Projev prezidenta, který svět neslyšel…

Velký tvůrčí a duchovní potenciál nebyl smysluplně využit. Za Havla se dostali k ekonomické moci veksláci, kteří postupně rozkradli a vytunelovali vše, co se dalo. Z veksláků se stali „podnikatelé“, za Klause se z podnikatelů stali poslanci a zastupitelé. Celá odvětví průmyslu mezitím zmizela. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává nyní obrovské prostředky na vzdělání idiotů v multikulturních pseudooborech a ti se pak v pražské kavárně diví, že nenajdou práci. Zkurvili jsme si města, odstavili zemědělce od půdy, zničili jsme fungující družstva a potraviny vozíme z ciziny, abychom na svých polích pěstovali jedovatou řepku, kterou pak dotujeme, abychom zajistili zisky našemu oligarchovi. Dospělí lidé se dnes dožívají o něco vyššího věku než kdysi jen díky chemickým bombám zahraničních farmaceutických korporací, které se za peníze daňových poplatníků cpou nemohoucím umírajícím, jen aby jim prodloužili utrpení, zatímco korporacím navýší zisky.

Dovolte mi malý osobní zážitek: když jsem nedávno letěl samoljotem PPF z Číny, nalezl jsem státnický čas k tomu, abych pohlédl z okna. Viděl jsem komplexy hytlermarketů svírající jak ocelová obruč města, viděl jsem vymírající centra týchž měst, viděl jsem parkoviště plná aut imbecilů, kteří si tam vyfintění vyšli na procházku místo toho, aby si zašli do přírody. A hned za celou tou hrůzou jsem viděl odporné velkovesnice s domečky, které si lidé nakoupili za lichvářské peníze cizích bank. Místo toho, aby v klidu, pohodě, pravdě a lásce spolu souložili a náš národ přestal vymírat, věnovali se na svých směšně malých, předražených zahrádečkách grilování něčeho, co jen z velké výšky připomínalo špekáčky. Ten pohled mi stačil k tomu, abych pochopil, že naši státníci a političtí činitelé se po desítiletí nedívali nebo nechtěli dívat ani z oken svých letadel.

Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že jsme si zkurvili i mravní prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře tabletů a iPadů. Jen málokteří z nás se dokáží nahlas ozvat, máme strach. Dosavadní režim – vyzbrojen svou pyšnou a nesnášenlivou multikulturní ideologií – ponížil pracujícího člověka na výrobní sílu a díky dluhům z něj učinil výrobní nástroj. Z nadaných a svéprávných lidí, důmyslně hospodařících ve své zemi, udělal pomocí mutikulturní propagandy a hypotéčního otroctví šroubky jakéhosi obludně velkého, rachotícího a páchnoucího stroje, o němž nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáže nic víc, než se zadlužovat a zvolna, ale nezadržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky, přičemž preferuje parazity a příjemce dotací, kteří terorizují své okolí a jsou živeni z daní pracujících.

Mluvím-li o zkaženém mravním ovzduší, nemluvím tím pouze o pánech, kteří se nedívají z oken letadel. Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na multikulturně socialistický, bruselský systém plný grantů a dotací zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní bruselsko-socialistické mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.

Proč o tom mluvím: bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních sedmdesátipěti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší, byť sprostě mluvící nebo spící prezident toho sami mnoho nezmohou. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech.

Jak z těch sraček ven?

Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Můžeme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Dotace a granty jsou korupčním jedem, kdy pracovitějším národům odebíráme jejich prostředky a u nás je věnujeme zlodějům a parazitům. Po celé zemi se rozšířily nesmyslná pseudoškolení a pseudospolky za miliony, nesmyslné stavby a projekty za miliardy a přitom naše dálnice pořád vedou odnikud nikam a ani za pětasedmdesát let po Hytlerovi nepropojují ani ten Berlín s Vídní.

Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Ale my přitom nejsme ani tou logistickou křižovatkou. Lidé k nám nejezdí, protože po přeplněných, rozbitých silnicích se k nám nedá dostat, přičemž dálnice nejsou dokončeny. Lidé u nás dokonce už nechtějí ani tankovat předražený benzín, jímž prakticky okrádáme vlastní lid. Ekoteroristi zastavili stavby dálnic a nutí nás přimíchávat řepku do benzínu, zatímco jejich poskoci v parlamentu prosadili zákony, díky nimž platíme parazitům za sluneční elektrárny postavené na nejúrodnější půdě, dnes navždy zničené herbicidy a jinými jedy.

Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, žije a kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas. Našim představitelům nevadí exekutorské mafie okrádající lid, nevadí jim nefungující mafie soudní, nevadí jim mafie úředníků, tunelujících stát zevnitř. Nevadí jim ani bruselský diktát a přípravy na přísun nekompatibilních menšin, které navždy změní tvář našich měst a vesnic, které se stanou nebezpečným a špinavým místem k životu. Nevadí jim, že naši pracující občané se stávají obyvateli druhé kategorie, kteří se musí bát jakéhokoliv svobodného projevu, aby nebyli obviněni z diskriminace.

Milí spoluobčané!

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a ne multikulturně socialistickému šílenství. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických.

Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku:

Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila a tys to všechno zkurvil a vrátil ji zpět do rukou mafie. Proto jsi tam, kde jsi. Přeji ti hezký pracovní týden, abys z almužny zaplatil předražený benzín, cigára i Becherovku. Konec konců z přemrštěných daní za všechno, na co se podíváš, jsou placeni všichni paraziti, kteří se ti smějí, když jdeš po celodenní směně večer z práce.

Konec konců, z těch daní jsem placen i já.

Váš Myloš

PS: Miloš mě poprosil, jestli bych mu nepřipravil projev ve smyslu jeho posledních rozhovorů z Lán, tak jsem mu vyhověl. Bohužel se jedná o projev, který svět neslyšel… a ani neuslyší. Nemáme politika, který by přiznal skutečný stav věcí.

Mimochodem, z originálního projevu VH z roku 1990 jsem toho mnoho nezměnil. Co jsme tady vlastně čtvrt století dělali?

Ladislav Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil s využitim 25 let starého projevu VH z 1. 1. 1990

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz