První modlitba Prázdnoty

První modlitba Prázdnoty

 

Kdo touží po naplnění

neboť se obává prázdnoty?

Kdo hledá moudrost

aby unikl chapadlům šílenství?

Kdo hledi ke korunám stromů

ve snaze vyrvat své kořeny?

A kdo ke slunci jen vzhlíží,

jeho oči navždy slepé budou tápat ve tmě.

 

Takový je lidský úděl,

čas plyne jako voda a stlačit jej nedokážeš.

Nic se nedá upospíchat a ani zadržet.

Studená a živá masa modeluje naše těla,

narazí na naše odhodlání

a bortí všechna předsevzetí.

 

Bože na nebi a Bože mezi nebem a zemí,

otáčíš námi jako hracím strojkem,

natahuješ a povoluješ pérka

dokud se nepřetrhnou.

 

A modrá hladina tvých oceánů

skrývá hlubiny jež zejí prázdnotou.

Propasti zoufalství a klidu.

Mrazivé ticho a praskání zemských ker,

ke kterým jsme osudem přikováni.

 

 

Ach Bože, dej nám sílu a trpělivost

snášet náš úděl.

Dej pevnost našim jádrům,

pružnost našim zdem

a hloubku našim studnám.

 

 

S každým nádechem ať kapka naděje osvěží naše vyprahlé duše.

S každým výdechem ať nás vědomí smrtelnoti

zamrazí v páteři.

 

Amen.