Květen 02, 2011
Rozhovor s autorkou románu Peníze od Hitlera , která letos převzala cenu německých literárních kritiků.
Co se změnilo ve vašem životě od okamžiku, kdy jste se dověděla, že 30. března dostanete (spolu s překladatelkou Evou Profousovou) cenu německých literárních kritiků? Co všechno cena zahrnuje?
Pro mě to byl šok. Dokonce jsem myslela, že si ze mě někdo dělá legraci (zpráva mě zastihla o jarních prázdninách s dětmi na horách). A radost, když jsem se dověděla, mezi jakými tituly jsem zvítězila a že v porotě byly osobnosti jako historik a spisovatel Andreas Kossert nebo literární teoretik a kritik Helmut Karasek, nebo výtečný básník a pianista Alfred Brendel. Cena bude předána během proslulého literárního festivalu na ostrově Usedom. K mnoha dosavadním povinnostem přibyla smršť čtení po celé Evropě, jsou naplánována až do listopadu. Jsem ráda i kvůli mému německému nakladateli, DVA, který se o všechny mé knihy i o mne úžasně stará. A dík patří i překladatelce Evě Profousové, která našla adekvátní kód k převodu mé češtiny, práce to pro ni není nijak snadná.
Pár cen jste už za život získala. Jak se liší ty, které dostáváte doma, od těch zahraničních?
Setkat se s někým, kdo knize porozumí, je pro mne důležité. Takových cen si vážím. Potěšil mě i neuvěřitelný ohlas mých textů v zahraničí. Ale s každou novou prací je v tom člověk zase sám. Papír je prázdný. Musí zmáhat sebe i skutečnost. A tehdy mu nepomůže nic. Jen mysl musí být pokorná a otevřená.
Každá nominace a každá cena je radostí v tom smyslu, že se nad vaší prací někdo zamyslí. A důležitou roli hraje fakt, jací lidé cenu udělují. Radost je dvojnásobná, pokud si jich vážíte. A rozdíl? V zahraničí – což souvisí i s propracovanou kulturní politikou a nastavením společnosti – jsou ceny spojeny se zlepšenými podmínkami pro další práci, nejen finančními – především s vědomím, že napsat knihu je těžká práce, která vyžaduje absolutní soustředění a napnutí mysli jedním směrem. Tudíž se okamžitě objevila nabídka tvůrčích spisovatelských stipendií, z nichž mohu využít nejkratší, jednoměsíční (vzhledem k tomu, že se starám o dvě děti). Udělení ceny se projeví zvýšeným zájmem o veškeré dílo a nabídkami na spolupráci s prestižními novinami (psaní esejů, popřípadě sloupků) atd… V zahraničí si moje knihy musí místo na slunci vybojovat samy v obrovské konkurenci statisíců titulů, tady rozhoduje jen a jen kvalita, i proto je má radost velká, protože cena upozorní i okolní země, že existuje země jménem Česká republika.
Jak těžké bylo před lety prosadit se? Pokládáte se za sólistku nebo cítíte spřízněnost s nějakou skupinou literátů ať už tady nebo v zahraničí?
Nesmíte se bát vybrat si cestu, kterou od vás okolí neočekává. Já si jdu svou cestou bez ohledu na cokoliv. Protože nikdy nevíte, kolik vám zbývá v životě času. Pro mě je psaní niterná, bytostná záležitost. Knihy, které jsou napsány, protože musejí být napsány. Někdy dokonce proti mé vůli… Psaní má opravdu smysl jen jako rozevření nezaměnitelné osobní situace a vzniká z nezaměnitelného individuálního impulzu, to je společné všem autorům a autorkám, které mám ráda. Psaní je laboratoř. A v laboratoři má být člověk sám. Při psaní má zásadní smysl pouze snaha o jazyk. Boj o slova je namáhavý. A pokud jazyk jakéhokoliv spisovatele neobstojí, neobstojí ani to, co dotyčný říká. Myšlení je záležitost solitérů.
Román Peníze od Hitlera, který porota označila mimo jiné „za klíč k úplnému pochopení českých dějin během a po druhé světové válce", slaví úspěch i proto, že tato kniha je historická jen zdánlivě. Naopak, zdá se být velmi aktuální. Můžete přiblížit, čím čtenáře to téma přitahuje?
