První modlitba Prázdnoty
Kdo touží po naplnění
neboť se obává prázdnoty?
Kdo hledá moudrost
aby unikl chapadlům šílenství?
Kdo hledi ke korunám stromů
ve snaze vyrvat své kořeny?
A kdo ke slunci jen vzhlíží,
jeho oči navždy slepé budou tápat ve tmě.
Takový je lidský úděl,
čas plyne jako voda a stlačit jej nedokážeš.
Nic se nedá upospíchat a ani zadržet.
Studená a živá masa modeluje naše těla,
narazí na naše odhodlání
a bortí všechna předsevzetí.
Bože na nebi a Bože mezi nebem a zemí,
otáčíš námi jako hracím strojkem,
natahuješ a povoluješ pérka
dokud se nepřetrhnou.
A modrá hladina tvých oceánů
skrývá hlubiny jež zejí prázdnotou.
Propasti zoufalství a klidu.
Mrazivé ticho a praskání zemských ker,
ke kterým jsme osudem přikováni.
Ach Bože, dej nám sílu a trpělivost
snášet náš úděl.
Dej pevnost našim jádrům,
pružnost našim zdem
a hloubku našim studnám.
S každým nádechem ať kapka naděje osvěží naše vyprahlé duše.
S každým výdechem ať nás vědomí smrtelnoti
zamrazí v páteři.
Amen.
Dominika Dery © 2005
