Peníze ve smrtelných křečích

Skrytý konflikt, který se zostřuje již celá staletí a který jednou bude muset být otevřeně vybojován, je konfliktem mezi lidmi a bankami.
– Lord Acton, historik

Bankovnictví bylo počato v neřesti a zrodilo se v hříchu. Bankéři vlastní Zemi. Vezměte jim ji, leč ponechejte jim moc tvořit peníze, a oni pouhým škrtem pera vytvoří záhy tolik peněz, že si ji koupí zpět. Vezměte jim však tuto moc a všechny pohádkové majetky, jako je ten můj, rázem zmizí. A zmizet by také měly, chceme-li žít ve světě šťastnějším a spravedlivějším než dnes. Chcete-li však zůstat otroky Bankéřů a ještě jim za to platit, pak jim ponechejte moc tvořit peníze z ničeho.
– Sir Josiah Stamp (1880 – 1941), bývalý guvernér britské centrální banky a svého času druhý nejbohatší člověk v Británii

Fyzická osoba nemůže poskytováním úvěrů nafukovat oběživo tak jako banka, z toho prostého důvodu, že fyzická osoba nemůže narozdíl od banky půjčovat něco, co nemá. Pouze komerční banky mohou půjčovat peníze, které vyrobí samotným aktem půjčky.
– Irving Fischer, ekonom

Inflace způsobuje odčerpávání kupní síly držitelů peněz směrem k emitentům peněz.
– Federální rezervní banka v St. Louis

Až uschne poslední strom, až bude otrávena poslední čistá řeka, až bude ulovena poslední ryba, teprve pak si uvědomíme, že peněz se nenajíme.
– rčení indiánského kmene Krí

Není pochyb o tom, že současný kolaps je projevem smrtelných křečí nekryté měny. Marně se vlády a jejich klientské banky stovky let snažily naroubovat tento ohavný a amorální systém na živoucí organismus lidské společnosti. Výsledek byl pokaždé stejný – zdravý organismus nepřirozený implantát dříve či později odmítl. Současná krize se od těch předchozích nijak neliší, snad jen mírou domýšlivosti jejích viníků a pohrdání selským rozumem obyčejných lidí.

Když Richard Nixon 5. srpna 1971 odmítl dále směňovat dolar za zlato a nekrytý dolar označil za „definitivní“ prostředek k platbě a vyrovnání dluhů, učinil tak na radu chicagského ekonoma Miltona Friedmana. Pět let nato udělila nejstarší centrální banka světa, švédská Riksbank, Friedmanovi cenu, kterou založila na památku Alfreda Nobela. Nobelovou cenou jej poctila za geniální myšlenku, že pokud centrální banka okrádá lidi pomalu a postupně (neboli ředí národní měnu tempem zhruba 3 procent ročně), tak oběti nezačnou křičet „chyťte zloděje!“ Prostě si té nenápadné loupeže nevšimnou.

Do té doby byl každý státní bankrot hanebným a ponižujícím skandálem. Ne tak v roce 1971. Namísto aby si Američané tímto nejnovějším experimentem s nekrytou měnou ušili z ostudy kabát, prezentovali jej světu coby velkolepý vědecký milník, porážku „peněžní pověrčivosti“ ztělesňované zlatým standardem – triumf pokroku. Patolízalské vlády a centrální banky po celém světě, jimž devalvace dolaru způsobila ohromné ztráty, si netroufly ani špitnout. Musely se chtě nechtě připojit k oslavě svého ponížení a vzdát hold Novému věku syntetického úvěru, nekryté měny a nesplatitelných dluhů.

Režim nekrytého dolaru brzy zažil křest ohněm. V roce 1979 se cena zlata, stříbra a ropy pohybovala oproti roku 1971 na dvacetinásobku. V případě cukru šlo téměř o čtyřicetinásobek. Cukr zdražil tak, že jej společnost Coca-Cola přestala používat a sáhla raději po kukuřičném sirupu. Úrokové sazby vylétly na dvouciferné hodnoty. Amerika i svět stály na pokraji paniky. Masivní kupování zboží do zásoby se stalo životní rutinou. Všichni počítali s nejhorším.