Román je o současnosti. Hlavní je modelová situace o tom, proč si zamindrákovaní vždycky najdou oběti a proč jim to dovolujeme a proč tak málo lidí v rozhodujících situacích obstojí. Lidstvo opravdu nemůže být pyšné na okamžik, kdy se nechalo prosáknout antisemitismem, ani na okamžik, kdy vymyslelo princip kolektivní viny. Kolem každé z mých knih se děly a dějí podivuhodné věci. V případě románu Peníze od Hitlera, jako bych napsala několik knih v jedné; je přeložena do mnoha jazyků, v recenzích (od Frankfurter Allgemeine Zeitung po Literary Review of Canada), studiích a nyní už i disertačních pracích zdůrazňují, že se jedná o „existenciální detektivku", „půdorys antického dramatu", kde se podařilo sdělit „tak jemná a složitá sdělení, ve škále od hluboce introvertního šeptání až po hlasité dunění dějin" a vnímají mé psaní „jako most, jako spojku, jako paměť, která nemlčí a neuhýbá před ničím" a slovy „sázím neklid", protože postavy jsou „symbolické" a „nemají obvyklou logiku, ale jednají za celé lidstvo". Napsala jsem modelový příběh o tom, z čeho na mě vane chlad, psala jsem o paměti, která selhává, psala jsem modelový příběh o životě ženy v mužském světě. Hrdinku pozoruji v situacích, které před ni navalí osud. Důležitou roli hraje jazyk a groteskní způsob vyprávění. Vše je zároveň symbolem (dítě se narodí, ale hlavu mu okamžitě odsekneme, protože narozením má cejch: pohlaví, náboženství, jazyka). Pozoruji postavu Gity Lauschmannové mezi dvěma body, mezi zrozením a smrtí, body, které se týkají každého z nás. A víc mě zajímá, jak se kdo popere s tím, co na něho navalí osud, než jak si kdo poradí s úkoly, které si vymyslí sám. Protože v životě každého z nás nastává chvíle, kdy je zpochybněno vše, celý dosavadní život, partneři … a ta pochybnost se rozrůstá. To je věčné téma.
Je rozdíl, jak na román nebo na hru, kterou v Praze hraje Švandovo divadlo (s excelentní Marií Málkovou v hlavní roli), reagují lidé u nás a v zahraničí?
Je to paradox, v zahraničí je uznání veliké, doma kontroverzní (němčina pro to má hezký výraz „Nestbeschmutzer"). Ale jsem otužilá. Jako bych se vymykala už jen tím, že chci pojmenovat nejen skutečnost, ale pravdu a jasně vyslovit názor. Zažila jsem útoky ze všech možných stran a různých forem včetně anonymů a výhrůžek. Přitom je to literatura, stylizovaná, kde jsem vyzkoušela emocionální, sugestivní tón celku a zkoumala, kam lze napnout jazyk, jehož jsme zajatci a který určuje mantinely našemu myšlení. Ta kniha v sobě obsahuje řadu příběhů, které zároveň znejisťuje a rozbíjí (včetně literárního klišé, kdy oběť bývá vykreslena jako pozitivní člověk, což Gita Lauschmannová není, i ona je komplikovaná). Skutečnost čeká na novou platnou definici.
