, chodí po zemi, či plavou v moři. Jak jsme ubližovali jí samé, zraňujíce její kůži, otravujíce její řeky a jezera, jak jsme jí učinili nečistou. Přece moudrý vlk Akéla řekl: „Jsme jedné krve, ty a já.“ Zapomněli jsme na to a vstoupili jsme na okraj propasti. V ní leží zubožení psi, znásilněné děti, vyloupené hodnoty a polomrtvá pravda se svázanýma nohama. Skočíme?