Poučení z krizového vývoje III

Pětadvacetiletou cestu z deště pod okap, ze země a společnosti bez perspektivy, údolím ideově vyprahlých tunelářských elit bez vlastního programu, kromě obohacení, vize a ochoty rozvíjet vlastním přičiněním léno plenu, které jim spadlo velmi organizovaně do jejich rukou, stojíme opět intelektuálně ve stejné situaci, tedy bez vize, bez jakéhokoli plánu, bez akceschopných elit konajících v zájmu českého národa a této země. Jen vegetujeme jako podstatně chudší, vypleněná kolonie majitelů eurounijní pobočky FEDu.

Sametová revoluce Oskara Krejčího dnešníma očima

Na úvod si  se mnou na přečtěte následující výňatky z publikace prof. Oskara Krejčího, „Sametová revoluce-pohled ze Strakovky“ a pro srovnání vkládejte reálie roku 2014: „Při hodnocení sametové revoluce nelze zapomenout, že v minulém století se v prostoru dnešního Česka a Slovenska osmkrát změnilo státní či režimní uspořádání. Pokaždé tomu bylo v návaznosti na proměnu geopolitických silokřivek brázdících Evropu, tedy bez valné zásluhy Čechů či Slováků. Ač se to mnoha hrdým příslušníkům českého a slovenského národa nelíbí, zásadní změny v jejich zemích probíhaly jako ohlas vnějších událostí, nikoliv jako bezprostřední výsledek vnitřních potřeb a domácí politické tvořivosti. Konstrukci české i slovenské státnosti, povahu režimu, ale také volbu jeho reprezentantů nelze oddělit od celoevropských změn.

…Václav Soukup, který se jako ředitel zahraničního odboru Úřadu předsednictva vlády v ony letní a podzimní dny 1989 na aktivitách Ladislava Adamce podílel, už tehdy říkal: „Každý, kdo si v Čechách sáhne na politiku, musí na to dříve či později doplatit.“ Politika se v první řadě stará o moc, a až když jí zbude čas, zajímá ji spravedlnost. I proto se v Čechách otevírají srdce a ústa až po dvaceti letech, kdy už se události pomalu stávají dějinami. A když už jsou archivy dostatečně pročištěné.

…Slabost KSČ koncem 80. let vyrůstala z neschopnosti vysvětlit mladé a střední generaci vlastní vinu za zaostávání ekonomiky i životní úrovně a za porušování lidských práv. K tomu je nutné připočítat vzpomínku na 21. srpen 1968 a ztrátu jakékoliv mobilizující vize. Takovýmito změnami prošla země i strana. Romantismus přelomu 40. a 50. let vyrůstající z přesvědčení, že vzplála poslední bitva dějin, poměrně rychle vyprchal. Socialistické přesvědčení u mladých lidí 80. let pramenilo více z knih než ze životních zkušeností – a takto se dá formovat jen sekta, ne revoluční hnutí. Dokud program komunistů vyjadřoval vývojové tendence, mohla si KSČ činit nárok na postavení předvoje společnosti; jakmile se tento duchovní potenciál vyčerpal, vedoucí role strany nebyla nic než privilegium určité skupiny. Záchranu měly přinést reformy.“

„V roce 1989 měla KSČ za sebou již několik let hluboké ideové i psychické krize dané ztrátou historické orientace; dramaticky se vnitřně diferencovala. Vytratila se kolektivní emoce, spojené cítění osudu. Rostl počet těch, kdo poznávali nemožnost reformy režimu. Výsledkem byla pasivní resistence obrovské většiny komunistů vůči vedení vlastní strany. Barikáda, rozdělující společnost, byla rozebírána z obou stran. To byl jeden ze základních důvodů, proč předání moci v Praze proběhlo bez krve, proč bylo možné stavět mosty.“ –

„Politika je zpravidla nástrojem údržby pořádku, všední úřednickou ochranou majetku a dosaženého stupně svobody i rovnosti. Nebo je politika nositelem destruktivních sil, které si v podobě válek vyžádaly v dějinách stamiliony mrtvých. Kultivaci podmínek života jednotlivců a skupin ve všední dny obstarává technologický a ekonomický rozvoj. Jen zřídka čas oponou trhne tak, že obnaží ty mocenské základy uspořádání mezilidských vztahů, které vývoj brzdí. Někdy pak následují revoluce, svátek politiky. Od nich jsou pak odvozovány principy nové doby, smysl každodenní politiky i oprávněnost nových privilegií.“ –

„Skutečné revoluce stavějí, ne pouze bourají. Revoluce přicházejí proto, aby nespravedlnost a chaos změnily na přirozený řád. Chvíli, po dobu osvícenského století, se zdálo, že tento řád má stejné konstanty a determinanty jako fyzika a mechanika, že stačí dát jen lidi na správná místa. Když však Hegel oslavil Velkou francouzskou revoluci jako nádherný východ slunce, kdy se člověk poprvé stavěl na hlavu – tedy na myšlenku – a podle ní buduje skutečnost, ukázal na velký problém. Není to přirozenost jako pravda věčné přírody, ale přirozenost nedokonalého lidského poznání a přirozenost lidských zájmů, která rozestavuje lidi v revoluci a po ní. Revoluce nezaměňují lež a nenávist za pravdu a lásku – přinášejí jen nový typ nedokonalosti. Revoluce nejsou vykupitelské. Ty lepší nabízejí více rovnosti a více svobody pro více lidí. Ty horší dávají větší moc a majetek malé skupině oligarchie.“

S Krejčím lze v mnoha ohledech a z řady úhlů náhledu polemizovat, ale s výše uvedenou definicí stavu rozkladu mocenských elit a společenského zřízení na konci 80. let minulého století, jež jako nočník na zadek padne na dění v současnosti, nelze než souhlasit. Přirozeně, tele z Chrámu konzumu dnes, zítřek neřeš, bude zásadně oponovat, neb žije v nejlepší ze všech nejlepších dob české historie. Soudíc tak ze stavu svého konta a inventury vlastněných cajků DNES. A tak dnes uvažuje celá západní civilizace nekonečně konečného růstu na cizí účet a z cizích zdrojů. Civilizace totálně bezcenných FIAT peněz a totálně bezcenných výrobních a konzumních jednotek bez pudu sebezáchovy. Civilizace upadající, bez budoucnosti. Být do krve stříhanou ovcí v čekárně jatek je dnes normální. Blázny jsou ti nenormální a nepřizpůsobiví, ti, kterým osud jejich mláďat, obce, vlasti, národa, kultury není lhostejný. Šílenci pak jsou ti, co jsou schopni rozpoznat větry historie, trendy, společenskou i lidskou neudržitelnost statu quo, v kterém vlastníci-rentiéři 147 globálních společností drží pod krkem celý svět a vedou ho do slepé uličky s velkými vraty. Za těmi vraty je totální chaos zkolabovaného Impéria peněz, potoky krve a Nový světový řád. Ten stávající je aktivně rozkládán zevnitř elitami Pyramidy, a je stejně nepřijatelný i pro ty, co si Atlantický model eugenické a otrokářské budoucnosti nepřejí. Otázkou tedy není, zda svět nový řád nepotřebuje, ale jakou formu a obsah bude mít. Zda nakonec zvítězí příroda v člověku, charakterizovaná rozmanitostí, tolerancí k odlišnostem, diverzifikovaností, respektem, spoluprací, jednotou zájmů všech o plnohodnotnou, vyváženou a perspektivní budoucnost …… bez nekonečných válek predátorů o cizí majetek cizíma rukama.

Ti blázni se bojí budoucnosti načrtnuté v Sionských protokolech ze zasedání Výboru 300 v Amsterdamu v roce 1898. A s rizikem prohlášení za teroristy „malují“ vlastní preferovaný obraz a koncepci globalizace a nehodlají přebírat nebo účastnit se realizace té Atlantické verze bohů peněz a pánů dolaru. Vyzývají Západ, aby přehodnotil algoritmy i morálku stojící za plánem atlantické cesty k dobytí a porobení planety. Dnes je již evidentní, že tyto algoritmy nejenže vykazují aspekty antihumanity, ničím nepodloženého mesiášství lidí odtržených od reality, připravenosti vzít si existenci lidstva jako vydírací potencionál při prosazení objektivně nereálných cílů Iluminace, ale samotný historický vývoj posledních desetiletí dokumentuje vysokou míru chybovosti definování jak ideových východisek, lidské společnosti a její reagence na změny, ale i zcestnosti představ – konečných cílů atlantické transformace světa. Konečně, i moc peněz nad lidmi se nezdá být nekonečnou.