A tehdy přišla na svět metoda „cílování inflace“. Dříve si centrální banky osobovaly jen poměrně skromné schopnosti. Zpočátku cílovaly pouze krátkodobé úrokové sazby. Později povýšily na cílování peněžní zásoby. Nyní však přišly s tím, že mají nadpřirozenou moc detailně řídit a spravovat ceny. Na první pohled to fungovalo a džin byl zahnán zpátky do láhve.

V následujících třech dekádách nabyli politici a mainstreamoví ekonomové na jistotě, že v inflačním cílování nalezli svatý grál nekryté měny. Katastrofa udeřila paradoxně právě ve chvíli, kdy domýšlivost proroků inflačního cílování přerůstala všechny meze lidské slušnosti. Zlatým hřebem samochvalné debaty byl článek Bena Bernankeho, tehdy čerstvě jmenovaného šéfa Federální rezervy, s názvem „Velké utlumení“ (Great Moderation). Vývoj makroekonomie od zahájení inflačního cílování se podle něj nesl v duchu snižování volatility hospodářského cyklu, neboli stálejšího růstu, mírnější inflace a větší stability. Ještě na počátku roku 2007 jeho článek uveřejnil deník Financial Times. Začínal slovy: „Historie bude žasnout nad stabilitou naší éry.“ To nebyl vtip. Bernanke to myslel smrtelně vážně. Samolibost nad všemocností monetární politiky tehdy dosahovala svého vrcholu. Politici, centrální bankéři a jejich poskoci v akademické obci a médiích slavili úspěchy inflačního cílování těsně předtím, než se celý systém začal hroutit. Doslova se dmuli pýchou, mysleli si, že drží v rukou opratě celého světa.

Jenže všechno to slavení a sebechvála byly předčasné. Bernanke a spol. netušili, že je ekonomická realita srazí na kolena. Zaslepila je pýcha a oni neviděli, kam se svět řítí.

Martin Wolf, hlavní ekonomický komentátor Financial Times, napsal, že tato „nepředvídaná krize napáchala v monetární politice nezměrné škody“. Nekryté peníze mají podle něj poslední šanci, aby se vzpamatovaly a zachránily si kůži. Píše: „Ukázalo se, že svatý grál byla jen fata morgána. Pokud nebudeme moci řídit systém nekrytých peněz lépe než doteď, kdo ví, co naše děti v zoufalství provedou. Mohly by se dokonce vrátit ke zlatému standardu.“ Hrůzo hrůz!

Wolf ještě pořád považuje zlatý standard za absurdní a naopak systém nekrytých peněz, kdy si státy osobují schopnost vytvářet bohatství tištěním barevných papírků, pokládá za zcela normální. Pan Wolf má pochopitelně plné právo požadovat, aby na něm byla donekonečna páchána ta nejzákeřnější forma loupeže, jakou kdy kdo vymyslel. Nemá však právo nutit k tomu i nás ostatní.

A mýlí se i v tom, že Bernanke a spol. mají ještě jednu šanci. Centrální bankéři svou poslední šanci právě propásli. Jsme svědky konce vlády režimu nekrytých měn a nesplatitelných dluhů. Nelze předpovědět, jak dlouho se bude zmítat v smrtelných křečích, je však jisté, že se z nich už nezmátoří. Finanční žurnalisté a mainstreamoví ekonomové, kteří ještě stále opěvují nestoudnou monetární politiku států a šílený úvěrový systém bank, přišli nadobro o veškerou důvěryhodnost.

xxx

Antal E. Fekete je emeritním profesorem matematiky a statistiky na Newfoundlandské univerzitě a specialistou na monetární politiku.
 
Překlad: Aleš Drobek

Převzato z blogu Aleše Drobka na www.aktualne.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments