Proč se to tedy soudruhům v Čechách nepovedlo?

Možná jste si někdy také položili otázku ohledně fatálního neúspěchu zdejších soudruhů při výstavbě socialismu. Proč se jim to tehdy nepovedlo? Zbraní měli dost, odhodlaných milicionářů, estébáků, oficírů ochotných je použít „na obranu socialismu“ také. Snad tedy špatné know how? Když se jich na to dnes zeptáte, pak jako příčinu nejčastěji uvádějí – pokud se obtěžují s odpovědí – zradu Gorbačova, který se prý podle nich domluvil se Západem a přestal je jistit. Znamená to – pokud byste takový argument vzali vážně – že socialismus sovětského typu se bez podpory velkého bratra nedal uhájit? To tedy zapomněli na Stalinovu tezi o budování socialismu v jedné zemi Přitom ve světě existují stále ještě režimy, které se k podobným projektům na vytvoření totalitní společnosti hlásí. Severní Korea, Kuba a dokonce i Čína – ovšem s důrazem na svoji vlastní korejskou, kubánskou či čínskou cestu – budují dále socialismus. I ti, co zde vládli před 25 a více lety, mohli tuto variantu zvolit. Asi by to ale nebylo tak jednoduché. Došlo by nejspíše k prudkému poklesu beztak nízké – ve srovnání se zeměmi EU – životní úrovně, k těžkému zaostání za jinými zeměmi. Soudruzi mohli vytvořit tak nanejvýše něco jako skanzen socialismu ve střední Evropě. Čelili by ale přitom něčemu, na co nebyli připravováni. Asi proto to vzdali, a z mnohých se stali pro změnu horliví kapitalisté.

Ani dnes neexistuje v jejich řadách žádný záměr obnovit systém moci, který zde tehdy byl. Že by se obtěžovali s tím, aby zpracovali nějakou závěrečnou zprávu o neúspěchu onoho projektu a o poučení, jak to příště udělat lépe, to tedy ne. A přitom ten jejich experiment stál neuvěřitelné peníze, nemluvě o životech, které byly přitom ztraceny. Aby se pak ještě někdo zabýval myšlenkou, že to vše by bylo třeba opět obnovit s ohledem na fakt, že naši spoluobčané nejsou příliš spokojeni ani s tím, co se jim teď nabízí, o tom jsem teda neslyšel. Přitom by měli situaci ulehčenou o to, že jen málokdo trpí iluzí o tom, že je zde po ruce nějaká alternativa v podobě kapitalismu. Nebo o tom, co je to Západ. O demokracii v USA či v západní Evropě ani nemluvě. Návrat do lůna socialismu by vyděsil nejspíše i mnohé z nich. Neumím si ani představit, jak by byl slučitelný někdejší reálný socialismus třeba s něčím takovým jako je internet. Skutečností je, že model tzv. zastavené společnosti – o nic jiného v tzv. socialismu nešlo – tedy společnosti, která z různých příčin resignovala na jakýkoliv rozvoj, uzavřela se do sebe (něco, což je opakem tzv. otevřené společnosti) – už tady byl v minulosti české společnosti už jednou odzkoušen. Pravda, bylo to před třemi, čtyřmi stoletími za vlády habsburských císařů. Tedy po Bílé hoře. I tehdy to ale bylo krajně neúspěšné, přímo tragické.

Pod taktovkou církve svaté a především pod dohledem vojensky organizované jezuitského řádu zde taková zastavená společnost na dobu určitou vznikla. Z té doby máme naši zemi „ozdobenou“ tisícovkami kostelů, klášterů, kaplí a kapliček, které byly přecpány tzv. barokním uměním. Ve skutečnosti nešlo ani tak o umění, ale o efektivní propagační nástroje. Každý takový sakrální objekt byl vlastně jakousi nástěnkou. Ne příliš vzdělaný člověk vstupující třeba z živé ulice do prostoru barokní svatyně měl mít – a také aspoň po tu dobu, co setrval v sakrálním prostoru měl – pocit, že se ocitl na chvíli v jiném světě. A jiný svět byl jiný, než to slzavé údolí plné stesků a beznaděje v podobě neustálých epidemií různých nemocí, proti kterým nebyly léky, nebo hladu v důsledku opakujících se neúrod, které decimovaly obyvatelstvo, nemluvě o jiných kataklysmatech. Jenže pak musel z kostela odejít a byl zase v reálném světě. Církve přišla na to, jak tento model – jedná se o černototalitu – udržet na živu přes 150 let! Celých šest generací bylo takto postiženo. Stačilo přitom jedno – odepřít lidem právo na vlastní názor a samostatné myšlení, rozumí se kvalitní vzdělávání. To byla cena, kterou černototalita, ale i jiné pozdější totalitní režimy, platily za svoji existenci. Rakousko se tehdy díky tomu dostalo na chvost vývoje v Evropě. Poté, co byl i zde zakázán jezuitský řád (důvodů tehdy bylo více), přišly proto na řadu reformy a patenty, včetně školské reformy. V tehdejším, za okolním světem těžce zaostávajícím Rakousku došlo ke změnám, které lze klidně označit za perestrojku na wiener způsob. Jenže pak se ukázalo, že se to uřídit nedá. Za dalších stopadesát let se rakouská monarchie a její stát (Rakousko-Uhersko) rozpadly. Jen některé relikty systému vládnutí, který tam byl zaveden, přežily.