Kontinent vs. Atlantik

Intelektuální základna a think-tanky „Kontinentálních velmocí“ analyzují dosavadní historické, kulturní a státní zkušenosti. Diskutují o budoucnosti (což je na Západě nepřípustné a politicky nekorektní), o strategii a hodnotách, o hodnotovém základu vývoje svých zemí a kulturních okruhů, o tom, jak globální procesy budou ovlivňovat národní identity a potažmo i regionální identity, o tom jak vidět svět a jak ho společně formovat v jednadvacátém století; o tom, co může každá součást neatlantického světa přinést k budování lepšího světa. V opozici k diktatuře a revoluční bezohlednosti až krutosti Atlantického řádu, se řád Kontinentální opírá o koncepci dialogu, tolerance, spolupráce a mírové evoluce jako nástroje přestavby světové geopolitické architektury.

Dnes, s nutností hledání nové strategie a zachování své identity v radikálně se měnícím světě, světě, který se stal více otevřeným, transparentním a vzájemně propojeným, v té či oné podobě se potýkají prakticky všechny země, všechny národy světa. Všude opět zaznívají otázky – po letech mlčení a popírání, systémového potlačování přirozených základů společnosti jako je rodina, obec, národ, vlast – jako „Kdo jsme?“, „Kým chceme být?“, a to stále hlasitěji. Je zřejmé, že společenský pokrok není možný bez duchovního, kulturního a národního sebeurčení, jinak nebude možno odolávat vnitřním a vnějším výzvám, nelze uspět v globální konkurenci. A dnes vidíme nové, ještě agresivnější a bezohlednější kolo této konkurence. Jsme blíže válečné vřavě než kdykoli od konce 2. světové války. Řešení globálního bankrotu, konce dalšího cyklu FIAT měn je obvykle zdrojem horších konfliktů, než řešení politických či ideologických sporů.

Dnešní konkurence má dva hlavní směry – ekonomicko-technologický a ideologicko-informační. Vyhrocují se také vojenskopolitické problémy a vojenskopolitická situace. Svět se stává tvrdším, místy je odmítáno nejen mezinárodní právo, ale dokonce i základní slušnost. Je třeba, aby Kontinentální svět byl silným protivníkem tomu Atlantickému ve vojenské, technologické, ekonomické oblasti, ale hlavní věcí, která bude rozhodovat o úspěchu té které koncepce NWO, je kvalita lidí, kvalita společnosti, její duchovní a mravní síla. Vždyť nakonec, jak ekonomický růst a prosperita, tak i geopolitický vliv jsou odvozeny od stavu samotné společnosti, od toho, jak občané té či oné země cítí svou jednotu, nakolik jsou zakořeněni ve své historii, v hodnotách a tradicích, nakolik je pojí společné cíle a zodpovědnost.

V tomto smyslu je pro skutečné Čechy-vlastence otázka získání a upevnění národní identity opravdu zásadní věci. Od stávajících internacionalistických eurohujerů to však žádat nelze, a akademie se jako obvykle bojí o žlab. Kreativita a odvaha při prezentaci protisystémových názorů a koncepcí nepatří v českých společensko-vědních luzích a hájích k běžně se vyskytujícímu jevu. Opatrnou kritikou minulosti i současnosti v ČR tvůrčí potencionál vysychá. Vize či dokonce reálný akční program nemá ani KSČM. Na evidentní trendy v Evropě i ve světě nikdo, pro jistotu, nereaguje – tedy reálnou činností, prázdných keců je u nás vždy dost.

Jsme nejen pod objektivní a reálným tlakem globalizace na svou národní identitu, ale také neseme v sobě důsledky národních katastrof a selhání dvacátého století, kdy jsme dvakrát zažili rozpad naší státnosti. Výsledkem byl zničující úder do kulturního a duchovního kódu národa, setkali jsme se s porušením tradic a jednoty historie, opakovanou demoralizací společnosti, deficitem důvěry a odpovědnosti. To má kořeny v mnoha naléhavých problémech, kterým čelíme. Vždyť otázka odpovědnosti přes sebou samým, společností a zákonem je jednou ze základních, a to nejen v právu, ale také v každodenním životě.

