Ekonomika v epoše po koronavirové epidemii se buď dramaticky změní, nebo se utopí v po sobě jdoucích krizích. Budeme-li mít dobře našlápnuto, máme šanci nejdříve přežít a pak pomalu růst a blížit se za čas zlatým teenagerským létům jednadvacátého století. Ale v úplně jiném systému ekonomických vztahů. Jejich změna bude vynucena především globálním krachem poptávky po zboží (zde) a následujícím obdobím potravinového nedostatku.
Jakkoli doufáme, že epidemie zde v české kotlině rychle odezní, musíme počítat s tím, že do koronoavirového pekla má našlápnuto Ukrajina, na kterou se vrátilo velké množství pracovníků z evropských zemí, je tu velká neznámá Indie a také celá Afrika. Čína i bez remise koronaviru se nejspíš propadne do krize vyplývající z odříznutí jí vyživujících žil globálního exportu. Evropské státy se budou snažit uvolňovat epidemií vynucené karantény a omezení, ale ta budou časem zase zpřísňovaná a pak zase uvolňovaná. Ekonomické prostředí se stane mimořádně volatilní. Budou se tudíž zvyšovat daně a možná vypisovat nové.
Éra velkovýrobců napojených na subdodavatele z celého světa minimálně na čas skončí. Stejně tak éra přeshraničních transferů potravin. Každá země se bude v zájmu přežití snažit zajisti maximální množství základních produktů z domácích zdrojů. Stát, pokud se bude chovat rozumně, bude podporovat ekonomiku středních a malých podniků, ze kterých neodtéká kapitál do zahraničí.
Nové, bezpečnější ekonomické paradigma bude tedy založeno na lokální, (z větší části) soběstačné ekonomice. Na ní je v podstatě v digitální éře už vše připraveno (například zde a zde). Lokalizace ekonomiky zároveň přinese možnost změnit (částečně) strukturu vlastnictví výrobních prostředků v tomto státě ve prospěch domácích vlastníků. Ti jsou zodpovědnější a jejich zájmy více souznějí se zájmy nepodnikatelské většiny občanů.
Kdo to dřív pochopí, ten dřív uspěje. V pochopení imperativu doby je klíč k nastartování cesty k novému blahobytu. Bohužel nelze samozřejmě předpokládat, že vláda Andreje Babiše se do takové věci nadšeně a s plným zaujetím pustí. Musí proto být ke změně svých priorit donucena tlakem ulice. A je třeba aby ulice měla komunikovatelnou představu o tom, co a proč se má v ekonomice stát.
Stát bude v novém paradigmatu ekonomiky hrát nezastupitelnou úlohu coby investor poslední instance. Musí zajistit vytvoření nouzového investičního plánu, který bude založen na dvou premisách – co největší bezpečnosti (zdravotní a potravinové) obyvatelstva a co nejvyšší zaměstnanosti, a to i v profesích, o které dnes není zájem (podmínečně vyplácená podpora v nezaměstnanosti). Je nepochybně mnoho oblastí přímých investic (například výstavba sociálního bydlení) do kterých může stát investovat.
Základ nové ekonomické politiky státu ale musí tvořit investice nepřímé – investice do nových technologií a do inovativní lokální výroby. Může vyrůst mnoho malých projektů, ale mohou se zrodit také velká díla. V době levné elektrické energie je například čas myslet na českou automobilku vyrábějící levná „indická“ elektrická auta. Výzvou je i průmyslová výroba potravin a našly by se i další obory. I v postapokalyptické době bude nadále třeba starat se o minimalizaci emisí skleníkových plynů (jakkoli mnozí už jásají, že zelenému dealu je konec). Radikální břitvou ale musí být odříznuty nákladné aktivistické projekty snů ve prospěch ne tak ambiciózních, ale realizovatelných řešení. I ta musí být součástí nových státních investic (například komplexní síť fotovoltaických střešních panelů).
I v novém světě bude hrát významnou ekonomickou roli export. Bude to ale daleko více export hotových, lokálně vyrobených produktů. Stát se musí postarat především o to, aby firmy měly v tomto novém prostředí vytvořeny dobré podmínky k expanzi na vnější trhy. Boj o zákazníka bude totiž daleko tvrdší. Musíme proto skoncovat s nesmyslnou politikou protiruských a jiných politicky motivovaných sankcí. Musíme uvažovat o tom, jak proniknout skrze americkou bariéru do Íránu. Musíme zvýšit aktivitu na indickém trhu. A tak dále.
Kromě těchto „tradičních“ aktivit bychom měli zaměřit pozornost na novou formu plánování prostřednictvím umělé inteligence. Obrovská množství dat, která mají k dispozici dnešní „deep learning“ umělé mozky dovolují s velkou přesností (o které Státní plánovací komise jen snila) stanovit a naplánovat budoucí spotřebu obyvatelstva. Stát mající k dispozici takové plánování si může dovolit podpořit výrobu nebo dovoz řekněme určitého množství toaletního papíru svými zárukami při slibu dodržení nízké prodejní ceny. To nikterak neomezuje soukromé podnikání, ale pokud se taková technologie rozšíří do všech oblastí nezbytné spotřeby, přinese to značné úspory především méně majetným vrstvám.
Nemylme se – zatímco my máme (oprávněně) plnou hlavu rozvíjející se epidemie, jinde ve světě už pracují lidské i nelidské mozky na plné pecky, aby z katastrofy vytěžily maximum. I oni a ony budou preferovat strategii lokální ekonomiky. Nebudou se zdráhat využít zaváhání českého státu. Výsledek bude takový, že budeme mít novou ekonomiku, ale vlastnit ji budou čínské nebo jiné banky. Ještě si můžeme vybrat.
Zdroj: Pro zítřek
5 komentáře