Když se nemoci stanou odvětvím trhu
Politická ekonomie kapitalismu se zrodila před více než půldruhým stoletím s vydáním Kapitálu Karla Marxe. Marxisticko-leninská politická ekonomie se následně vyvíjela až do konce dvacátého století, ale i ona zanechala mezery. Ekonomika byla chápána jako souhrn průmyslu, zemědělství, dopravy, obchodu, bankovnictví a řady dalších odvětví; zatímco sociální oblast, zejména pak zdravotnictví, byla opomíjena. Dva francouzští lékaři, Jacques Lacazette a Louis de Brouwer, se pokusili tento nedostatek profesionálních politických ekonomů napravit.
Přesvědčivě ukázali, že kapitalismus se svou honbou za ziskem zničil tradiční medicínu a že dnešní medicína nepovažuje člověka za cíl, ale za prostředek. Moderní medicína nemá zájem na tom, aby lidé byli zdraví. Čím více je nemocných, tím větší jsou zisky těch, kteří poskytují lékařské služby a vyrábějí léky. V současné době se zdravotnická zařízení (kliniky, nemocnice, diagnostická centra atd.) a farmaceutické společnosti vyrábějící léky spojují za účelem dosažení zisku a vytvářejí jednotný zdravotnicko-farmaceutický komplex. Další součástí tohoto komplexu jsou pojišťovny.
V roce 1999 vyšla ve Francii kniha Louise Brouwera „La mafia pharmaceutique et agroalimentaire. Avec pour cosequences le discrédit de la médecine allopathique et le grave état sanitaire des populations du monde occidental“ (Farmaceutická a zemědělsko-potravinářská mafie. Důsledky její činnosti: diskreditace alopatické medicíny a vážné zdravotní problémy západní populace). V roce 2004 vyšla v ruštině v Kyjevě.
Dr. L. Brouwer se ve své knize odvolává na jiného francouzského lékaře, Jacquese Lacazetta. Lacazettovi bude koncem roku 2021 osmdesát let, ale proti očkování proti COVID-19 urputně bojuje. Přesvědčivě představuje moderní medicínu na Západě jako součást jednotného kapitalistického systému a ukazuje její nehumánní povahu. Zvláště chci zmínit publikaci Jacquese Lacazetta v Médecines nouvelles (č. 71, říjen 1993), která obsahuje některé zajímavé myšlenky, jež nenajdete v žádné učebnici politické ekonomie.
Kapitalismus, který Marx definoval jako způsob výroby, neproniká okamžitě do všech oblastí společnosti. Obvykle se objevuje v průmyslu. Poté se rozšíří do zemědělství, obchodu a dalších odvětví. Nakonec se rozšíří i do medicíny. Jacques Lacazette se domnívá, že medicína ve Francii začala nabývat rysů kapitalistického výrobního způsobu až ve dvacátém století. Do té doby byla medicína druhem malovýroby: „Až donedávna, mezi posledními dvěma válkami, se medicína a farmacie provozovaly výhradně řemeslně, tedy tak, jak fungovaly po několik staletí… S příchodem dvacátého století se i z nemocí stal svého druhu trh“.
Známky proměny medicíny ve velkokapitalistickou výrobu byly patrné v období mezi dvěma světovými válkami, kdy se rozběhla kampaň proti takovému zlu dvacátého století, jako je rakovina:
Po první světové válce se začala rozvíjet válka proti rakovině. Cílem této nové křížové výpravy bylo oživit tradiční nemocniční struktury. Model onkologických center vyvinutý před druhou světovou válkou (koncentrace finančních zdrojů, zobecnění vědeckého pokroku) posloužil jako základ pro vznik regionálních nemocničních center, jejichž první otevření se datuje do padesátých let.
A tak stejně jako v průmyslu v 19. století vznikaly velké a mimořádně velké podniky, začaly podobné giganty vznikat i ve zdravotnictví:
To byla vůbec první a největší součást kapitalistického způsobu výroby v oblasti zdravotnictví: začaly vznikat struktury podobné továrnám – koncentrace pacientů na jednom místě. Postupně se přešlo od útulků, které přijímaly potřebné, k moderním nemocnicím, v nichž se nemocní stávali předmětem lékařské praxe.
Souběžně probíhala revoluce ve farmacii. Před první světovou válkou byla farmacie ve Francii i jinde založena téměř výhradně na přírodních materiálech rostlinného a živočišného původu („organické látky“). Farmaceutickou revoluci zahájili Němci (především koncern Farbenindustrie AG, nyní Bayer), kteří začali nahrazovat „organické látky“ chemií vyrobenou člověkem:
„V období mezi dvěma válkami se objevuje druhý rozhodující faktor: chemie, a to konkrétně německá chemie. Ten byl během okupace vyzkoušen i ve Francii… Tehdy to všechno začalo.“
Dříve se farmacie dala označit za umění, ruční, individuální výrobu. Vytvořené léky byly společným produktem lékaře, který napsal podrobný recept, a lékárníka, který lék vyrobil přesně podle receptu:
Před tímto obdobím bylo vytvoření konkrétního léku dílem praktického lékaře: v přítomnosti pacienta a při individuálním rozhovoru vytvořil strukturu budoucího léku a podle hloubky svých znalostí napsal recept. Lékárník připraví lék podle receptu.