Po roce 1989 vznikl dojem, že nová národní ideologie, ideologie rozvoje, se narodí sama od sebe. Stát, moc, intelektuální a politická třída se téměř vyřadily z této práce, tím spíše, že stará oficiální ideologie po sobě zanechala nepříjemný pocit. A právě proto se všichni báli i jen dotýkat se tohoto tématu. Z jiných se zase stali přes noc disidenty, asi tak, jak se po válce objevily desetitisíce partyzánů, co nikdy nevylezli ze svých domovů před 9. květnem 1945. Statisíce práskačů se staly zuřivými antikomunisty. Ti, co kradli dříve v malém, dnes demograticky kradou doslova vše, ale dnes mu při lupu Pomáhají a Chrání. Kromě toho, absence národní ideje na základě národní identity byla výhodná kvazikoloniální části elity, která dávala přednost krádežím a vývozu kapitálu před spojením své budoucnosti se zemí, kde ty peníze získala.

Potřebujeme novou národní ideu?

Praxe ukázala, že nová národní idea se nerodí a nevyvíjí podle tržních pravidel. Na burze národ nekotují, tam ho spíše vyprodávají. Distancování korporátního státu a konzumní společností od tohoto problému nepřináší výsledky, stejně jako mechanické kopírování cizích zkušeností. Takové hrubé výpůjčky, stejně jako vnější pokusy civilizovat „Čecháčky“, nebyly přijaty převážnou většinou našeho národa, protože touha po nezávislosti, duchovní, ideologické a vnější suverenitě je nedílnou součástí našeho národního charakteru. Mimochodem, tento přístup nefunguje i v mnoha dalších zemích. Pryč jsou ty časy, kdy hotový model uspořádání sociálního zřízení mohl být nainstalován v jiném státě jako počítačový program. To začínají chápat i síly za barevnými „revolucemi“, které začaly sázet na teror.

Také chápeme, že identita, národní idea nemůže být vnucena shora, nemůže být vybudována na základě ideologického monopolu. Taková konstrukce je velmi nestabilní a zranitelná, víme to z vlastní zkušenosti, že v moderním světě nemá žádnou budoucnost. Je nutná historická tvořivost, syntéza nejlepších národních zkušeností a idejí, pochopení našich kulturních, duchovních, politických tradic z různých úhlů pohledu, s tím, že to není cosi ztuhlé, dopředu dané, ale že to je živý organismus. Teprve poté bude naše identita založena na pevných základech a bude nasměrována do budoucnosti, ne do minulosti. To je hlavní argument ve prospěch toho, aby otázka ideologie rozvoje byla nutně projednávána mezi lidmi, kteří mají různé pohledy a různé názory na to, jak a co dělat, pokud jde o řešení některých problémů.

Nám všem: tzv. neo-slovanofilům a neo-západofilům, státníkům i tzv. liberálům – celé společnosti bude třeba pracovat na formování společných rozvojových cílů. Je třeba se zbavit zvyku slyšet pouze ideologické přívržence a hned z kraje s hněvem a dokonce i nenávistí odmítat jakýkoliv jiný názor. Nelze kopat do budoucností země jako do fotbalového míče, ponořit se do nespoutaného nihilismu, spotřeby, kritiky čehokoli, anebo do ponurého pesimismu. Liberálové se musí naučit mluvit se zástupci levicových názorů, a naopak nacionalisté by si měli uvědomit, že česká státnost se formovala na křižovatce Evropy jako mnohonárodní a v principu ateistické společenství. Zpochybňováním našeho multietnického původu, zneužíváním témat národnostního či rasového separatismu nastupujeme cestu zkázy svého národního genetického kódu. Ve skutečnosti, v zájmu cizáků a odrodilců ničíme svůj národ coby základní kulturně-politický stavební prvek globální společnosti – ničíme sami sebe a dáváme tak prostor globálnímu parazitovi.