A v každé zemi knihu interpretují jinak. V Maďarsku vnímají jako román – kromě připomínky obdobného historického kontextu, kdy byli ze Slovenska vysídleni po válce Maďaři stejně brutálně jako u nás Němci – existenciálně, s důrazem na otázku, kdo je vinen: jestli doba, nebo konkrétní lidé. V Maďarsku a Polsku mě potěšilo už výborné přijetí knihy „A já pořád, kdo to tluče", což je podle mě to nejlepší, co jsem kdy napsala, kde vyzdvihovali motivy příčin rozpadu rodiny a variace podivuhodných vztahů mezi rodiči a dětmi. V Německu oceňují příběh, kterým jsem strčila prsty do otevřené rány, uměleckou práci s jazykem a modernost románu. V Americe a Kanadě pojímají Peníze od Hitlera jako drsný až hororový příběh ženy – přízraku, která si nenechá úplně zošklivit život a vždycky přežije a vždycky překáží; v Literary Review of Canada jsem se dočetla, že příběh je hodný hollywoodského velkofilmu ve stylu Terry Gilliama nebo Davida Lynche. Jako by se přes oceán historický kontext ztrácel a vystupovala síla příběhu. Přirovnala bych to k přístupu v případě Tarantinových Hanebných parchantů. To si mohou dovolit jen Američani, kteří mají od „velkých" evropských dějin odstup. V Německu výrazně změnili titul románu. Nechtěli Hitlera v titulu – mají ho už dost, a té knize by to prý ublížilo. V anglickém vydání zase nejsou zvyklí na podtituly, takže zmizela „Letní mozaika". V Izraeli je problém s připomínkou „čestného árijce" atd. Ale nic není černobílé, lidské osudy se neřídí konstrukty politiků a posléze historiků. Proto ani Gita není černobílou postavou.
Jistě to všechno souvisí s tématem vypořádání se s minulostí, které je v Čechách v poněkud jiném stadiu než jinde? Jak to vnímáte vy?
Vypořádávání se s minulostí u nás nezačalo, spíše je snaha uhlazovat, zkrášlovat. Je překvapivé, jak ona kniha zachytila neuralgický bod, každá ze zemí si na Gitině příběhu řeší vlastní kostlivce ve skříně. Ale co se týká konkrétně mentality české společnosti, ta neúcta k právu a jakýmkoliv normám je skutečně hraniční. Politici nám neustále vzkazují jediné: pravidla jsou taková, že žádná nejsou. Česká společnost je nemocná. A co je horší, odmítá se léčit. Žijeme ve zfalšovaných dějinách dvacátého a desetiny jednadvacátého století. Dokud se klubko nerozmotá, nebudeme svobodní. Žijeme v tragické zemi, kde lidé chtějí zapomenout a současné umění jim v tom pomáhá. Kdo žil v socialistické zemi, v okupačním režimu jako vazal Ruska, jako by neuměl žít v jiném světě. „Partajní mládenci" v Čechách se dnes pokoušejí o kapitalismus „se socialistickou tváří": vítězství vyvolených, bez konkurence a mimo volnou soutěž (tak jako byli zvyklí za socialismu soupeře diskvalifikovat politickou perzekucí). Převzali mentalitu: nepodporují nadané a schopné, ale méně schopné jen proto, že jsou loajální a bez skrupulí. Všechno, co strany tvrdí o podpoře umění, je lež. Mají zájem podporovat jen komerční, tedy nejkonformističtější umění. Stále se snaží zničit vše a každého, kdo ukazuje, že král je nahý. Jsou to trpké situace, do kterých český národ zahnalo minulé století. Česká varianta kapitalismu vrací zákon džungle: silnější ovládá slabšího. Ale zákon lidské společnosti by měl znít: silnější chrání slabšího.
Jak a čím se úspěšný spisovatel venku živí? Jak známo, tady mu to jde těžko…
V německy a anglicky mluvících zemích je propracovaný systém stipendií, čtení a grantů. Pokud prokážete talent, postarají se o vás (nakladatelství, literární nadace a organizace, literární domy, které jsou nejen v každém větším městě). Kultura a literatura je přirozenou součástí života, spisovatelé jsou nositeli vnímání, které dění nastaví z jiného úhlu a pracují s jazykem, národním pokladem. Každé ocenění s sebou nese výrazné zvýšení prodeje. Nezapomeňte, že na knize se pracuje i několik let (u mě to bylo nejdéle osm let v případě dokumentárního románu Smrt, nebudeš se báti, který jsem dokončila díky stipendiu v Berlíně). Jsem na volné noze od roku 2004, byl to risk, který vyšel, rozhodla jsem se žít svůj život, píšu, překládám, jezdím na zahraniční čtení. Energie nasměrovaná jen do psaní… Já jsem si psaní nevybrala, psaní si vybralo mě. Autor nikdy neví, na jaké těsto se v něm zadělává.