Osud černototality je tedy poučný i pro ty, kteří ještě dnes uvažují o tom, zda bylo nezbytné, aby došlo k perestrojce vzor 1985 či k Listopadu anebo dokonce k rozpadu SSSR. Nemuselo, ale cenu, kterou by bylo za to nutno zaplatit, nelze vyjádřit jen v penězích. Především by došlo k prudkému zhoršení vzdělanosti. Po Bílé hoře v podmínkách třicetileté války to trvalo řadu generaci, než se církvi podařilo rozvoj společnosti zastavit. Tím, že instalovala v Čechách černototalitní systém vládnutí, pokusila se vlastně zakonzervovat čas. Kdyby nebylo změn ve vnějším světě, mohla zde vládnout mnohem déle. Církev nikdy nebyla institucí, pro kterou rozvoj, příp. pokrok měl cenu. Je postavena na příliš chatrných ideových základech s nevěrohodnou minulostí. Vše je zde složené jen z mýtů a iluzí. Na tom nelze postavit ani tzv „záchod“, který si děti stavějí z mariášových karet. Stačí jednu kartu z podloží nešikovně vytáhnout, a celá stavba se bortí.

V tomto ohledu církev zůstává taková, jaká byla i předtím. Lze proto i snadno odhadnout, kam se ztratí stamiliardy, které teď církve dostávají podvodem údajně zpět (nikdy jim nepatřily) – díky svým ve vládě, v parlamentu či na Ústavním soudu nastrčeným lokajům – ze státního měšce. Tyto peníze byly určeny potřebným a bude je třeba nahradit jinými, nejspíše vypůjčenými. Zčásti je preláti prožerou a jinak zmarní. V tomto směru se oni nikdy neuměli omezovat. Většinou se ale snažili své příjmy kapitalizovat do nějaké velké kultovní stavby či jiné nadbytečnosti. Největší stavby baroka (jako třeba Klementinum) byly stavěny – pokud si na to někdo vzpomene – až v době, kdy princip zastaveného vývoje už byl odmítnut dokonce i vládnoucími Habsburky. Později s z nich staly třeba knihovny nebo byly přestavěny, třeba na sklady, kasárny, někdy i nemocnice a chudobince. Zábavně je, že někteří zdejší prominenti, místo aby se zasadil za zrušení zákona o církevních restitucích, teď přemlouvají preláty, aby zřizovali hospice a jiná podobná zařízení ulehčující nemocným či chudým lidem jejich existenci Má to ale chybičku. Čím méně peněz půjde na zdravotnictví, sociální péči apod., tím více budou tito lidé přibývat, a tím méně se jim takové péče dostane, protože taková strategie upřednostňuje jen odstraňování následků před odstraněním jejich příčin. Nebudou ani finance na výzkum nových způsobů léčby, či na výstavbu sociálních bytů pro sociálně slabé obyvatelstvo, nebo na zlepšení výživy, podporu mladých rodin či do jiných potřebných modernizací a projektů, které by lidem poskytly dobrou práci, a zamezily by, aby se zvyšovaly počty bezdomovců, narkomanů, nezaměstnaných, atd.. Fakticky tato politika, která církvím dáví a potřebným bere podporuje zbohatnutí budižkničemů cestou zneužití práva. Politika církve vždy směřovala k úpadku, ne k rozvoji.

V tom si byly totalitní režimy, ať černototalitní či rudototalitní, vždy blízké. A také v tom, že si uměly pro své cíle a zájmy vybrat kolaboranty, kteří jim sloužili.

Přejít do diskuze k článku 47 komentářů