Svrchovanost, nezávislost a územní celistvost České republiky musí být bezpodmínečná. Jsou to „červené linie“, které nesmí nikdo překročit. Při vší pluralitě našich názorů, diskuse o identitě, o národní budoucnosti není možná bez vlastenectví jejích účastníků. Vlastenectví, samozřejmě, v nejčistším slova smyslu tohoto slova. Příliš často v historii země namísto opozici vládě, jsme konfrontováni s opozicí vůči samotné České Republice, myšlence vlastenectví, soudržnosti, společné aktivitě při pozitivní změně k lepší budoucnosti pro všechny. Víme, jak to končívá – demolicí státu coby organizační jednotky stojící mezi zájmy nadnárodních pánů světa a právy na slušný život jednotlivce. Ochrana zkorumpovaná, do značné míry nefunkční, ale reálná, reformovatelná, přeobsaditelná vlastenci a poctivci, ochrana jediná zbývající, ochrana před bezprávností individua, obrana kolektivní. A žádná jiná než kolektivní obrana pro jednotlivce ani pro národ nefunguje – i špatně funkční národní stát je obrana před otroctvím společensky vyloučeného či osamoceného člověka.

U nás prakticky neexistuje žádná rodina, která by se vyhnula neštěstím minulého století. Otázky hodnocení určitých historických událostí ještě dnes rozdělují naší zemi a společnost. Musíme tyto rány zahojit, obnovit celistvost historické tkáně. Nemůžeme klamat sebe sama, vyškrtnout nevzhledné nebo ideologicky nevhodné stránky, přerušit spojení generací, jít do extrémů při vytváření nebo zavrhování idolů. Je na čase přestat si všímat na historii pouze špatného, nadávat si víc, než to dělá kdokoli z našich nepřátel. Kritika je nutná. Ale bez sebeúcty, bez lásky k Vlasti tato kritika je ponižující a neproduktivní, zvláště když nehorázně proudí od těch, co byli autory či realizátory jimi kritizovaných jevů.

Měli bychom být hrdí na svou historii, a máme na co být hrdí. Celá naše historie bez výjimek by se měla stát součástí české identity. Bez přiznání tohoto faktu není možná vzájemná důvěra a pohyb společnosti kupředu. Cizácká média a zaprodanci z řad imperiálních „expertů“ pracují dvě dekády na podlomení národní sebedůvěry a seberespektu, vykreslováním českého obyvatelstva jako zbabělců, kolaborantů, morálně i lidsky nedostatečných Čecháčků, co přežili uprostřed Evropy jen díky či navzdory reálně kolaborujícím elitám. Drze přitom stojí na hrobech 365 tisíc zabitých a umučených Čechů a Slováků, jejich percentuálně vyjádřené ztráty byly vyšší než u všech ve 2. světové válce bojujících západních spojenců. Hrdinství a oběti domácího i zahraničního odboje se připomínají je v kontextu poválečných bolševických represí po roce 1948, Sudeťák si notuje s obětí holocaustu, jak jsou ti „Čecháčci“ mrzcí. I tu Prahu osvobodili Vlasovci, Češi pak jen vraždili nevinné německé civilisty a Rusové jen znasilňovali a kradli hodinky. Z českých obětí a potomků obětí jsou zrůdy. A parazit se chechtá, jak propagandou zadupává do země národ, který si nezadá v Evropě s kterýmkoli jiným protektorátem či okupovaným územím. Kde bychom byli – bez Západu? A kde jsme byli před ním a kde budeme po něm…

Globální politické a morální aspekty krizového vývoje

Další vážná výzva pro společnou identitu Čechů. Moravanů, Slezanů (a dalších národností) je spojena s událostmi, které probíhají ve světě. Jsou zde vnější politické a morální aspekty. Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko , že už se někde vážně mluví o registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se šest Atlantických rodin, vlastnících média Západní civilizace, agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi.

Co jiného by mohlo být větším svědectvím o morální krizi lidské společnosti, než ztráta schopnosti sebereprodukce. Dnes téměř všechny vyspělé země již nejsou schopny se reprodukovat, dokonce ani s pomocí migrace. Bez hodnot založených na křesťanství a jiných světových náboženstvích, bez standardů morálky, které se formovaly tisíce let, lidé nevyhnutelně ztratí svou lidskou důstojnost.Považuji za přirozené a správné hájit tyto hodnoty. Je třeba respektovat právo jakékoli menšiny na odlišnost, ale nesmí být především zpochybňována práva většiny.