Jezdíte na literární čtení, veletrhy, festivaly. Kde jste se cítila nejlíp a proč?
V Kielu, kde jsem byla s knihou A já pořád kdo to tluče (nostalgie: to byl můj první festival, pro evropské talenty románových prvotin), loni v Berlíně, kde jsem zažila několik čtení od dokonale připraveného obřího literárního festivalu po nejnavštěvovanější čtení v Kleisthausu; v Bayreuthu, kde se zrodilo zvláštní přátelství se čtenáři. V New Yorku, kde byla čtení ve velkých knihkupectvích a v Center for Fiction a zajímavá diskuse opepřená onou zvláštní naivitou, kdy přetrvává představa, že Evropané si náročnou literaturu hýčkají, zatímco Ameriku polkl film. Literární festival pořádaný mimo jiné organizací Center for Fiction a Words without Borders a McNally-Jakson Bookstore, byl vůbec nejen plný čtení, ale především otevřených diskusí o tom, jak dnes vypadá evropská literatura (z Polska byla pozvaná např. Olga Tokarczuková, z Francie Philippe Claudel, z Německa Jenny Erpenbecková, z Itálie Antonia Arslanová atd.). Uhájit svoje vidění, zbavit se v tvorbě veškeré autocenzury, neplnit očekávání, to chce dnes hodně síly a energie ve všech sférách. A daleko nebezpečnější než tlak konzumní je paradoxně tlak myšlenkové lenosti, kde přežívají zmrtvělé, neživé představy o tom, jak mají „texty" vypadat a stále platí, že z hlav se setnou ty, co přeční… Každé čtení je zvláštní tím, že se projeví mentalita té které společnosti a nová interpretace mojí knihy.
Jak vnímají v cizině vaše další knihy?
V zahraničí vyšla kniha A já pořád kdo to tluče, opět s různočtením, což mě těší, jako metaforu o úzkostné společnosti dneška, která je sice blahobytná a bez válek, ale přesto se bojí pravdy. Smrt, nebudeš se báti pro mě překvapivě čtou zase jinak. Jako modelový příběh kumštýře, který se musí porovnat s okolním světem a sám se sebou a na něhož se smysl života vykašle. Dál jako studii o české společnosti v období před a po roce 1989. A pak také jako novátorskou formu. Vznikla dokonce diplomová práce na téma, jakým způsobem Smrt, nebudeš se báti posouvá a pracuje s pojmy, jako je autor a autorský subjekt.
Na cenu letos také aspiruje váš překlad knihy Rozhoupaný dech čerstvé nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové. Čím je vám ta próza blízká?
Vždy překládám texty, které mne něčím osloví. „Něco" je jinak. Otevírá průzor. Práce s jazykem, s tématem, tónem textu. Herta Müllerová mě uchvacuje tím, že rozbořila další bariéru. O temných tématech píše poetickým, vytříbeným jazykem. I v popisu těch nejkrutějších časů z jejích vět vyrůstají poetické obrazy. A neuhýbá před ničím, relativizuje a otevírá vrátka k historii novým způsobem. Co se týče dvacátého století, historici naprosto selhali, o lidských osudech a určitých obdobích více práce odvedla beletrie. Což mi jen potvrdilo, že jen beletrie a umění vůbec může říct pravdu o lidském životě, nečernobílém osudu. Líbí se mi její jednoduchý a přitom chirurgicky přesný a lyrický jazyk, kterým popisuje paradoxně těžká témata totality. A přitom jí to literární vědci a kritici zpočátku vyčítali. Což je další věc, která mě na literární vědě štve – šuplíky, zkamenělé představy o tom, jak má text vypadat, literární kánony. Přitom by to mělo být jako v životě – jakmile člověk vezme do ruky tužku a papír, je možné úplně všechno. Určitě ještě nejsou propátrané všechny formy a způsoby práce s jazykem. U každé knihy je to ale samozřejmě jiné – u Herty Müllerové nestačí přeložit jen slova, musejí vyvolat stejný lyrický obraz v češtině jako v němčině. Jinak překlad nefunguje. Překládám ty autory tak, jak chci, aby překladatelé překládali mě – aby se k nim tulili, mazlili se s nimi, nahmátli tu správnou emoci, rytmus. Aby vyznění v cílovém jazyce bylo stejné jako v jazyce výchozím.