A tak se již během druhé světové války a ještě více po ní farmacie měnila z uměleckého a malovýrobního odvětví v gigantický průmysl s výrazným chemickým zaměřením:
Postupně začal praktický lékař ztrácet svou individualitu. Farmaceutické výrobky se staly prioritou velkého průmyslu.
Další vývoj léčiv plně podléhá zákonům kapitalistického způsobu výroby:
Průmyslové laboratoře začaly vyrábět všechny léky podle zákona maximálního zisku, který se projevoval ve dvou hlavních formách: Pokud se ukázalo, že nový lék je účinnější, ale levnější, bylo rozhodnuto jeho výrobu pozastavit, zatímco na trhu se brzy objevil jiný, dražší lék.
Průmyslová léčiva nejenže tahala lidem peníze z kapes, ale začala je i mrzačit a dokonce zabíjet. Jak píše Jacques Lacazette, vývoj nových léků „bral v úvahu pouze okamžité výsledky a nebral v úvahu katastrofální důsledky vedlejších účinků jednotlivých léků uvedených na trh…“
Farmaceutické společnosti se mění ve velké laboratoře provádějící pokusy na lidech:
Velká laboratoř se stává pánem situace: Soudí a stíhá, organizuje pokusy na lidech a pokračuje v nich dál, přičemž obratně obchází nedávno přijaté zákony.
Farmaceutičtí giganti nejenže bez skrupulí uvádějí na trh své netestované, někdy velmi nebezpečné produkty. Ničí také nezávislé vývojáře léků jako potenciální konkurenty. Jejich zásadou je:
Nepřipustit žádné objevy mimo hlavní výrobní cyklus. Běda badateli, který by bez ohledu na své předchozí tituly a zásluhy učinil objev mimo stejný výrobní cyklus. Pokud se tak stane, bude výzkumný pracovník pronásledován mohutnou vědeckou administrativní a právní mašinérií. Například v roce 1988 zaplatil lékař z Nice Dr. Philippe La Gart za své nezávislé myšlení 45 dny vězení. K tomu je třeba připočíst kroky nejvyššího vedení během okupace, které dalo volnost chemickému výzkumu tím, že zakázalo veškerou fytoterapii (stejně jako další léčebné metody včetně elektroléčby) a vytvořilo dozorčí službu, hlídacího psa nového řádu, který v této oblasti existuje dodnes.
Již v 60. letech 20. století se medicína v širším slova smyslu (zdravotnická zařízení a farmaceutický průmysl podporovaný pojišťovnami) stala odvětvím s jednou z nejvyšších výnosností (ve Francii i jinde na Západě):
Velká nemocniční centra soustředěním pacientů, odborníků a obrovských finančních prostředků vytvořila podmínky pro rozvoj špičkových lékařských technologií v radiologii a chirurgii a otevřela tak pro investory nové vysoce výnosné centrum.
Medicína jako podnikání samozřejmě vděčí za mnohé vládním úředníkům, kteří se do tohoto byznysu zakousli a vytvářeli mu režim nejvyšší přízně. Jacques Lacazette upozorňuje na skutečnost, že postupně začíná slábnout role státu jako regulátora zdravotnictví. Vznikly nejrůznější nevládní svazy a sdružení, které převzaly funkci „samoregulace“ lékařských a zdravotnických oborů. Na počátku 80. let se objevily „nové významné organizace, jako například Lyonské ředitelství pro kontrolu pitné vody, které samy koupily soukromé kliniky, vybavily je moderní technikou a úspěšně konkurovaly příslušným veřejným službám. V některých oblastech (město Marseille) začíná veřejný sektor ztrácet svou moc“…
Stará instituce lékárníků, kteří se podíleli na „dílčí“ výrobě léků, je definitivně zničena. V prosinci 1989 byl ve Francii přijat zákon, který lékárníkům zakazuje vystavovat vlastní recepty. Zároveň definitivně zmizely porodní asistentky a v porodnicích a nemocnicích je nahradili porodníci. Změnilo se také postavení praktických lékařů. „Stále častěji hráli roli dispečerů, kteří kontrolovali přijímání nových pacientů“. Pacienti, kteří přicházeli do zorného pole lékaře, se začali „honit v kruzích“: „Specialisté se začali sdružovat ve velkých centrech a odkazovat pacienty na jiné kolegy.“
V tomto i dalších článcích se Jacques Lacazette vyjadřuje velmi kriticky k myšlence plošného očkování (bylo to dávno před současnou očkovací kampaní COVID-19). A své argumenty proti masovému očkování Jacques Lacazette formuloval nejen jako lékař, ale také jako jedinečný odborník na politickou ekonomii kapitalistické medicíny: takové očkování nepostradatelně obohacuje medicínsko-farmaceutický byznys.
Od doby, kdy Lacazette publikoval své úvahy o politické ekonomii kapitalismu ve vztahu ke zdravotnictví a medicíně, uplynuly téměř tři dekády. Za tu dobu se ještě více projevila dravá a bezohledná povaha medicínsko-farmaceutického byznysu.
Autor je profesor, doktor ekonomie, předseda Ruské ekonomické společnosti S. F. Šarapova
Zdroj: Fondsk.ru
Překlad: st.hroch 20210918
30 komentáře