Zároveň vidíme pokusy nějakým způsobem oživit zjednodušený model unipolárního světa, zničit institut mezinárodního práva a národní suverenity. Takový unipolární, zjednodušený svět nepotřebuje suverénní stát, potřebuje bezprávné, z centra řízené vazaly. V historickém smyslu je to odmítnutí své tváře, odmítnutí rozmanitosti světa daného někomu Bohem, ale všem přírodou.

Čeští poddaní jsou s těmi, kteří se domnívají, že klíčová rozhodnutí by měla být zpracována na kolektivním základě, nikoli podle uvážení a v zájmu jednotlivých zemí nebo skupin států, že by mělo působit mezinárodní právo, nikoli právo silnějšího, ne pěstní právo, že žádná země, žádný národ , či rasa není výjimečná, ale každý je jedinečný, samozřejmě svébytný, a má stejná práva, včetně práva samostatně si zvolit cestu vlastního rozvoje. Toto je koncepční pohled, který vychází z našeho vlastního historické osudu, z úlohy Čechů ve evropské politice. Naše vnímání sama sebe i našeho místa ve světě, naše mírumilovnost a připravenost ke kompromisům v situacích, kdy jde o přežití, má hluboké historické kořeny. Ale stejně hluboké kořeny má odpor k cizí nadvládě, porobení cizákem, vydírání a vykrádání, nenávist ke kolaborantům a zrádcům a následná odplata.

Ne náhodou dnes politici a veřejní činitelé v samotné Evropě stále častěji mluví o selhání multikulturalismu, o tom, že není schopen zajistit integraci odlišných jazykových a kulturních elementů do společnosti.

V Rusku, na které se ve své době snažili dát nálepku „vězení národů“, za celá staletí nezmizel jediný, dokonce i nejmenší národ. Funkcí národních států, mimo jiné, je i to, aby si všechny národy i minority zachovaly nejen svojí vnitřní autonomii a kulturní identitu, ale zároveň i svůj historický prostor. Není akceptovatelné ani dlouhodobě udržitelné, aby národům a národním státům vládly mafiální minority vyznávající úplně jiné kulturní a morální hodnoty, podřizující většinu politické či hospodářské diktatuře, ideologii a taktickým i strategickým zájmům jakékoliv minority, či dokonce zájmům cizím a národu či společnosti nepřátelským. To je přímá cesta ke společenskému konfliktu a řešení disproporcí hrubou silou – revolucí, spojenou s přerozdělením majetku a přenastavením nereformovatelného pořádku. Není-li vůle či ochota udržovat rovnováhu, budovat společný domov na bázi reálné rovnosti příležitostí, spravedlivé proporcionality a zabezpečování rozmanitosti v jednotě, není-li cestou k prominenci prokázaný um, schopnost tvořit, vést, být příkladem a vzorem vlastním životem a konáním, ale příslušnost k mafii či výše osobního konta a konexe, mediální podpora – pak nelze očekávat nic pozitivního, žádnou vizi a progres. A jak prof. Krejčí výše uvádí, to je pro vládnoucí třídu, politickou mafii počátek neodvratného konce.

Žádné náboženství, žádný kastovní systém, žádná mafie, žádný oligarcha nemůže zajistit funkčnost a spokojenost obyvatelstva, té 99% většiny s existujícím stavem společnosti, zvláště když dochází k polarizaci nejen politických či společenských postojů, ale i k polarizaci majetkové, která již má v rámci ČR parametry banánové republiky. Jen tu nevládnou správci United Fruit Co., ale poskoci bank. Silná a prosperující vlast nesmí stát na sobeckých osobních zájmech jednotlivců, kmotrů a loutkařů, na „Rozděl a panuj“ věčných i virtuálních konfliktů ulice. I ta ulice disponuje celou plejádou společných zájmů, a neomezuje se pouze na nenažranost- spojující lepidlo elit. Tu ulici může a v budoucnosti musí slepit do akceschopného celku, schopného se bránit soustředěnému a koordinovanému zájmu globálních elit právě formováním občanské identity založené na společných hodnotách, vlasteneckém povědomí, občanské odpovědnosti a solidaritě, úctě k právu, účastí na osudu vlasti bez ztráty kontaktu se svými etnickými, náboženskými kořeny – bez toho žádná země, žádná kultura nepřežije útok Atlantidy v 21. století. Jak politicky a ideologicky, tak i koncepčně musí být zformována ideologie národního rozvoje za účasti k vlasti loajálních expertů i laické veřejnosti. Ale jsem hluboce přesvědčen, že v srdci naší filozofie musí být rozvoj člověka, rozvoj morální, intelektuální a fyzický. Ještě na počátku 90. let někteří mluvili o tom, že zachování národa po nejhorším dvacátém století by mělo být hlavním národním cílem. Dnes si musíme přiznat, že se nám nepovedlo zcela zvrátit negativní demografické trendy, jenom jsme na krok ustoupili od nebezpečné čáry, která by znamenala ztrátu národního potenciálu.