Mým nejoblíbenějším dílem od vás je divadelní hra Spací vady, kterou hraje pražské Divadlo na Zábradlí. Tři (v životě slavné) hrdinky s pohnutými osudy se v ní setkávají v posmrtném životě a diskutují o životě i psaní. Je to hra i o ženském údělu, o tom, „jaké to je být v kůži ženy". Jste v té kůži šťastná a spokojená vy sama?
Je to hra o tom, že nejsme schopni být autentičtí, společnost nás neustále nutí odpojit se od vlastních pocitů. Hlavními postavami, s nimiž si po smrti nikdo a nic neví rady, a proto uvízly v mezipatře, jsou Sylvia Plathová, Virginia Woolfová a Ivana Trumpová. Nebo taky ne. Užití velkých jmen jako čitelných typů je pohodlné. Možná ale stírá význam tohoto smyšleného příběhu. Píší. Mohly by být zástupkyněmi jakékoliv jiné profese. Záleží na nich, zda se rozbují peklo nebo ráj nebo cokoliv horšího. Chtějí nezávislost. Neustále závislé na svých mužích, závislé na, závislé na, závislé na… (ne)schopnosti žít v těsné blízkosti jiného živého těla. A kdo jiný by nás vedle sebe snesl? Druhého vnímáme plně teprve tehdy, když navždy odejde.
Stačí tak málo. Aby mohly do života vstoupit svobodně, aby s nimi každý jednal jako s rovnocennými jedinci, kteří mají právo rozhodovat o svém životě a zároveň se dobře cítit ve svém ženství a mateřství. Protože život máme pravděpodobně všichni jenom jeden a je strašlivé, že jedna skupina se od narození musí přizpůsobit předsudkům, které se vžily jen proto, aby se jiné skupině lépe a pohodlně žilo a měla si na kom odreagovávat své mindráky. Všichni lidé jsou si rovni – jak jednoduše a banálně ta věta zní. A jak je těžké ji v praxi uskutečnit. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že tento svět nezměním. Existuje jediná cesta: vytvořit si svůj svět, paralelní. S tolerantními přáteli. Hranice vede od člověka k člověku. Já jsem šťastná. Trvá dlouho, než si člověk uvědomí, jak žít svůj život a najde svou podobu „štěstí". Prošla jsem si drsnými, hraničními zážitky. Pro mě je životem psaní a děti. A nejvíc ze všeho jsem pyšná na to, že jsem sama dokázala vychovat obě děti. Za to se ale nikde na světě ceny neudílejí…
Váš nový román Kobold vyjde ještě letos. S jakým poselstvím přichází? Jak dlouho ve vás téma zrálo?
Dlouho. Je to pokus zachytit literárně vědomí dnešní společnosti a jazykový experiment. Co se to vlastně děje a v jaké společnosti žijeme. Dvojromán „Kobold" (s podtitily „Přebytky něhy" a „Přebytky lidí") je příběhem rodiny Helly a Michaela Koboldových v průběhu jednoho století. Jejich osudy jsou propojené s tokem Vltavy i s místem Karlova mostu. Je to kniha o tom, co se s lidmi děje, když se namočí do nacistické a komunistické ideologie. I kniha o podobách lásky a násilí. Lidskou existenci nevratně předurčuje rodina, do které se narodíme, jsme vrozeni. A jediné, co z nás zbude, je láska. Po knihách „A já pořád kdo to tluče" a „Peníze od Hitlera" i v tomto textu postavy protékají z knihy do knihy. Završuju tady vlastně svou trilogii o středoevropském dvacátém století. Nezajímají mne vzorce jednání a schémata lidského jedince v sociálně politických vztazích. Zajímá mě jediné: tragika bezmoci vůči sobě samému. Sonda, maximální lidskost i s propastmi a pochybami. Lidskost ve své obnažené absurditě.
Rozhovor vyšel v Literárních novinách č. 12/2011
Převzato z Literárek