Klíčová úloha vzdělání a rovných příležitostí

V historii naší země byla hodnota jednotlivého lidského života v očích národu neloajálních vůdců bohužel často velmi nízká. Pro akcionáře Masaříkovy republiky, stejně tak později, do určité míry, i pro bolševickou smetánku. Příliš často byli lidé jen prostředkem, nikoli cílem a posláním rozvoje. Nemáme už nejen právo, ale ani možnosti pro to, abychom mohli hodit do pece rozvoje miliony lidí. Je třeba chránit každého. Právě vzdělaní, kreativní, fyzicky i duchovně zdraví lidé, a nikoli přírodní zdroje nebo hromady letálních zbraní, budou hlavní silou rozvoje každého národa v tomto a následujících stoletích.

Úloha vzdělání je tím důležitější, že pro vzdělání jednotlivce a vlastence musíme obnovit roli objektivního a cizí propagandou nezdeformovaného vnímání naší vlastní kultury, literatury a dějin. Měly by být základem pro sebeurčení občanů, který je zdrojem identity a základem pro pochopení národní ideji. Zde hodně záleží na učitelském a pedagogickém společenství, které bylo a zůstává nejdůležitějším strážcem národních hodnot, myšlenek a postojů. Toto společenství mluví stejným jazykem – jazykem vědy, znalostí a vzdělání. Je nutné zabránit, aby zůstalo prostředkem indoktrinace, vštěpování systémově preferovaných názorů a myšlenek. Mělo by vést budoucí generace k odpovědnosti za sebe, za svoji rodinu, národ a stát, za svoji domovinu, ale i k schopnosti samostatného myšlení a odpovědného chování nejen vůči sobě, ale k celému svému okolí. Význam vlastenecké výchovy a zkvalitnění studia, znalostí studentů, jejich využitelnosti v praxi nelze docenit. Kde kolabuje společenská role rodiny, je nejefektivnější a nejrychlejším zdrojem nápravy právě škola. Bez kvalitních, dostatečně oceněných pedagogů s občanskou i profesionální autoritou, bez rovnoprávného, partnerského vztahu s rodiči, nelze cíle obnovy národa, k prosperující a tvořivé základně ekonomiky ČR vůbec docílit. Ještě jednou podotknu, že pokud nesoustředíme naše úsilí na vzdělávání a zdraví lidí, na formování vzájemné odpovědnosti moci a každého občana, a nakonec, na obnovení důvěry ve společnost, prohrajeme v historické soutěži. Občané ČR by se měli cítit jako zodpovědní hospodáři a páni své země, svého regionu, své vlasti, svého majetku a svých životů. Občanem je ten, kdo je schopen samostatně řídit vlastní záležitosti a svobodně spolupracovat se sobě rovnými. Nejlepší školou občanství jsou místní samosprávy a občanské nevládní organizace, založené z vlastní iniciativy. Pouze z účinného mechanismu samosprávy může vyrůst skutečná občanská společnost a skutečná národně orientována elita včetně, samozřejmě, i opozice s vlastní ideologií, hodnotami a mírou pro dobré a špatné, s vlastními a ne vnucenými z médií, natož ze zahraničí.

Hovoříme-li o případných reformách, je důležité nezapomínat, že naše země není jen Praha, Brno nebo Ostrava. Všichni budeme muset pracovat na vytváření rovných příležitostí pro všechny občany země bez ohledu na místo jejích bydliště, na odstranění nerovnováhy v ekonomickém a sociálním rozvoji regionů ČR, což znamená na posílení jednoty země. S tím přirozeně musí jít ruku v ruce odstranění disproporcí čerpání zdrojů ze státního rozpočtu, kterým dlouhodobě trpí zejména infrastrukturně méně vybavené regiony s vysokou vírou nezaměstnanosti. Samozřejmě, je to velmi náročný úkol, protože tyto oblasti se vyvíjely po celá desetiletí, ne-li staletí, nerovnoměrně. Ale územně-správní reformou získáme jen víc úředníků.

Dvacáté první století slibuje, že bude stoletím velkých změn, érou formování geopolitických kontinentů, finančně-ekonomických, kulturních, civilizačních, a vojensko-politických. Žádné existující i budoucí elitě České republiky by nemělo jít o to, aby uvázala svoji národní loď k potápějícímu se Titaniku atlantického světa. Měli bychom se rozloučit s iluzemi, že na Titaniku kdy budeme obývat něco jiného než podpalubí, a na první palubu se můžeme dostat pouze v roli sluhů, poskoků a užitečných idiotů, přispívajícím z mála přežraným pánům.

Měli bychom hledat prostor, kde budeme rovný mezi rovnými, kde na nás nebude nikdo tlačit na to, že máme žít jinak než sami chceme, že máme milovat, koho nechceme a umírat v cizích válkách, pro zisk někoho dalšího. Najít spojenectví tam, kde se nebuzeruje, neparazití, nenutí k něčemu, co je kulturně, společensky a morálně cizí. Hledat spojence takové, ze vztahu s kterými plynou oboustranné přínosy, kde neexistuje konflikt zájmů. Hledat dobrovolné, lidem v referendu přijaté sdružení, ve kterém si každý zachová svou tvář, svou identitu a hospodářsko-politickou subjektivitu.

Doslov

Jak pozorný čtenář již určitě poznal, je celý text záměrnou mystifikací, vykreslením rozporu mezi, zřejmě záměrnou, nedotažeností či nekonkrétnosti jinak skvělé analýzy minulosti čelního českého politologa s určitou vizí budoucnosti, určitým způsobem novátorského, z pohledu Atlantického světa, anti-systémového myšlení. I když má česká inteligence 20. a 21. století skvělé renomé v oblasti kritiky, subverze a rozkladu systémů z pozice servilních sluhů až do terminálního konce aktuálního pána jejích žlabů, čelních revolucionářů každého přerozdělení majetku a moci, hanebně kolabuje již tradičně v oblasti analýzy současnosti, prognózy budoucnosti, samostatné a suverénní formulaci cílů, podmínek a prostředků k dosažení lepších zítřků v českých zemích. Absentuje jako spolutvůrce, iniciátor lepší budoucnosti vlastního národa. Pan Krejčí má pravdu – příliš mnoho sluhů cizích pánů koučuje náš národ a jeho existenci příliš dlouhou dobu – při vší úctě, patřil k nim také. Dokud se bezesporu erudovaní, zkušení geopolitičtí experti vyhýbají jít v analýze minulosti na podstatu věci, jak mají poznat současnost a prognózovat budoucnost?

Kromě pár názvoslovných změn, pro účely mystifikace, a propojujícího textu, prezentuje tu, v části textu odděleném hvězdičkami, vizi budoucnosti „cizinec“ Vladimír Putin ve svém Valdajském projevu. Vzhledem k tomu, že česká inteligence něco podobného vyprodukovat politicky-korektně nesmí, bez rizika ztráty demogratického chleba a profesionální perspektivy, je potřeba se k této vizi alternativní budoucnosti vracet.

Je na každém, aby si vyhodnotil, do jaké míry je vize Severního řádu aktuální i pro ČR a český národ, kam patříme de-facto, kým chceme být, jací chceme být, jak jako národ přežít a s kým o to společně usilovat. Neb každý sám není ve dnech budoucích nic a nikdo.

Podle mne jsou Putinova či ruská dilemata i našimi dilematy.

Už i hajzlbába v podchodu na Václaváku ví, že vlna nacionalistických hnutí v Evropě válkou nehrozí. Že fašisty a teroristy financují, živí a vyzbrojují nadnárodní a internacionalistické globální finanční elity a jejich poskoci. Že zájmy evropské, ruské, čínské i americké ulice jsou stejné – mír a slušný život. Vidí realitu oligarchické vlády a společenského úpadku, snižování životní úrovně střední a nižších tříd. Bělohradští a Přibáňové, apologetici a vykladači slova božího kasína, to vidí naopak a systémově korektně. Hajzlbábám jsou nanic.